až přijde tvůj čas

26. února 2014 v 16:41 | JaeRa |  bap oneshots

Mám tu pro vás další Jaerinu jednorázovku. Je docela krátká a smutná, ale pěkná. Doufám, že vám udělá radost (v rámci možností samozřejmě, komu už jen utrpění jinýh přináší radost, že...) (ale když ono se to tak dobře týrá a myslím, že teď mluvím i za Jaeru, když řeknu, že nás to děsně baví...).

|| až přijde tvůj čas | bap | gukhim | a: jaera | beta: kim lula | w: 1275 ||




Sklopím tvář k zemi a bezmyšlenkovitě sleduji město pod sebou. Necítím nic. Všechno jakoby mě opustilo. Mé city. Mé myšlenky. Má radost. On.

Je to rok, ale já nezapomněl. Ta bolest, která mě svírá, mi to nedovolí. Stále vidím jeho tvář. Tvář, která se usmívala. Vždycky. Horkost jeho doteků, když mě objal. Jen tak, nepotřeboval důvod. Nikdy ho nepotřeboval. Byl prostě takový.


+++


"Yonggukie?" ozve se vedle mě.

Leknutím mírně nadskočím a zahledím se do očí mladíka, jehož jemný hlas mi zní v hlavě jako ozvěna. Jeho uhlově černé oči ke mně vzhlížejí a jeho rty zdobí lyšácký úsměv. Ten úsměv, pod kterým by dokázal roztát i severní pól. Nedokážu mu odolat, taky se na něj usměju.

"Copak se děje?" zeptám se a otočím se od monitoru, do kterého jsem právě hleděl.

"Chtěl bych ti něco ukázat," zašeptá a vezme mě za ruku. "Mé oblíbené místo."

Překvapí mě to, ale nechci, aby mě pustil. Chci, aby mě držel navěky. Kéž by to šlo! Netrvá to dlouho a jsme na místě. Nechápavě se na něho podívám.

"Co to?" nechápu, když překvapeně zírám na oplocení obehnané kolem jakési vysoké věže.

Černovlásek vedle mě se usměje jako malý rošťák, jenž právě něco provedl, a než se naději, dívá se na mě zpoza druhé strany šedého pletiva.

"Co-co to děláš? Tam se přeci nesmí!" vyhrknu tiše a rozhlédnu se.

"Vidíš tu někde ceduli 'nevstupovat'?" zakření se, ale já zavrtím hlavou.

"Ten plot tu není pro srandu. Co když je to nebezpečné?" téměř zavrčím a zamračím se na mladíka před sebou.

V jeho očích se odráží zklamání. Sakra, nechci ho takhle vidět. Skousnu si ret a opět se rozhlédnu. Nakonec plot také přelezu a popadnu Himchana za zápěstí. Rozeběhnu se k věži, abychom se ukryli, a když jsem si jistý, že jsme v bezpečí, popadnu ho za ramena a prudce přirazím ke zdi. Zřejmě moc prudce, protože se jeho tvář bolestně zkroutí.

"Sakra, víš, co se může stát, jestli nás tu někdo nachytá?" vyhrknu naštvaně a jeho černé oči se skloní smutně k zemi.

"Promiň,"zašeptá.

Povzdechnu si: "Tak pojď."

Když už jsme tu… Chytím ho za ruku a vedu ho po schodech nahoru. Cítím se nesvůj, zvláště když mě ovládne nepříjemný pocit, ve kterém poznám předzvěst něčeho zlého.


+++


Je to rok. Přesně na den, kdy jsem o něj přišel. Tady, na tomhle místě. Na tomhle prokletém místě, které on tolik miloval. Nejdelší rok mého života. Bez něj jako bych nežil. Bez něj nejsem nic. Pomalými kroky scházím dolů z té zatracené věže a venku se zastavím. Sehnu se a dlaní pohladím ten chladný povrch země. Studí mě do dlaně.

Tady jsem ho ztratil. Před očima pořád vidím krev, jež tady už dávno není. Jeho krev. Zavřu oči a cítím slzu ztékající po mé tváři. Pálí na kůži. Tak krutě mě pálí. Přesto nedokáže přehlušit bolest v mém srdci. Kéž bych mohl vrátit čas. Nikdy bych mu nedovolil ten plot přelézt.

Už nemohu. Se vzlykem padnu na kolena, schovám tvář do dlaní a mým tělem projde neovladatelný třes. Tiché vzlyky mi splývají na rtech, a přestože se snažím potlačit to v sobě, po chvíli se tichem ozve výkřik znázorňující bolest.


+++


"Gukkie, podívej…" ukáže černovlasý mladík kamsi před sebe a já směr jeho ruky následuji.

Naskytne se mi pohled zapadajícího slunce, jenž rudě zbarvuje horizont. Ústa se mi rozevřou němým úžasem, ale pohled, který se mu naskytne, když stočím pohled zpět, mi na pár okamžiků vyrazí dech a zastaví srdce.

Himchan se na mě usmívá, v rukou dort se zapálenými svíčkami. Je tak nádherný…

"Vím, že máš narozeniny až zítra, ale chtěl jsem být první, tak - všechno nejlepší," zašveholí svým jemným hlasem a několika kroky ke mně přistoupí.

Ohromeně kmitám pohledem z něho k dortu a zase zpět.

"Tak už to sfoukni, mám na něj chuť," pobídne mě s dětským nadšením v očích a já se musím zasmát nad jeho roztomilostí.

Zhluboka se nadechnu a fouknu.

"Doufám, že sis něco přál?" zeptá se a já přikývnu.

Ano přál, pomyslím si... Být s tebou navěky.

"Oh, málem bych zapomněl. Víš, že jsem moc upovídaný, a než bych to ze sebe vše dostal, usnul bys mi tu, takže," hrábne černovlasý do kapsy. "Jsem ti to raději napsal," usměje se plaše a natáhne ruku, aby mi podal drobné psaníčko.

V ten moment zafouká silněji vítr a vyfoukne mu dopis z dlaně.

"Ne, to ne!" vytřeští oči a nakloní se přes zábradlí ve snaze obálku zachytit, když tu najednou -

"Co tady děláte?" ozve se za námi ostrý hlas hlídače.

Krása momentu je v ten okamžik pryč.


+++


Rok je velmi dlouhá doba. Kéž bych tomu tenkrát mohl zabránit. Kéž bych ho mohl opět vidět. Alespoň naposledy pohlédnout do těch jeho uhlově černých očí. Kéž bych mu tenkrát stihl říct, co k němu cítím.


+++


"Ptám se, co tu děláte?" zaburácí hlídač, až mě zamrazí.

Ani Himchan vedle mě zřejmě není na tom o nic lépe. V dlani ucítím jeho ruku. Bojácně se chytí mé dlaně a proplete naše prsty. Konejšivě stisknu jeho štíhlé prsty a pohlédnu na něj.

"Tak jdeme!" zahuhlá ten odulý chlápek a rukou ukáže na dveře.

Pomalu vykročíme ke schodům. Dole se náhle mladší z nás zastaví a prudce se otočí k hlídači. Ten se lekne a to, co následuje, bych nejraději vymazal ze své mysli. Ze své paměti. Kéž bych tomu mohl zabránit.

"Dej ruce tak, abych je viděl!" zařve na něj ten chlápek a namíří na něj svoji zbraň.

Černooký mladík vztáhne ruku, aby sáhl do zadní kapsy kalhot. Kdybych jen tenkrát věděl, co v ní ukrývá. Jenže hlídač zareaguje jinak, než bychom doufali. Zřejmě s pocitem, že mladík sahá pro zbraň, vystřelí.

V ten moment se můj život zastaví. V ten moment, kdy kulka protne vzduch a navždy pohltí mé štěstí. V ten moment, kdy proletí tělem, jenž stojí vedle mě a navždy umlčí jeho křehké bušící srdce.

Ve své dlani ucítím pevný stisk, jak mě ta jeho pevně sevře.

Ten pohled, poslední pohled, který mi věnuje, plný bolesti a ještě něčeho, něčeho umírajícího v něm, ten malý okamžik, kdy bezhlasně otevře rty a zatěká pohledem k papíru, která svírá v ruce, a já jen okrajově vnímám černá písmenka tvořící slovo 'povolení ke vstupu na pozemek'. A pak stisk tak pevný, poslední před tím, než se jeho dlaň vyvleče z mé a on se skácí k zemi.


+++


Je to tak dlouho, ale má bolest je stále stejná. Jen ostatní city nadobro zmizely. Nezůstalo nic. Naprosto nic. Náhle mě cosi zaujme. Přistoupím k šedé zdi staré věže a pohlédnu na zažloutlou, rozpadající se obálku, napůl zavátou prachem a štěrkem. Vezmu ji do ruky, vytáhnu stále ještě bílý papír a začnu číst. Slzy si najdou cestu ven. Ta jediná věta psaná jeho rukou…

Zamiloval jsem se do tebe, Yonggukie.

Ten příval emocí, jenž náhle obklopí mé srdce, způsobí tak krutou bolest, až mě na okamžik naprosto ochromí. Zvednu prudce tvář k nebesům a z mého hrdla se vydere bolestný výkřik.

Vždycky jsem tě miloval Himchane, slyšíš?!

Chvíli na to mou uslzenou tvář polaská drobný větřík, jenž tichounce zašumí kolem mého ucha a pak opět zmizí v nenávratnu. Kéž bych jen tušil, že mě laská dlaň toho, jež nemohu vidět. Že vánek kolem mého ucha je ve skutečnosti jeho stále jemný hlas, jež tiše šeptá…

Také tě miluji, Yongguku…

Vykročím k bráně s úmyslem se už nikdy nevrátit na tohle místo. Když projdu kolem ní, naposledy se otočím.

"Počkáš tu na mě Himchane?" zeptám se, i když vím, že odpověď nikdy neuslyším a mladík, jenž jako mlha ve vánku bez hnutí tiše stojí pod věží, se usměje, načež se navždy rozplyne.

Budu tady čekat. Až přijde tvůj čas…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 26. února 2014 v 20:06 | Reagovat

Zlato...proč mi tak Guka trápíš?
Ale jinak to byla nádherná povídka. Hodně smutná, ale fakt úžasná...

2 mima mima | 26. února 2014 v 21:58 | Reagovat

Nemam slov TT_TT doufam ze ti staci me slzy T^T ...uzasna povidka,fakt krasna....hlavne ten konec...zamilovala jsem se do nej :')) Ale na priste me tak pred spanim netyrej a radsi nahod nejakou se stastnym koncem ;D :DD

3 Kaspi Kaspi | Web | 2. března 2014 v 22:19 | Reagovat

Ou. Já nenacházím slova. To je ... Všechno se ve mě sevřelo. Úžasná povídka. Vážně...  Fuj, nepříjemnej pocit, jako bych někoho ztratila... Brr :D Ale opravdu moc hezky napsaná.

4 Barica Barica | E-mail | Web | 4. března 2014 v 9:25 | Reagovat

Huuuu... Bulim jak mimino T_T
To je tak strasne nefer... Kdyz se tolik milovali a nemohli byt spolu... T_T

5 Karin Karin | 16. září 2014 v 23:07 | Reagovat

To teda nebylo pěkné od tebe že si je rozdělila.

6 Lucy Lu Lucy Lu | Web | 16. října 2014 v 11:32 | Reagovat

wow...pekne napisaneee :)
bap forever :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie