cesta bez návratu - 1. kapitola

11. února 2014 v 18:14 | JaeRa |  cesta bez návratu


Naposledy pohladím chladný kámen před sebou a s úsměvem se postavím. "Děkuji za všechno", řeknu tiše, chytnu svého snoubence za ruku a společně odcházíme.

+++


Procházím chodbou plnou pacientů a pobíhajících sestřiček. Nemám dobrý pocit, že tu jsem, ale neodpustila bych si, kdybych za tebou nepřišla! Zvlášť dnes. Máš narozeniny!

Dojdu k tvým dveřím a zastavím se. Mám strach! Dlouho dobu pozoruji tvé jméno napsané na dveřích a pak opatrně stisknu kliku.

V pokoji je ticho přerušované jen pravidelným pípnutím přístrojů.

Přistoupím k posteli a oči mě začnou pálit, jak se plní slzama. Vypadáš tak klidně, jako bys spala, tvé tělo ale pokrývá spousta obvazů, včetně tváře a v ústech máš širokou hadini vedenou do plic. Chytnu tě za ruku a vtom se probudíš. Pohlédneš na mě, a proto rychle zamrkám, abych zahnala slzy. Nechci, abys mě viděla plakat. Musím být silná... už kvůli tobě!

I přes hadici v ústech vidím, že se tvé koutky stáčí do úsměvu, usměju se také a podám ti tabulku s křídou! "Jak se cítíš zlato?" Vezmeš křídu a rozklepaně napíšeš "Nikdy mi nebylo líp" a znovu vidím, že se pokoušíš o úsměv. Tentokrát své slzy neudržím, je to silnější! "No tak děvče, co se děje?" vidím nápis na tabulce. "Kdybych tam tenkrát byla s tebou, nemuselo se to stát!" neudržím se.

"Tomu by jsi nemohla zabránit, ten chlap prostě řídil opilý. Neboj, já to přežiju!" "Slibuješ?" "Slibuji!" a znovu se usměješ...a já s tebou.

Poté ti podám malou krabičku: "Všechno nejlepší!" Podíváš se na mě s překvapením. V krabičce je malý klíč k bytu. K bytu v Koreji. Tvé vysněné místo. Vždycky jsi toužila se tam odstěhovat. Nechápala jsem to! Proč zrovna tam? Co tě tam láká? Pro mě je to jen malá bezvýznamná země bůhví kde a hlavně daleko ode mě!!

Vím ale, žes po tom toužila a měla ten byt už dlouho vyhlídnutý přes internet. Stačilo jen dodělat vejšku a pak jsi tam chtěla odletět.

Teď, když jsi v nemocnici, rozhodla jsem se to dotáhnout za tebe! Pár telefonátů, velmi dlouhé přemlouvání (ještě, že umím anglicky), velmi vysoká záloha, na kterou jsem si vzala půjčku a byt byl náš! Tedy tvůj!!

"Tos neměla!" napsalas. "Ale musela!" a další výčitky ti ihned zatrhnu. "Děkuji!" napíšeš.

Vidím únavu v tvých očích, tak tě opatrně políbím na čelo, rozloučím se a otočím se k odchodu. "Málem jsem zapoměla!" vrátím se a položím na stůl rudou růži, tvou oblíbenou. Ještě jednou na tebe pohlédnu a odejdu.


+++


O týden později:

Položím ruku na to tvrdé dubové dřevo. Je studené! Všichni odešli, zůstala jsem tu sama, ale je mi to jedno! Zavřu oči... najednou cítím, jak na mou tvář dopadá něco chladného - vločky!

"Sněží. Vidíš to? Miluješ sníh!" pomyslím si a pár vloček na mé tváři se najednou změní v kapky stékající z tváře jako slzy.

Už nemám sílu plakat! Pravou ruku si přiložím k srdci. Bolí to!! Naposledy si prohlédnu rakev před sebou. Je bílá jako andělská křídla. Zpod kabátu jemně vytáhnu rudou růži a položím ji na rakev. Pak se otočím a bez jediného ohlédnutí rychle odcházím...

Bože, nesnáším létání! Setřesu ze sebe poslední zbytky strachu, když letadlo konečně dosedne na letišti v Incheon. Konečně jsem tu. V hale pobalím veškeré kufry (celkem 3 - moc toho nemám) a hrnu se k východu, kde sednu do prvního taxika, kterého uvidím. "Hi" pozdravím anglicky a podám mu lístek s adresou hotelu. Celou cestu pozoruji okolí z okénka a přemýšlím, co tě sem tolik lákalo? Nezdá se mi tu nic zajímavého. Z mého uvažování mě najednou vytrhne řidič, který se mi už zřejmě delší dobu pokouší říct, že jsme na místě. "Kamsahamnida" žbleptnu jedno z mála slov, která jsem se stihla naučit, zaplatím a vystoupím.


+++


Ležíme na zemi v obýváku našeho společného bytu. Učím se na maturitu a už toho začínám mít po krk. Nesnáším učení. Nejde mi to! To naopak tobě ano - máš fotopaměť. Nikdy jsem tě neviděla trávit čas nad učením. Už od doby, kdy jsme obě nastoupily na stejnou střední, do stejné třídy a hrcli si do stejné lavice.

Tam jsem tě poznala, svou nejlepší a vlastně jedinou kamarádku. Mou jedinou rodinu (ano jsem z děcáku, jsi jediná koho mám). Od té doby jsme byly stále spolu a věděly o sobě všechno! Odtrhnu oči od knih a zadívám se na tebe. Jsi tak bezstarostná! Nebýt tebe, asi bych teď nematurovala!

Všimneš si, že tě pozoruji, sundáš z uší sluchátka.

"Jak, že se ti tví čongové jmenujou? Super boys?" utahuji si z tebe.

"Jsou to Super Junior, jakto, že si to stále nepamatuješ?!"

"Páč se mi nelíběj"

"Neznáš je!"

"Ani nechci!" zasměju se a hodím po ní polštář o který jsem byla opřená.

"Bitkáááá!" zakřičíš a vrhneš se na mě.

+++


Když vybalím poslední kousek prádla, rozhodnu se zajít do města. Trochu to tu poznat a navíc, můj žaludek už se také hlásí o slovo, tak musím sehnat něco nejblíž českému jídlu, páč buhví, jakou havěť tu jedí! Při té představě se oklepu.
Procházím pomalu městem a v rukou dřímám jízdní řád. Zítra musím do Soulu, podívat se na ten byt! TVŮJ BYT!

Cítím se unaveně, posadím se na lavičku v parku nedaleko hotelu, ve kterém jsem ubytovaná. Je už tma a tak si sednu hned na tu první lavičku, kterou potkám a na chvíli zavřu oči.

"Jsi v pořádku?" slyším, jak se někdo ptá, nereaguju.

"Jsi v pořádku?" zeptá se znovu a dloubne mě do ramene, leknu se a vyskočím.

Zjistím, že to jsou čtyři kluci asi tak mého věku. Začínám mít strach, přeci jen - čtyři neznámí kluci, jedna holka a park - nebezpečná kombinace! Ten, co mě probudil se usměje a stále v angličtině se říká: "Neboj, jen jsi vypadala, že ti něco je. Plakala jsi!" Najednou si uvědomím, že má pravdu, mé tváře jsou vlhké od slz.

"Tohle ti asi vypadlo," řekne a podává mi fotografii.

Jsme na ní ty a já. To jediné, co mi po tobě zůstalo.

"Děkuji," špitnu nesměle a vezmu si ji.

"Promiň, ale musíme už jít, máme práci, vážně jsi v pohodě?"

"Jo, díky," usměju se na ně, jsou docela milí.

"Tak zas třeba někdy ahoj," skloní se mírně, zamávají a odcházejí. Také zamávám, zhluboka se nadechnu a vykročím k hotelu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. června 2014 v 22:12 | Reagovat

Jdu číst další díl.

2 EliWon EliWon | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 18:27 | Reagovat

Ha! První díl si pamatuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie