cesta bez návratu - 18. kapitola

11. února 2014 v 19:24 | JaeRa |  cesta bez návratu



KYUHYUN:
Sleduji Wookieho, jak sedí na okně a dívá se ven. Vypadá tak krásně. Kéž bych mu mohl říct, že ho mám rád! Sklopím hlavu a najednou mi to všechno začíná být líto!
Téměř každý je tu zamilovaný. A všichni šťastně! Naštěstí! Tak proč zrovna já musím své city tajit?
Co když se rozhodnu to Wookiemu říct? Co když ztratím jeho přátelství? Co když mě začne nenávidět? Tohle je fakt dilema!!
Zvednu se a dojdu k oknu. Wookie nereaguje na mojí přítomnost. Opatrně mu položím ruku na rameno. Otočí se ke mně tváří a já spatřím v jeho očích slzy. "Wookie?" leknu se.
"Kyu, já... A nebo nic!" zavrtí hlavou a otočí tvář zpátky ven.
Posadím se naproti němu a pozoruji ho. Je tak krásný, tak půvabný, tak... jemný!
Aniž bych věděl co dělám, zvednu ruku a něžně ho pohladím po tváři. Překvapeně se na mě podívá. Rychle ucuknu a dělám jakoby nic. Postavím se a chystám se odejít, když se mi vrhne kolem krku.
I když mě tím překvapí, pevně ho sevřu v náruči.
Pláče! Celé rameno už mám zmáčené od slz. Odtrhne se ode mě. "Promiň Kyu!" "To nic Wookie! Vždycky tu budu pro tebe. Kdykoliv budeš potřebovat!" usměji se na něj, ale ve skutečnosti je mi do breku.
Miluji tě Wookie... ale nikdy to zřejmě nezjistíš, řeknu si a opustím místnost.

JAERA:
"Ukaž mi ho znovu Hannie" poprosím ho a on mávne rukou. Přede mnou se zjeví znovu obraz toho klučiny, který mě políbil.
"Proč stále nevím, kdo to je?" vidím ho, jak si ke mně lehá na nemocniční lůžko a objímá mě. Když pak opouští můj pokoj, vidím ho plakat.
Dojde do nedalekého parku, kde se zhroutí na kolena. Vysíleně padne do trávy a schová hlavu do dlaní. Celým jeho tělem zmítá třes.
Co ale nechápu je ten zvláštní pocit, který cítím vždy, když ho vidím. Takový jako mravenčení v břiše. Co je to?
Podívám se znovu na něho. Roztáhne ruce a zakloní hlavu, když najednou:
"JaeRoóóó..." zakřičí. "Co to?" zašeptám nechápavě. "Já ho slyšela??" otočím se na Hana. Ten jen smutně přikývne.
"Slyšela jsem ho" zaraduji se a zaposlouchám se, zda ještě něco uslyším.

"JaeRo... vrať se..."
"Neopouštěj nás..."
"Neopouštěj mě..."
"Miluji tě..."
"To jsem já... Eunhyuk!"

Ucítím zvláštní nepopsatelný pocit.
"Eunhyuk" zašeptám a náhle vím přesně, kdo to je! Všechno se mi před očima odehraje jako film, ale to nejdůležitější už vím...
"To je Eunhyuk... Moje láska... Moje všechno!" zvolám šťastně a vyskočím na nohy.
"Takže sis vzpomněla?" řekne a já si všimnu slzy, která mu steče po tváři.
"Ano, vzpomněla!" odvětím už klidnějším hlasem a pohladím ho po tváři. "Odpusť Hannie, mám tě moc ráda, ale... chci zpátky! Chci za svými přáteli.... Chci za ním!" přikývne.
V tu chvíli se objevíš i ty: "JaeRo... Nezapomeň na mě... Žij, jako kdyby každý den měl být tvůj poslední! Mám tě ráda!" usměješ se a obejmeš mě. Pevně tě k sobě přitisknu a vím, že je to naposledy. "Taky tě mám moc ráda!" usměji se a zadívám se na Hana.
"Hannie... Vždycky budeš mít obrovský kus mého srdce. Nikdy na tebe nezapomenu!" a také ho obejmu. Když se odtáhneme, naposledy se na ně podívám a otočím se k odrazu Hyuka.
"Hyukie..." zavolám.
Hyuk se nechápavě rozhlédne a pak znovu skryje tvář v dlaních.
"Ah Bože... už mám dokonce halucinace!" zavzlyká.
"Hyukie... Lásko... Vrať se ke mě!" zvolám znovu a hlasitěji. "JaeRo?"
"Ano lásko, jsem to já! Vrať se ke mě!" opakuji.
Zvedne se a chvíli se rozhlíží nechápavě a v očích mu vidím směs zmatku a strachu. Nakonec se rozeběhne zpět k nemocnici a za chvíli už stojí před mým pokojem. Vidím, že váhá!
"Vejdi... Hyukie vejdi!" řeknu mu a on stiskne kliku. Aniž bych se otočila na přátelé stojící za mnou, řeknu jen: "Pošlete mě zpátky, prosím! Teď!" a zavřu oči.
"Sbohem JaeRo" řeknou. "Sbohem přátelé!" usměji se.

Kde... kde to jsem? Proč je tu tma? Jo... aha... vždyť mám zavřené oči!... Už vím, kde jsem, řeknu si, když najednou ucítím šílenou bolest na hrudi a má hlava si zřejmě také usmyslela, že mě zničí. To je bolest!
Cítím, jak mi něco tiskne ruku. Nebo spíš někdo! Pak mi na ruku dopadne něco mokrého... SLZA! Hyukie?
"JaeRko moje, já tě slyšel, ale přesto jsi se neprobrala. Budu někdy mít ještě možnost spatřit tvé oči, jak se na mě s láskou dívají?" řekneš přerývavě, jak ti pláč nedovolí normálně mluvit.
Pak ten stisk na mé ruce povolí. Slyším otevírání dveří.
Nemohu promluvit... mám k puse připojenou hadičku, která za mě doteď dýchala. Už ji nepotřebuji, ale mé tělo je příliš slabé, abych ji odpojila.
Sakra, co mám udělat, aby mi teď neutekl? Jo... to by mohlo pomoci... "VRRR!"... zavrčím a doufám, že mě slyšel.
"Ticho?... Takže mě neslyšel!" pomyslím si, když se nedočkám odezvy. Začnu pomalu otevírat oči. To světlo! Je tak silné. Bolí to! Nemohu zaostřit!
Když si konečně přivyknu na světlo v místnosti, zjistím, že Hyukie stojí nade mnou a z očí mu tečou proudy slz.
"JaeRo... JaeRko moje zlatá... Tak přeci jen!" zasměje se a vyletí z pokoje.

HYUK:
"Naomíííííííííí.... Hey Yesungu, přestaň jí na chvíli hlodat do hlavy a pujč mi jí" popadnu jí za ruku a táhnu jí sebou.
"Hey Hyuku, ta ale patří mě!" držkuje Sung, ale momentálně ho mám v paži!
"Probrala se!" "Cožeéé?" vytřeští oba oči a letí za mnou. Když přiběhneme do pokoje, JaeRa se na nás unaveně dívá.
Naomi k ní přiběhne a změří jí puls i tlak. "Zvláštní!" podiví se. "Z ničeho nic se probrala!" přemýšlí nahlas, než si všimne jejího pohledu. "Oh... pardon... vítám tě mezi živé!" usměje se a odpojí jí tu hadičku. Konečně se může nadechnout sama. Nádhera!
Popadnu telefon a zavolám Taemu a Teukovi, abych jim oznámil, že je v pořádku.
Pak ty dva vyhodím z pokoje a přistoupím k JaeRe. "Vítej zpátky lásko... Chybělas mi!" řeknu a mám slzy na krajíčku. Jsou to ale slzy štěstí. Ano, jsem šťastný.
"Já vím!" odpoví mi ochraptěle a já nemám ani nejmenší tušení, že to skutečně ví!

RYEOWOOK:
"Probrala se... JaeRa se probrala!" zařve Teuk, když vletí do naší šatny.
"Cože? Kdy?" vyhrknu a přivalím se k němu. "Před chvílí. Prostě jen tak! Byla téměř mrtvá a najednou se probrala. Je v pořádku!" řekne mi s úsměvem a já se mu z radosti vrhnu kolem krku.
Pak se otočím a vyběhnu z místnosti, abych našel svého nejlepšího přítele. "Kyu..." zavolám na něho, když ho konečně najdu. Otočí se ke mně a já vidím, že má červené opuchlé oči.
"Kyu, tys plakal? Proč?" podivím se.
Přistoupí ke mně a pohladí mě po tváři. "Oh Wookie, kdybys jen věděl..." zašeptá.
Vůbec to nechápu. Proč se chová tak zvláštně? Přeruší mé myšlenky polibkem. "Kyu...NE!" zavolám a prudce ho od sebe odstrčím, až chudák upadne.
"Už to nikdy nedělej!" zakřičím na něho a utíkám pryč. Jsem zmatený. Bylo to zvláštní... Tak něžné!
Ah Bože, tohle není dobré! Co jsem to sakra cítil? …. Kyu.... Proč??
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie