cesta bez návratu - 2. kapitola

11. února 2014 v 18:22 | JaeRa |  cesta bez návratu



Konečně!... Maturitu mám v kapse a jelikož jsem byla poslední. popadnu tě za ploutev a se smíchem opouštíme školu. Se školou jsem nadobro skončila - po prázdninách nastupuji do práce v místním obchoďáku. Ty jdeš dál na vejšku - mám z tebe radost! Máš na to! Dostala jsi se dokonce tam, kam jsi chtěla - na konzervatoř! Za pár let budeš nejlepší zpěvačka na světě (což ostatně jsi už teď).

Jdeme slavit!

"Díky zlato, bez tebe bych to nezvládla!" řeknu už dost připitě.

"Kecáš, jsi chytrá, můžeš jít taky dál!"

"Nee, pro mě už trápení skončilo." škytnu a letím na záchod, páč můj žalůdek je zřejmě zvědavej, co se tu nahoře děje!
a sebou slyším už jen tvůj smích.

+++


Bouchnu za sebou dveřmi, odložím tašku s nákupem a jdu do koupelny dát si sprchu. Během chviličky už ani nevím, že se v parku 'něco' stalo. Pustím to z hlavy! Svléknu se, vlezu pod sprchu a nechám na sebe bez jediného hnutí proudit vodu, jako bych čekala, že ze mě smyje ten smutek.

Když vylezu ven, můj žalůdek se znovu ozve. Popadnu tedy tašku co jsem nechala u dveří a jdu do kuchyně. Vytáhnu pečivo a uvařím si kávu. Sednu si na postel, kávu i s jídlem položím na stolek a vezmu do ruky opět tvoji fotku. Dlouhou dobu na ní koukám, než se zase rozpláču. Stýská se mi. Připadám si tak sama. Proč jsi mě tu nechala?? Dala jsi mi slib! Slíbilas, že přežiješ a teď jsem tu sama. Proč? "Proč??" vykřiknu nahlas, plácnu sebou do polštáře a rozeřvu se naplno.

Nakonec vysílením usnu.


+++


"Podívej," houkneš na mě od počítače.

Přijdu k tobě a nahlédnu ti přes rameno. Vidím strohý ale celkem hezký byt.

"Už zase?" zeptám se spíš sama sebe.

"Ten bude jednou můj" usměješ se na monitor.

"Jsi blázen" odvětím a vrátím se k svému momentálnímu příteli - vysavači! "

Díky, taky tě miluji" škádlí mě.

Neudržím se a začnu se smát.

"Už jen jeden rok a pak hurá můj nový domove," řekneš šťastně a mě přitom tuhne úsměv.

"Přijdu o tebe?" zeptám se sama sebe.

Neuvědomím si ale, že otázku řeknu nahlas.

Přistoupíš ke mě, obejmeš mě a řekneš: "Nikdy, jsi má nejlepší kamarádka, má sestra, má rodina! Budeme spolu stále!"

Věřím ti!

"Zítra si jdu pro letenku, poletím se podívat na byt osobně" řekneš pyšně.

Vypnu vysavač a zadívám se na tebe.

"Už zítra?" zeptám se celkem naštvaně.

Pak si všimnu strachu ve tvých očích. "Promiň" omluvím se a dám ti ruce kolem krku. "V kolik? Půjdu s tebou!"

"Ve tři hodiny."

"Sakra, to budu v práci" řeknu podrážděně. "Neboj, to zvládnu sama" Podívám se na tebe a kývnu.


+++


Sakra, kde je? pomyslím si v duchu a už nejmíň po sté sleduji hodiny. "Crrrrr" ozve se zvonek u dveří. "No konečně" zakřičím... "Víš kolik je hodin??" Prudce otevřu dveře a strnu.

Stojí tam naše sousedka, milá paní, ale momentálně ona není ta, kterou čekám. Chystám se jí nenápadně odpálkovat, když na mě vyhrkne: "Je v nemocnici, srazilo jí auto!" V té chvíli by se ve mě krve nedořezal. Popadnu klíče od bytu a div jí neporazím, jak vyběhnu z bytu.

Celou cestu utíkám. Když jsem konečně na místě, zjistím, že vlastně nevím, kde tě hledat. Na informacích mě naštěstí nasměrují a já se modlím, aby ti nic nebylo! Když v rychlosti míjím roh, narazím do lékaře. "No no, pročpak nám tu tak lítáte?" zeptá se a já na něj zpustím z plných plic.

Zachmuří se a odtáhne mě k židli, kde mě donutí si sednout...

"Je na tom velmi zle, je na přístrojích, které za ní dýchají, má zlomená žebra, obě nohy, levou ruku má rozdrcenou, poraněná játra a plíce a selhala jí jedna ledvina. Měla také velmi silné krvácení do mozku, které se nám naštěstí podařilo zastavit operací. Teď je v umělém spánku!" "Můžu jí vidět?" zeptám se a slzy mi tečou proudem. Nejdou zastavit! Zamyslí se a řekne: "Myslím, že ano, ale prosím jen 5 minut!"

Přikývnu a následuji ho. Po asi 10 minutách mě pustí do pokoje plného hadiček, drátku a přístrojů. To jediné, co mě ale zajímá, jsi ty! Dívám se na tebe od dvěří a nemohu se ani hnout! Ten pohled příliš bolí!

Když se konečně došourám k posteli, rozpláču se naplno a pak.... ticho... tma...

Prudce se posadím. Jsem zpocená. Byl to sen? Vzpomínka? Sama nevím jak to nazvat. V pokoji se stále svítí, studená káva leží nedotknutá na stole. Vezmu ji a naráz do sebe vyklopím. Zvednu se a jdu se opláchnout. Poté znovu ulehnu a než se mi podaří usnout, objeví se za oknem slunce!

Nastupuji do autobusu, jsem unavená, moc jsem toho nenaspala. Cesta do Soulu není naštěstí dlouhá.

Když vystupuji, najednou jako by na mě všechno padlo - hluk, spousta lidí, aut a... zmatek! Chvilku tak zůstanu stát a jen se rozhlížím.

"Bože, co já tady vlastně dělám?" ptám se sebe zmateně.

Rozhlédnu se a přejdu silnici. Z kapsy vytáhnu papír s adresou bytu a mapu. Ignoruji udivené pohledy kolemjdoucích a přemýšlím, zda jet dopravou, nebo jít pěšky! Prohlédnu si provoz na silnici a usoudím, že pěšky tam určitě dojdu dřív. No a aspoň se tu porozhlédnu. Vtom do někoho prudce narazím.

"Sorry" zahudruju naštvaně a podívám se, kdo to vlastně je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie