cesta bez návratu - 26. kapitola

11. února 2014 v 19:37 | JaeRa |  cesta bez návratu



LULA:
Sednu si smutně do křesla a schovám hlavu do dlaní.
Teď mě bude nenávidět! Co mám udělat, aby mi odpustil? Pak se mi nad hlavou rozsvítí malá žárovka.
Mám to! To je ono! Miluji tě Chulie... a dokážu ti to...

WON:
"Elinko moje. Řekni, že už jsi mi odpustila! Řekni, že už se na mě nezlobíš!" pohlédnu jí do očí. Jsou tak čisté!
"Udělal bych pro tebe cokoliv! Miluji tě Eli! Miluji tě tak moc, až to bolí! Strašně moc to bolí..." poslední větu už téměř zašeptám a pak skloním hlavu a mé ruce se třesou.
Pak ucítím, jak mé tváře vlhnou. Pláču... a nechám slzy volně téct.
Už nemám sílu...

JAERA:
Vezmu za kliku a vstoupím do ložnice.
Hyukie leží na posteli a spí. Klidně a tiše oddechuje a já sleduji, jak se jeho hruď pravidelně zvedá a opět klesá.
Při tomhle pohledu se mým tělem rozlije obrovská vlna citů.
Přistoupím k oknu a pohlédnu na nebe.
"Tak teď už vím stoprocentně, co tě sem lákalo!" zašeptám. "Děkuji, žes byl vždy při mě" dodám a vykročím k Hyukiemu.
Lehnu si vedle něho a něžně ho obejmu. Zavrtí se a otevře oči.
"JaeRko..." kníkne rozespale a usměje se.
Pohladím ho po tváři a pohlédnu mu do očí.
"Miluji tě Hyukie" zašeptám.
"Miluji tě lásko" odpoví a pak spojí své rty s mými v něžném láskyplném polibku.

TAEHUN:
"Myungsoo... probuď se" šťouchnu opatrně do černovláska vedle sebe.
"Tae?" pohlédne na mě. "Děje se něco?"
"Ne, neděje" odpovím a podám mu ruku, abych mu pomohl na nohy. "Chci ti něco ukázat!" usměji se a vezmu ho za ruku.
Vyvedu ho z bytu ven a vedu ho na střechu, kde mu zavážu oči a pak ho táhnu za roh.
"Už můžeš" řeknu vesele a Myungie si sundá z očí šátek a já mohu sledovat, jak se na jeho tváři objeví nejprve šok a překvapení, ale to se rychle změní v široký úsměv od ucha k uchu.
"Tae... to je krásný!" řekne, zatímco sleduje bohatě zdobený stůl se čtyřmi svíčkami. Pohlédne na mě a trochu se začervená.
"Proč?" zeptá se.
Přistoupím tiše k němu a aniž bych se přestal usmívat, obejmu ho kolem pasu a přitisknu k sobě.
"Ještě jsem ti to neřekl, takže myslím, že je nejvyšší čas to napravit... i když za posledních pár dní to bylo víc než zřejmé, cítím potřebu ti to říct... Myungsoo... Miluji tě!" řeknu a než stačím ještě cokoliv dodat, chytne mě Myungie za tváře a přeruší vzdálenost mezi námi, když mě políbí.
Jemně mi jazykem přejede po mém spodním rtu a mírným tlakem si vyžádá vstup.
Když se dotkne mého jazyka, tiše zavzdychám.
Po chvilce nám začne docházet vzduch. Odtrhne se od mých nateklých rtů a zadívá se na mě...
"Také tě miluji Tae..." zašeptá a pak se opět vrhne na mé rty.
Zdá se, že tohle neskončí pouze u polibku...

SUNG:
"Nao, zlato! Kde tě mám?" volám, zatímco běhám po jejím bytě a hledám jí.
To si dělá srandu? Teď tu byla a najednou tu není, zadržkuji pro sebe, když náhle uslyším zvláštní zvuky ze záchoda.
"Že by myš?" podivím se a s prapodivným výrazem rozrazím dveře oné místnosti. "Ha... a mám tě!" zařvu na smyšlenou chlupatou minipotvoru s obrovskýma zubama, ale místo myši spatřím krčící se postavu Nao, jak si 'povídá' se záchodovou mísou.
"Nao... jsi v pořádku?" rychle k ní přikleknu a začnu jí hladit po zádech, zatímco její žaludek se pokouší opustit vrchem její útroby.
"Ye... Yes... ungu" vykoktá a vrhne další várku dnešní snídaně.
Pohlédnu starostlivě na ní. Je bílá jako stěna! Nelíbí se mi to! Musí ihned k lékaři!
Popadnu jí do náruče, vyběhnu z domu a pokouším se jí narvat do auta, přičemž jí třísknu hlavou o dveře auta a málem jí zlomím ruku, jak jí hodím téměř v rozeběhu dovnitř vozu.
"Asi vrhnu kačenu" zaskuhrá a rve hlavu z okénka ven.
"Zalez!" plesknu jí přes čelo a zaběhnu zpět do domu, kde popadnu z komory kýbl, vyběhnu a hodím jí ho předními dveřmi dovnitř a opět jí trefím do hlavy.
"Sungu neser, bo ti useknu ruku" zahrozí mi, ale jen se na ní zazubím. "Koukej zvracet do kýble a běda, jestli se netrefíš! Je to důkaz!" zařehtám jak pakoník a vyrazím jak raketa k nemocnici, ale během chviličky už znovu zastavuji.
Nemocnice je totiž pouhých čtyřicet metrů od jejího domu. No ale přece se s ní nepotáhnu takovou dálku v náručí.
Jsem magor či co??
"Uf! Jsme tu!" otočím se na ní a zjišťuji, že už jaksi stihla z bílé barvy nahodit zelenou.
Hm dobrý, usoudím a běžím dovnitř, kde zburcuji prvního lékaře, kterého najdu.
Po půl hodině už oba překvapeně zíráme na doktora, jako kdyby právě zakopl o jahodu.
"Cožééé??" vyhrkneme oba najednou.
Lékař se jen usměje a podává nám ruku, aby nám poklepal pastelkama.

"Gratuluji... čekáte miminko..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie