cesta bez návratu - 3. kapitola

11. února 2014 v 18:28 | JaeRa |  cesta bez návratu



Myslím si něco hodně peprného, když mě při pohledu na dotyčného jedna věc zarazí: jeho oči! Jsou tak upřímné... tak čisté... tak... nevím! Z přemýšlení mě vytrhne jeho hlas... Netuším, co říká, ale podle toho, jak zběsile se uklání se skloněnou hlavou a neustále něco blekotá, usoudím, že se omlouvá.

Je mi ho tak nějak líto. Zvednu se ze země, kam jsem se po nárazu svalila, posbírám mapu a papír s adresou, zadívám se na něj, usměju se a podám mu ruku, abych mu též pomohla vstát.

Najednou mi celá tahle situace přijde legrační. Začnu se smát a je mi jedno, že se po mě lidé dívají. Trochu vyjeveně na mě hledí, pak se začne smát taky. Bláznivá situace!

Když se konečně uklidním, podávám mu znova ruku: "Jsem Petra, ale říkají mi JaeRa."

Najednou přes mou tvář přeběhne stín. Zarazím se. 'JaeRa' - to tys mi dala tohle jméno. Vlastně jsi byla jediná, kdo mi tak říkal. Nevím, proč jsem mu to řekla. Uvědomím si, že mě zaraženě pozoruje a tak v mysli setřesu všechny myšlenky a zadívám se na něho.

"Já... já jsem Taehun" vyhrkne, div se nezalkne a nesměle mi podá ruku.

Zkoumám jeho stisk. Je to zvyk - kdo nemá pevný stisk, tomu nevěřím! On ale ten pevný stisk má! Podívám se mu znovu do očí a rozhodnu se. Požádám ho o pomoc.

"Kde najdu tuhle ulici?" zeptám se bez okolků.

Trochu ho zřejmě zaskočím, vidím, jak přemýšlí, ale nakonec řekne: "Je to o dvě ulice dál, není to daleko!" a ukazuje někam za mě.

Umí anglicky... paráda! Usměju se v duchu. Nechápu ten pocit, ale tak nějak tuším, že mu mohu věřit!

+++

Spokojeně opouštím nemocnici. Mám ohromnou radost, že jsi ten klíč přijala. Měla jsem strach, že odmítneš! "Hele kámo, ta kost! By mě zajímalo, čemu se řehní!" slyším, jak se baví puberťáci v čekárně, přes kterou procházím, ale jsou mi šumák! Mou radost nedokáže teď nic zničit. Nic!! Tedy snad jen myšlenka, že tu ležíš, pomyslím si! Sakra... a mám po náladě!!

Před týdnem:

Zapnu počítač, abych se podívala co je ve světě nového a hlavně, chci tak nějak alespoň na chvíli zahnat myšlenky na tebe.

Netuším proč, ale vzpomenu si na ten byt, rozhodnu se na něj podívat. Vlezu na tvé stránky (promiň zlato) a po pár minutách ho konečně mám. Přečtu si všechno, co k němu píšou a pak... Rozhodnu se k něčemu, co nebude lehké, ale jednu věc na sto procent vím... nikdy toho nebudu litovat!

Zvednu telefon, vytočím číslo, které najdu na Googlu a čekám!

"Czech Republic Embassy in Korea. Can I help you?" slyším příjemný ženský hlas na druhé straně.

Trvá dvě hodiny, než se mi podaří je ukecat, aby mi pomohli, ale nakonec to mám v kapse! Jo... jsem dobrá, usměju se sama pro sebe, vypnu počítač. Přeci jen, pro dnešek už toho bylo dost! Hodím rychlou sprchu, vlezu do postele a padám za vlast...

+++


Během cesty se docela rozpovídáme. Zjistím, že Taehun rád rapuje a jeho snem vždycky bylo být bodyguardem. Pak ale udělám velkou chybu: "A co tvá rodina?" zeptám se ledabyle. Zastaví se.

Já udělám ještě pár kroků, než si uvědomím, že se 'něco' děje! Otočím se za ním a vidím, jak stojí s pohledem upřeným k zemi. Přijdu k němu a opatrně mu položím ruku na rameno. Cukne sebou, ale zůstane stát bez hnutí. Jediné, čeho si všimnu, je slza, která mu steče po tváři. Rychle ji setře hřbetem ruky, zvedne hlavu, podívá se na mě a usměje se...

Ten jeho úsměv... Je tak přátelský, tak nevinný. Najednou mám pocit, že tohle není poslední chvíle, kdy ho vidím... a vlastně... cítím, že můžeme být přátelé!

"Jsme na místě!" řekne a já slyším v jeho hlase zklamání.

Nebo to je jen pocit?

"Děkuji" usměju se na něj a otočím se k odchodu.

Po pár krocích se otočím: "Taehun?"

Podívá se na mě. Stále stojí na stejném místě.

"Ano?" zeptá se.

Vrátím se k němu.

"Promiň, ale ... nikoho tu neznám. Můžu tě někdy pozvat na kafe?" Vykulí oči, ale nakonec kývne.

"Přátelé?" zeptám se s úsměvem.

"Přátelé" zopakuje a úsměv mi vrátí.

Podám mu lístek s adresou hotelu a žbleptnu, že jsem jeho dlužníkem. "Thank you" řeknu ještě a odcházím.


+++


Netrpělivě každý den vyhlížím pošťačku. Dnes jsem se konečně dočkala. Pošťačka mi s radostí podává lístek, který mi jasně sděluje, že mám na poště tolik očekávaný balíček. Už se nemohu dočkat, až ho budu mít v ruce!

Je mi jedno, že jsem strávila 3 dny po sobě v bance. Udělala bych pro tebe cokoliv a vím, že ty pro mě taky! Vzala jsem si půjčku, zaplatila nehorázně vysokou zálohu, abych si byla jistá, že to získám a pak už jen čekat! Nakonec jsem se dočkala - byl konečně napsaný na mé jméno!

Nemohla jsem se dočkat tvé reakce!

Cestou do nemocnice jsem koupila krabičku, vyzvedla balíček na poště, vybalila ho a schovala do krabičky. Teď už jen jedna věc a vběhnu do nejbližšího květinářství.

+++


Konečně najdu dům s číslem shodným s tím z papírku. Schovám adresu do kapsy a pořádně si dům prohlédnu. No nic moc, pár oprýskaných míst, hodně pater (doufám, že maj výtah), tudíž i spousta sousedů. Ale čtvrť vypadala celkem klidně, tak jsem se rozhlédla a vkročila do vchodu. Chodba byla čistá a bylo tu ticho. To se mi líbilo. Znovu vytáhnu papír a zkontroluju číslo bytu... 216. No tak, to si máknu, než ho najdu, pomyslím si!

Zhluboka se nadechnu a jdu na to! Po hodině a půl ho konečně najdu. Prohlížím si dveře celkem dlouhou dobu, než sáhnu do kapsy a vytáhnu klíč. Popadne mě znovu smutek. Po kolikáté už?? Tohle měla být tvoje chvíle. To tys měla teď strkat klíč do zámku. Otevřu dveře a vkročím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. června 2014 v 22:20 | Reagovat

Zatím je to moc smutné ale povídka se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie