cesta bez návratu - 31. kapitola

11. února 2014 v 19:45 | JaeRa |  cesta bez návratu



JAERA:
Povzdechnu si a přistoupím pomalým krokem k oknu své ložnice.
Otevřu ho a pohlédnu k nebi.
"Kéž bych tě opět mohla vidět. Kéž bys tu byla se mnou. Stýská se mi po tobě. A po Hanniem taky. Miluju vás." začnu si vylévat srdíčko a v očích mě začnou pálit slzy. Už zase kvůli tobě pláču.
Vím, že jsi šťastná, ale tolik bych si přála, abych tě měla po svém boku a mohla tě obejmout. A přesto cítím, že jsi mi na blízku. Že jsi tu se mnou... To ty jsi dovedla mé kroky až sem a postavila mi do cesty tolik úžasných lidí, které miluji.
Párkrát zamrkám, abych přes slzy lépe viděla a tiše zašeptám: " Děkuji..."
Pak zavřu okno a oklepu se. Uvědomím si, že tu stojím pouze ve spodním prádle, tak se otočím a přejdu ke stolu. Pohlédnu na židli, na které leží veliký svetr krémové barvy, který tu nechal Hyukie. Obléknu si ho a přitisknu si látku k obličeji, abych nasála do plic Hyukovu vůni.
Usměji se, když se mi vybaví jeho krásná tvářička, ale hned se opět zachmuřím. Pohlédnu ke dveřím koupelny a nervózně k nim přistoupím.
Stisknu kliku a vejdu.
Na pračce je položen malý papírový proužek. S mírnými obavami ho vezmu do ruky a pohlédnu na něj.
Bože... proč teď?
Znovu se podívám na předmět, který držím rozklepanýma rukama a v očích mě pálí slzy.
Jsou tam... Jasně a nezaměnitelně mě do očí trefí červená barva dvou proužků.
Jsem těhotná...


LULA:
"Jistě, že jdu s tebou. Hned jsem dole" řeknu do telefonu a zavěsím Taehunie se na mě překvapeně dívá.
"Děje se něco? Proč se tváříš tak vážně? Kdo volal?" zeptá se mě a já si sednu naproti němu.
"To byla Eli. Jde o JaeRu." řeknu s ustaranou tváří a zvednu se. "JaeRa s námi chce mluvit a Elí říkala, že prý... plakala. Musím za ní. Jdeš se mnou?" zeptám se a popadnu klíčky od auta. Aniž bych se na brášku podívala, nazuju boty a opouštím byt.
Když stisknu tlačítko výtahu, stojí už Tae vedle mě a chytá mě za ruku. Podívám se mu do očí a vidím v nich obavu. "Řekni mi, co se jí stalo?" zeptá se, ale pouze zavrtím hlavou. "To nevím"
Sjedeme dolů a Eli už netrpělivě přešlapuje před domem.
Pozdravíme se a nasedneme do jejího auta.
"Víš o co jde?" zeptám se Eli, ale moc se toho nedozvím. "Vlastně ani ne, jen říkala, že musí pryč. Nevím, co se děje" odpoví a dál se věnuje řízení. Celou cestu k JaeRe už pouze mlčíme.
Něco se muselo stát, jinak si to nedovedu představit.
Za necelou půl hodinku už zastavujeme u JaeRy. Vyskáčeme z auta a hrneme se do domu.
Během slabé minutky už klepeme na dveře jejího bytu.
Uslyšíme pomalé kroky a dveře cvaknou, ale neotevřou se. Chytnu tedy kliku a otevřu je sama.
Spatřím už jen JaeRyny záda, jak mizí v ložnici.
Počkám, až vlezou ostatní do bytu a vejdu za nimi. Potichu přistoupíme ke dveřím do ložnice a chystáme se otevřít dveře, když náhle uslyšíme tiché vzlyky. Na nic nečekáme a vpadneme dovnitř.
JaeRa leží na posteli, přikrytá dekou a tvář má zabořenou do polštáře. Pláče.

TAE:
Přistoupím opatrně k posteli a přisednu se vedle ní. Pohladím jí po vlasech a pak jí uchopím za ramena, abych si jí přitáhl do objetí.
Neprotestuje.
"Jsme tu, zlato. Neboj!" zašeptám. "Copak je holčičko moje?" zeptám se a nepřestávám jí hladit.
Po chvilce cítím, že se uklidňuje. Pustí mě a v rukou začne muchlat kapesníček. Po tváři se jí koulí obrovské množství slz.
Lula jí mezitím udělala čaj a donesla ho k posteli. Eli si mezitím sedla z druhé strany. Lula si klekne před JaeRu a vezme ji za ruku.
"Co se s tebou děje?" zeptá se opatrně.
JaeRa popotáhne a pak tichým hlasem spustí vyprávění, až nám z toho přebíhá mráz po zádech.

JAERA POV:
Sedím tu a pozoruji dění okolo sebe. V tu chvilku uslyším příjmení, které jsem dostala od zdejších úřadů.
"Slečna Tae..."
Nevím proč mi ho dali, na mém pravém příjmení přeci není nic špatného. No ale prý je to kvůli tomu, že ho zde neumí nikdo vlastně vyslovit. No nic, a vlastně je to tak možná lepší.
Zvednu se a následuji sestřičku do ordinace.
"Dobrý den. Tak copak vás trápí?" zeptá se mě lékař a vrazí mi do krku ten nechutný klacek. "Udělejte ááá..." No tak jo, řeknu si a zaáčkuju mu, až se mi nadzvedne žalůdek.
"To bych taky ráda věděla, co mě trápí. Doufám, že mi to řeknete vy, pane doktore" podívám se na něj, zatímco poslouchá mé plíce. Usměji se. I přesto, že se necítím dobře. Svěřím se mu tedy se svými problémy.
"... a už dlouhou dobu zvracím, cítím se neskutečně slabá, třesu se a neudržím nic v rukách. Vidím rozmazaně a chvilkama mě obklopí naprostá tma. V uších mi neustále píská a hlava se mi motá a třeští neskutečnou bolestí. Tak a teď se čiňte, jsem zvědavá, s čím na mě vyrukujete" usměji se na mladého doktora a ten se na mě podívá se znatelnými obavami.
"Pošlu vás na rentgen a ultrazvuk" řekne a okamžitě, aniž by si mě nadále prohlížel.
"Nelíbíte se mi" řekne tiše a podává mi doporučení.
"Já za to nemůžu, já už se tak narodila" řeknu na svou obhajobu naoko smutně, ale nezdá se, že by to doktůrek pobral.
Zvednu se tedy, poděkuji a projdu dveřmi. Sestra mi ještě vysvětlí, kde naleznu rentgen a ultrazvuk a za pár minut už vyčkávám v čekárně RTG.
Když mám všechna vyšetření za sebou, odeberu se s výsledkama opět k svému lékaři. Usadím se na židli a čekám. Čím víc ale sleduji jeho stále vážnější výraz, tím větší obavy mám. Pohlédne od papírů ke mně a sundá z očí brýle. Mírně si odkašle.
"Je mi velmi líto, že vám to musím oznámit" začne a mě se sevře žaludek strachem. "Bohužel podle výsledků to vypadá na nádor na mozku. Ještě vám vezmeme krev a uvidíme, zda nám to výsledky z ní potvrdí, nebo vyvrátí. Každopádně je mi to velmi líto. Doufejme, že jsme to objevili včas." řekne a ještě pár minut mi něco žblekotá, ale má mysl už je někde úplně jinde.
Před očima se mi odehrává všechno, co jsem zažila od té doby, kdy jsem se přistěhovala.
Proč mi bůh nabízí tolik krásného, když mi to pak chce vzít?
Lékař se se mnou rozloučí a já bezmyšlenkovitě procházím nemocničními chodbami. Všechno je v tu chvíli jako ve zpomaleném filmu. Z očí mi tečou proudy slz, vrážím do kolemjdoucích lidí, ale je mi to jedno. Všechno okolo přestalo existovat...
KONEC POV

ELI:
"Ah ne..." vydechnu tiše, jak mě polije horko. To nemůže být pravda.
JaeRa se na nás podívá.
"Musím pryč! Musím odtud odjet.... Vracím se do Čech!" řekne a spustí další proud slané vody z očí. "Ale co my? Co Hyukie?" zeptám se, i když odpověď tuším.
"Hyukie je silný. Zvládne to, jen vás prosím... Nic mu neříkejte. Prosím." kouknu na ně prosebným pohledem. Chvíli mě tiše pozorují, ale nakonec přikývnou.
JaeRa nás všechny obejme. Donutíme jí si lehnout a spát. Zavře tedy oči a my se zvedneme k odchodu.
"Děkuji..." uslyšíme tiché šeptnutí.
Tae to nevydrží, po tváři mu steče pár slziček. Otočí se a rychlým krokem přejde k JaeRe. Ta se zvedne a padne mu do náruče. Tenhle pohled mě velmi zabolí.
Když po chvíli vycházíme z domu na ulici, neudržím se.
"Proč to chce udělat? Nechápu to." řeknu a pohledem propaluji chodník před sebou. Tae mě vezme kolem ramen. "Ani já ne, ale je to její přání. Nech jí, ať si ho splní. Ona ví, co dělá. Její odlet do Čech pro ni možná bude tím nejlepším, co může udělat. Nevím, jak bych se na jejím místě zachoval já." řekne a Lula souhlasně kývne.

O pár metrů dál za námi:

HYUK:
"Cože?" podivím se, když sleduji mizející trojici před sebou.
"O čem to sakra mluvili? Co tím mysleli, že se chce JaeRa vrátit do Čech?" řeknu si a rychle se rozeběhnu do domu. Tohle si žádá vysvětlení!
Vylezu z výtahu a hrnu se k bytu. Vsunu do zámku klíč, který jsem od JaeRy před časem dostal a bez zaklepání vejdu. Rozhlédnu se po bytě, ale nikde jí nevidím, tak nahlédnu do ložnice.
Je tady. Je tady a má zavřené oči.
Rychle k ní přistoupím a mírně s ní zatřesu. Polekaně na mě pohlédne. "Hyukie? Co... co tady děláš?" zeptá se a pohlédne na kytici, kterou stále ještě držím v ruce.
"Co to má znamenat, že se vracíš do své země? Proč? Myslel jsem, že jsi se mnou šťastná!" téměř na ní zakřičím, jak se ve mně všechno vaří.
"Hyukie, já..." zatváří se smutně, ale nenechám jí domluvit. Vezmu jí za ramena a zatřesu s ní trochu silněji.
"Proč? Proč mě chceš opustit? Copak to pro tebe byla jenom hra? Užila sis a teď adios? Takhle ty to bereš?" sypu na ní jednu otázku za druhou, ale přitom ani nečekám žádnou odpověď.
Chvíli mlčí a pak se mi pevným pohledem podívá do očí.
"Ano Hyukie, je mi to líto, ale byla to jen hra. Nic jiného než jen hra." řekne tiše a vezme mi tím všechnu kuřáž. Smutně pustím kytici z ruky. "Aha... tak... tedy potom sbohem" zašeptám a odcházím. Mé tváře se pomalu smáčejí od slz. Tak moc to bolí...
Opouštím dům a ani se neohlédnu... Už nikdy...

JAERA:
"Odpusť mi, ale nechci, abys mě viděl umírat." rozpláču se a schovám tvář do polštáře. Takhle to pro tebe bude jednodušší. Zlomené srdce se zahojí. Smrt milované osoby ne.
"Miluji tě Hyukie... Miluji tě má lásko, tak strašně moc, že tě radši nechám odejít, i když mě teď nejspíš nenávidíš.

Jednoho dne ale pochopíš...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie