cesta bez návratu - 32. kapitola

11. února 2014 v 19:46 | JaeRa |  cesta bez návratu



Ležím v posteli a pozoruji strop, jako kdybych snad v něm mohla něco přečíst. Po chvíli se přetočím na bok a utřu uslzenou tvář.
Je to už přes hodinu, co Hyukie odešel. Naštvaný a se zlomeným srdcem. Odpustí mi někdy?
Chvíli ještě přemýšlím, pak se zvednu a jdu do koupelny se vysprchovat. Když jsem hotová, zkontroluji hodiny a smutně si povzdychnu. Je čas.
Zbalím si nejnutnější věci a u dveří se smutně otočím. Naposledy si byt s bolestí v srdci prohlédnu a pak kouknu na stůl, abych zkontrolovala, zda jsem nezapoměla na dopis na rozloučenou. Pak vezmu za kliku a naposledy za sebou zavřu dveře.
Navždy.
Vyjdu před dům a rozhlédnu se po nějakém taxíku. Netrvá dlouho a já mohu konečně do jednoho nastoupit.
Než se auto rozjede, věnuji poslední smutný pohled na budovu, kde jsem strávila několik posledních měsíců. Tak nádherných měsíců.
"Na letiště, prosím" řeknu tiše a opřu se. Už se neohlédnu.
Nevšimnu si ale, že mě celou dobu kdosi pozoruje.

Na letišti:

"Děkuji. Zbytek si nechte" řeknu a nechám řidiči celkem vysoké spropitné. S úsměvem mi poděkuje a ještě mi jako kavalír otevře dveře.
"Hezkou cestu" řekne a já mu na oplátku zamávám. Kousek od nás zastavuje bílé auto s černými skly, ale nikdo nevystoupí.
Aniž bych si auta všimla, vejdu do letištní haly a pomalým krokem se vydám k odbavovací přepážce. Než k ní ovšem stihnu dojít, kdosi mě popadne za ruku. Polekaně se otočím a zadívám se do té nádherné, andělské tváře.
"Te... Teukie?" překvapeně pozvednu obočí a čekám, co po mě bude chtít.
"Proč JaeRo... Proč?" zeptá se s jasným smutkem v hlase.
Sklopím zrak k zemi a párkrát zamrkám, abych zahnala slzy, jenž se mi nekompromisně začínají hrnout do očí. "Jak?" zeptám se tiše a on mi stejně tiše odpoví.
"Naomi" kníkne. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptá se a v tu chvíli poznám, že se i jemu hrnou slzy do očí. Bože, tenhle kluk se vážně neskutečně rychle rozpláče.
"Já nemohla Teukie. Takhle to je lepší. Jeď domu" řeknu a snažím se vyhnout jeho pohledu.
"Jak dlouho?" překvapí mě svojí otázkou. "Jak dlouho jsi nemocná?" zeptá se a chytne mě za bradu, aby mě donutil mu pohlédnout do očí.
"A prosím tě, nelži mi! Když mi to neřekneš ty, zjistím si to od Nao" pohrozí mi.
Myslím, že je zbytečné něco tajit. Protože když před nimi něco chcete zatajit, tak to přirozeně budou okamžitě vědět všichni.
Smutně si povzdechnu a posadím se na jednu z mnoha sedaček nedaleko nás.
Teukie mě následuje a posadí se vedle mě. Nespouští ze mě pohled.
"Tak?" řekne a v tu chvíli mám pocit, že jeho pohled ještě zesílil.
"Teukie, já musím odjet. Nechci, abyste mě viděli umírat. Nechci ve vašich očích vidět jakýkoliv soucit, či lítost. Bude lepší, když umřu sama. Tam, kde jsem se narodila" řeknu a Teuk mě chytne za ruku.
"A Hyuk? Jak to vzal?" vyhrkne a tentokrát mi slza po tváři nezadržitelně steče.
"On... on to neví a já tě žádám... neříkej mu o mé nemoci. Bude lepší, když si bude myslet, že ho opouštím, než aby věděl, že umírám" řeknu tichounce a Leeteuk otevře ústa s úmyslem mi oponovat, ale přitisknu mu prst na rty.
"Ne Teukie. Prosím" zašeptám a vstanu. Přesně včas, abych stihla svůj let.
Ještě ale než odejdu, otočím se k němu a zeptám se.
"Teukie, jak jsi vlastně věděl, že chci odletět už teď?" Teukie se mírně usměje. "Protože mi bylo jasné, že budeš chtít odejít v tichosti, bez nějakého rozloučení. A navíc... přemýšlíme stejně" přistoupí ke mně a jemně mě pohladí po tváři.
"Budeš mi chybět, ale vím, že bych se určitě zachoval stejně, takže ti nebudu nic vyčítat. Jen tě žádám... Uzdrav se a vrať se nám. Prosím" a těmito slovy mě přivine k sobě do pevného objetí.
Dojdu k bráně s číslem, které označuje můj let a naposledy se otočím.
Stojí tam a smutně mi mává. Smutně, ale s upřímným úsměvem.
"Mám tě ráda Teukie. Vás všechny. Dávejte na sebe pozor a … nevzpomínejte na mě ve zlém" zašeptám sama k sobě a postavím se do fronty, abych odevzdala letenku mladé letušce, která mi věnuje milý úsměv.
"Hezký let" popřeje mi a já vstoupím do průchodu, vedoucímu k letadlu. Naposledy se otočím a smutně Teukiemu zamávám.
Pak se pomalým krokem vydám na cestu … domů?
To, čeho si už ale nestihnu všimnout jsou smutné oči, jejichž majitel rychle utíká k Teukiemu ve snaze mě zadržet. "JaeRo" zvolá, ale já už neslyším.
Mladík doběhne k Teukiemu a začne se vydýchávat a hledat znovu svůj ztracený dech. Pak se narovná a se slzama sleduje průchod. Nyní již prázdný a sleduje, jak letištní ochranka dveře do průchodu zavírá.
"JaeRo... prosím ne!" křikne s bolestí v hlase a Teuk k němu tiše přistoupí a vezme ho kolem ramen. Mladík neváhá a vrhne se mu kolem krku a nechá proud slané vody ze svých očí volně téct.
"Teukie... přišel jsem pozdě" kníkne a Teuk ho pevněji sevře.
"Proč mi to neřekla? Proč? Mohl jsem pro ní něco udělat, i když... vlastně nevím co" řekne a pustí Teuka.
"Mluvila s tebou Naomi, že jo?" zeptá se Teuk klidným hlasem a dodá. "JaeRa to nechtěla nikomu říct, abychom jí nelitovali a nedívali se na to, jak pomalu umírá"
"Teukie, co mám dělat? Chci, aby se vrátila. Nechci, aby takhle odešla" schová hlavu do dlaní a jeho tělo se začne třást. Teuk k němu přiklekne a pohladí ho ve vlasech.
"Já vím Hyukie... já vím"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie