cesta bez návratu - 33. kapitola

11. února 2014 v 19:47 | JaeRa |  cesta bez návratu



HYUK POV:
Vyjdu ze dveří a silně s nimi bouchnu. Jak mi tohle mohla udělat? Jak mě mohla takhle zradit? Využít mě, jako kdybych byl jen kus odpadu. Dal jsem jí první poslední... tohle jsem si vážně nezasloužil.
Vyjdu na ulici a dlouhou dobu stojím před dveřmi do domu. Jen tiše stojím a v hlavě mám prázdno.
Nedokážu absolutně na nic myslet. Když si konečně uvědomím, že bych měl jít zřejmě domů, vykročím. Jsem ale tak ponořen do svých myšlenek, že si ani neuvědomím co dělám - vydám se přímo do silnice, kde si na poslední chvíli uvědomím, že se ke mně nezadržitelně řítí auto. Leknutím si přiložím ruce před obličej, jako kdybych se tím snad mohl před očekávaným nárazem uchránit a tiše čekám na náraz.
Nic se ale neděje. Naopak. Auto se skřípěním zabrzdí těsně u mě a z okénka vykoukne Naomi.

"Zbláznil jsi se? Kam koukáš? Mohla jsem tě srazit!" začne na mě hulákat, když si náhle všimne, že ten, jenž se jí tak směle postavil před auto není nikdo jiný, než já.
"Hyukie? Co to proboha děláš? Chceš se zabít?" vyhrkne na mě a já jen tiše sklopím zrak k zemi. Dojde jí, že se zřejmě něco událo a vyleze z auta. Dojde ke mně a chytne mě za bradu, čímž mi naznačí, abych jí pohlédl do očí.
Smutně tedy zvednu svůj zrak k ní a povzdechnu si.
"JaeRa?" zeptá se a má tvář se při zvuku jejího jména zasmuší vztekem.
"Její jméno už nikdy nechci slyšet, jasný? Už ho přede mnou nikdy neříkej!" vyhrknu na ní a prudce odstrčím její ruku, kterou mě stále drží za bradu.
Chápavě pokývá hlavou a popadne mě za ruku. "Pojď!" rozkáže a aniž by čekala na moji odpověď, táhne mě přes ulici do jedné malé kavárničky. Objedná dva čaje a pohlédne na mě.
Půl hodiny se nic neděje, pak když vidí, že se nemám k žádnému proslovu, začne tedy sama.

"Neměl by ses na ní kvůli tomu zlobit. Nemohu mluvit za ní, ale nedokážu říct, že bych se v jejím stavu zachovala jinak." řekne a já na ní nechápavě pohlédnu.
"V jejím stavu? Právě mě poslala k šípku a z tebe vypadne tohle? To bych v mé situaci tedy chtěl vidět Sunga. Byl by jistě celý nadšený!" houknu nakvašeně a zavrtím odmítavě hlavou.
"Doufám, že se bude mít v Čechách dobře. Nevím, jak bych se totiž zachoval, kdybych jí tady spatřil" řeknu a Nao se na mě podívá s pořádnými otazníky v očích.
"Nevěřím, že by tě jen tak opustila, když tě miluje." "Miluje, říkáš? Před pár minutama tak rozhodně nevypadala!" zavrčím, ale Nao pokračuje. "No a podle statistik je známé, že v její zemi jsou jedni z nejlepších a nejuznávanějších onkologů na světě. Určitě se vrátí, neboj. Jen, co bude mít po operaci, určitě se vrátí a bude to mezi vámi zase v pořádku." dodá a poplácá mě po rameni.
"Jací onkologové?" zeptám se a Nao pokračuje.
"JaeRa tam odletěla kvůli operaci. Ptala se mě na různá rizika atd. Shodli jsme se na tom, že v Čechách pro ni budou nejlepší podmínky k odoperování jejího nádoru.
"Co... cože? O čem to sakra mluvíš? Co... co to má znamenat? Jaký nádor?" vyhrknu a zezelenám strachy. Nao se plácne přes pusu. Zřejmě jí právě došlo, že nemám nejmenší potuchy o tom, co s JaeRou je.

NAO:
No tak to jsem tomu teda dala. Hyuk zřejmě neměl nejmenší potuchy o tom, co se děje. No tak to je paráda. JaeRa mě zabije.
Tiše sleduji, jak Hyuk pomalu mění zelenou barvu na bílou a pak se prudce zvedne. "Musím okamžitě za ní. Měl bych se jí omluvit, že jsem na ní tak vyjel" houkne, aniž by se na mě podíval a hrne se ke dveřím. Rychle se zvednu a běžím za ním.
"Počkej, jdu s tebou." houknu, ale nezdá se, že by mě vnímal. Doběhnu ho a zadýchaně ho čapnu za loket. "Počkej zatraceně. Nemůžeš přeci takhle vbíhat do silnice, nebo tě vážně něco srazí." vynadám mu a Hyuk se zarazí.
"Promiň" kníkne a pak společně vyrazíme k vchodovým dveřím domu, kde má JaeRa byt. Mineme taxík, jenž právě od domu odjíždí a tam se rozloučím.
"Promiň, ráda bych šla s tebou, ale musím do práce. Hodně štěstí a … promiň! Zřejmě měla nějaký důvod, proč ti to neřekla. Nevěděla jsem to, je mi to líto" omluvně se na něho podívám a Hyuk jen mávne rukou.
"To nic. Jsem rád, žes mi to řekla." a s tím vběhne do domu. Chvíli pozoruji dveře, za kterými zmizel a pak nastoupím do svého auta a vyrazím směr nemocnice.

HYUK:
Vylezu z výtahu a začnu po kapsách hledat klíč.
Sakra, kam jsem ho jen dal?? Když ho konečně najdu, vrazím ho rychle do zámku a otevřu prudce dveře.
"JaeRo... JaeRo, kde jsi?" začnu volat, když zjistím, že je byt prázdný. Najdu jen otevřenou skříň a zjistím, že z ní několik věcí zmizelo. Takže je pryč?
Nervózně si rukama prohrábnu své vlasy a rozhlížím se po prázdném bytě. Pak padne můj pohled na bílou obálku na kuchyňském stole.
Přistoupím tedy ke stolu a vezmu lístek do ruky. Je na něm jediné slovo... Hyukie.
Otevřu ho a začnu číst. Než dojdu až na konec, téměř už nevidím, jak jsou mé oči plné slz.

Hyukie... Má lásko...
Odpusť mi, jestli můžeš, ale nechci sedět, koukat do zdi a myslet na to jaký by to bylo kdyby jsme byli dál spolu... nechci vzpomínat... nechci mít před očima tvůj úsměv, tvůj pohled, se kterým jsi mi vždy říkal: "S tebou jsem ten nejšťastnější"...
Nechci pořád vidět toho, který pro mě tolik znamenal a doufat, že na jeho tváři je skutečně šťastný, upřímný úsměv... upřímný smích. Ten smích, který tolik miluji...
Nechci vzpomínat na ta krásná slova a věty... na tvoje ruce, které mě obejmuly, když jsem to potřebovala... Nechci kolem tebe jen tak chodit a tvářit se, že je vše v pořádku... že se nic neděje...
A nechci, abys jednoho dne musel pohlédnout k nebi a myslet na to, že už spolu nejsme...
Nechci...
Odpusť... Miluji tě a budu navždy!
JaeRa


"Ne... to ne" zakňourám a vyběhnu z domu.
Snad to ještě stihnu, pomyslím si a vyrazím směr letiště.
Trvá to dlouho, ale nakonec tam dorazím. Plíce už mě pálí, jak jsem celou cestu utíkal, ale nemyslím na to. Jediné co chci, je najít JaeRu a nedovolit jí odletět. Chci zůstat s ní... I kdyby to mělo být jen pár roků... pár měsíců... jen pár... dní.
Když doběhnu k branám, všimnu si Teuka. Stojí tam a mává JaeRe, která se smutným výrazem vchází do brány vedoucí k jejímu letadlu.
Přišel jsem pozdě.
"JaeRo" zvolám a doufám, že mě uslyší, ale přes hluk okolo mě to není možné. Doběhnu k Teukovi a zkouším volat znovu, ale vím, že nemám šanci. JaeRa je pryč.
Definitivně pryč.
"Teukie" pláču, zatímco mě drží pevně kolem ramen a vede mě z letištní haly ven.
"Co mám dělat Teukie?" zeptám se tiše a on si mě otočí k sobě čelem.
Podívá se mi zpříma do očí a řekne pevným hlasem.
"Musíš věřit!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie