cesta bez návratu - 34. kapitola

11. února 2014 v 19:48 | JaeRa |  cesta bez návratu



Pohlédnu z okénka a smutně se zadívám na krajinu pod sebou.
Jsem zpátky. Zpátky tam, kam už jsem nikdy nechtěla vkročit. Zpátky v Čechách. Při pomyšlení na to, co mě odsud odehnalo, se mi sevře srdce úzkostí. Odešla jsem odsud, abych žila nový život, abych žila lepší život, abych... žila tvůj život.
Letadlo je ještě mezi mraky. V nebi, kde jsi i ty a přesto mám náhle pocit, že jsi příliš daleko.
Náhle mojí hlavou proletí obrovská bolest a mě obklopí absolutní tma.

"JaeRo... JaeRo slyšíš mě?" ozve se tichý hlas, znějící jakoby z dálky. Otevřu oči a překvapeně se rozhlédnu. "Kde to jsem?" zašeptám spíše k sobě. "Vždyť si jasně vybavuji, že jsem byla v letadle a teď... sakra, co to?" mírně se vyděsím, co se děje.
"JaeRo..." uslyším opět ten dívčí hlas. Poznávám ho. To ty ke mně voláš.
"Co... co se děje? Proč tu jsem? Ještě jsem přeci neumřela" vyhrknu a postavím se. Přede mnou začne žhnout ostré světlo. Tak ostré, že si musím zakrýt oči. "Neumřela jsi, ale to co děláš není správné" ozve se znovu tvůj hlas.
Odsunu mírně ruce z očí a náhle tě spatřím. Jsi celá v bílém a krásně se usmíváš. Vypadáš jako anděl. Ne... ty jsi anděl, uvědomím si, když si všimnu křídel za tvými zády. Jemně se chvějí, jako kdyby na ně vanul jemný větřík a přitom mám pocit, že slyším, jak se jednotlivá peříčka o sebe otírají. "Ty jsi anděl" zašeptám překvapeně.
Usměješ se a pomalu, téměř neznatelně přikývneš. "Ano JaeRo, jsem anděl. Tvůj anděl. A proto jsem za tebou přišla.
Překvapeně na tebe pohlédnu a ve tváři mi hraje nechápavý pohled. "Proč?" zeptám se.
Přistoupíš blíže a tvá křídla najednou zmizí a s nimi i to ostré světlo. "JaeRo, nesmíš to vzdát. Nesmíš všechno a všechny opustit. Není to správné." řekneš tichým hlasem, ale tvé rty se nepohnout. Mluví za tebe myšlenky.
"Ale já nemohu. Nemohu se dívat do jejich tváří a sledovat v nich tu lítost. A navíc... nemám ani odvahu. Jestli mám umřít, pak umřu. I přesto, že jsem byla šťastná, nemám sílu dále bojovat" odpovím a svěsím hlavu k zemi.
Pak ucítím mírný tlak na ramenou. Vzhlédnu a zjistím, že jsi o mě opřela své ruce. Necítím je, jen ten tlak. Pak si znovu musím zakrýt oči. Objeví se další světlo... Hangeng.
"Hannie..." kníknu překvapeně a najednou mám pocit, že se mi hrnou slzy do očí. Najednou je mi všechno líto. "Chci zůstat s vámi. Prosím, neposílejte mě zpátky. Já už nechci další trápení. Nechci další bolest. Nechci ničí lítost" rozpláču se a Hannie mě obejme.
"Tohle nezáleží na nás JaeRo. Není v naší moci tě tu nechat a vlastně... tě tu ani nechceme nechat. Už kvůli dítěti. Jeho úděl na zemi ještě nebyl splněn" překvapeně na něho pohlédnu, pak se podívám do očí tobě. Už v nich ale nedokážu číst. Jsou snad andělé bez citů??
"Ale... proč?" zeptám se a mé srdce se svírá bolestí.
"Vrať se JaeRo... Vrať se!" zvoláš a chytneš Hannieho za ruku. Ten na tebe pohlédne se zvláštním pohledem. Poznám ten pohled. Jediné, co teď dokážu z vašich očí přečíst. Milujete se...
Pak opět věnujete pohled mě. "Vrať se... ještě nepřišel tvůj čas."
Oslní mě zář. Když zmizí, jste pryč i vy. Pak všechno zmizí.
Jsem opět na svém místě v letadle, které právě dosedá na Ruzyňském letišti.

"Dobrý den. Ráda vás poznávám. Hodně jsem o vás slyšela musela jsem Naomi slíbit, že se o vás osobně postarám. Studovaly jsme spolu medicínu a dlouhou dobu jsme spolu pracovaly, takže snad si získám i vaši důvěru. Mimochodem, mé jméno je Hatachi. Naomi mě již o vašem stavu informovala mailem, tak se nemusíte bát. Postarám se o vás. Prosím, připravte si občanský průkaz a kartičku pojištěnce. Sestra vám zatím ukáže váš pokoj. Já za vámi poté přijdu a domluvíme se spolu, jak bude vše probíhat." vyhrkne na mě mladá lékařka, jen co projdu dveřmi její ordinace a podává mi ruku.
Vřele si s ní poklepu ploutví a podám jí žádané doklady. Pak mi na rameno zaťuká sestřička. Pustím se tedy za ní a za chvilku už vybaluji svých pět švestek do malé skříňky svého nemocničního pokoje.
Když mám vybaleno a jsem převlečená do nemocničního pyžama, přistoupím k oknu a smutně se z něho dívám.
Nevím, jak dlouho tu stojím. Náhle se ozve zaklepání na dveře a v nich se po vyzvání objeví ta milá lékařka. Povzbudivě se na mě usměje a přistoupí ke mně. Podává mi jakési papíry, zatímco mi vysvětluje, jak bude vše probíhat.
"... no a zítra kolem poledne bychom provedli operaci. Podle záznamů, které mi Nao poslala není nádor veliký, ale musíme doufat, že jeho odstranění bude bez problémů. Pokud se k němu nebudeme moci dostat, mohly by nastat komplikace." vysvětlí mi a pak setře rukou slzu, která mi stéká pomaličku po tváři.
"Nebojte, spolu to zvládneme" snaží se mě povzbudit. "Děkuji" špitnu a za chvíli už jsem v pokoji opět sama. Takže zítra...

Druhý den ráno:

"Dobré ráno, jak jste se vyspala?" usmívá se na mě sestřička.
Pohlédnu na ní zarudlýma, opuchlýma očima. Přistoupí ke mně a pohladí mě po ruce. "Nebojte, bude to všechno v pořádku" snaží se mi dodat odvahu, zatímco mi píchá žílu na zavedení kanyly.
"Za chviličku vás tu vyzvedne jeden takový pán a odveze vás na ultrazvuk, ano?" usměje se a já jen tiše kývnu.

V Soulu:

TEUK:
Cítím se opravdu divně. Celou dobu, co JaeRa odletěla, tu Hyuk chodí jako tělo bez duše. Nejí, nespí, jen tu přešlapuje z jednoho rohu na druhý. Pohlédnu na Naomi, která tiše sedí Sungiemu na klíně a pak pohlédnu na hodinky.
"Jaký je čas v Čechách?" zeptám se tiše a Dongie mi odpoví.
"Je tam o devět hodin méně než tady" řekne a opuští pokoj. Takže o devět méně? Tady je devět, tak to znamená...
Pohlédnu s mírným strachem znovu na Nao. Ta jen tiše kývne. "Teď je již zřejmě na sále" šeptne a pohlédne skrz dveře z kuchyně do obýváku, jak je na tom Hyuk. Ten nás ale zřejmě neslyší, protože jeho tvář se ani nehne.
"Snad to dobře dopadne..." řekne Sung a pohladí Naomi po bříšku. Mohu jen tiše přikývnout.

V Praze:

Dívám se do obrovských světel nad sebou a než se ocitnu naplno v narkóze, patří má poslední myšlenka Hyukiemu. Odpusť mi lásko.
"Zvládnete to, nebojte. Zvládnete to a vrátíte se do Koreje, přivedete na svět krásné, zdravé miminko a budete šťastná." povzbudivě na mě promlouvá Hatachi, ale její hlas se pomalu začíná vytrácet do pozadí. Narkóza právě zabrala.

O hodinu déle:


HATACHI:
"Sakra, to ne" zvolám nervózně a podívám se na monitor vedle hlavy dívky, která mi tu právě leží na stole. Čára na monitoru se srovná do roviny a sálem se ozve nepříjemný táhlý tón označující smrt.
"No tak holka, nevzdávej to. Zatraceně, tohle mi nedělej. Slíbila jsem Naomi, že tě pošlu domů, jasný? A já to taky dodržím, ale přece tě tam nepošlu v rakvi. No tak se prober." hulákám na ní, ale vím že mě neslyší. "Nikdo mi tu neumřel a tobě to taky nedovolím, rozumíš?" začnu se rozčilovat.
"Rychle... připravte defibrilátor" houknu za sebe a za pár sekund už přikládám dívce elektrody na odhalený hrudník, jímž během chviličky projde vlna elektřiny. Nic.
"Znova... na třista!" rozkážu a znovu sleduji, jak se hrudník JaeRy nadzvedává elektrickým výbojem.

V Soulu:

HYUK:
Mám strach. Co mám dělat, abych ji dostal zpátky? Přemýšlím a chodím z jednoho rohu na druhou. Vím, že je teď zřejmě na operačním sále. Naomi mi to řekla. Nedám jí pokoj, dokud nebudu vědět s jistotou, že je v pořádku.
Mé myšlenky přehluší jakási rána.
Polekaně se všichni seběhneme, abychom zjistili, co ránu způsobilo. Elis, která doteď tiše seděla v křesle vedle Luly, si vyděšeně zakryje ústa, aby zabránila výkřiku. Tae k ní rychle přistoupí a stočí jí k sobě, aby zkryl její tvář ve svém objetí. Nejsme nijak pověrčivý, ale pohled na JaeRynu fotografii, jenž byla pevně přibitá ke stěně a teď leží rozbitá na zemi přeci jen není příjemný a v nás vyvolá velikou vlnu strachu.
"JaeRo... lásko" hlesnu tiše a pak už nevnímám nic. Jen tak tak Teukie zachytí mé tělo, kácející se v mdlobách k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie