cesta bez návratu - 35. kapitola

11. února 2014 v 19:52 | JaeRa |  cesta bez návratu



HATACHI:
"Bože, tohle se nemělo stát. Tohle Naomi těžko vysvětlím. Zatraceně!" bouchnu naštvaně do stolu ve své ordinaci a schovám hlavu do dlaní.
"Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré." Nakonec to nevydržím. Zvednu se a jdu se projít. A přesto, že chci jít ven, zavedou mě nakonec mé kroky na oddělení ARO. Procházím ztichlou chodbou a nahlížím do každého z pěti prosklených pokojů. Na každém leží pacient. Nakonec se zastavím u posledního z nich a tiše nahlížím přes prosklenou plochu před sebou. Je slyšet pouze můj dech. Chvíli jen bez hnutí stojím, pak stisknu kliku a pomaličku vejdu. Kývnu na pozdrav mladé sestřičce, jenž hlídá pacienta, ležícího bez hnutí na lůžku a nasadím si přes ústa roušku.
Kouknu na hodinky a přistoupím k posteli.

HYUK:
Zůstal jsem sám. Všichni odešli, i přesto, že mě nechtěli nechat o samotě. Jsem jim vděčný, ale potřebuju chvíli klidu.
Odstoupím od okna, u kterého už delší dobu stojím a přistoupím k posteli. Pohlédnu na noční stolek, na kterém je položený JaeRyna fotka, jenž spadla ze zdi a vezmu ji opatrně do ruky. Skleněná tabulka svým rozbitím utvořila jakousi pavučinku přes celou fotografii a přesto vidím její usměvavou tvář. Pořád to nechápu. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptám se, i když vím, že se odpovědi nedočkám.
Pohladím její tvářičku přes prasklinky na skle a je mi jedno, že se mi několikrát zaříznou do prstů. Pořezané prsty zanechají na obrázku malé krvavé stopy, ale nevnímám je. Sleduji jen ty oči, které se na mě z fotky dívají. Jsou tak veselé. Tak upřímné. Tak … šťastné...
Pak se mi do očí začnou hrnou slzy, takže se můj pohled rozmaže. Lehnu si do její postele, přitisknu si zarámovaný obraz k hrudi a nechám slzy volně téct, dokud vysílením neusnu.

NAOMI:
Nevím proč, ale nemohu se zbavit dojmu, že se něco děje. Hatachi se ještě neozvala. Nelíbí se mi to, pomyslím si, zatímco procházím svým domem nervózně z pokoje do pokoje.
Když už chodbou procházím nejmíň po padesáte, popadnou mě čísi ruce a já ucítím, jak se ke mně tiskne nahé tělo.
Usměji se a natáhnu ruku dozadu přes rameno, abych dotyčného pohladila po tváři. "Vzbudila jsem tě lásko? Promiň." řeknu a otočím se k Sungiemu. Ten jen tiše zavrtí hlavou. "Nevzbudila, vzbudil mě chlad prázdné postele." odpoví a přitiskne své rty na mé v dlouhém a chtíčem naplněném polibku.
"Nemysli už na to a pojď se vrátit do postýlky. Chci tě Nao." zašeptá a vsaje do úst můj ušní lalůček. Zavrním nad tím krásným pocitem a nechám se jemně odtáhnout do ložnice, odkud se začnou brzy ozývat steny z dvou milujících se těl.

SIWON:
"Eli, Eli, Elinko... přistup ke mně malinko. Pak zašeptám ti 'Pusinko, já chci malé miminko'" žbrblám si pro sebe svůj básnický výplod, zatímco připravuji snídani. Nevšimnu si ale blížící Elishy, která mě v zápětí obejme kolem pasu a na rameno mi položí svou hlavu.
"Dobré ranko Wonnie" zašeptá stále ještě ospalým hlasem a já se k ní otočím, abych jí objal. Zvednu jí do vzduchu a párkrát se s ní otočím.
"Dobré rááááno láááásko moje milovanáááá" zahulákám, až se zatváří, že by mě nejraději připleskla o kuchyňskou linku. "Pššt, neřvi. Lula s Taem ještě spí." řekne a pak mi pohlédne do očí.
"Copak sis to tu pobrukoval?" zeptá se zvědavě, ale já rychle zavrtím hlavou, jakože nic a otočím se zpátky k plotně, na které smažím slaninku a vajíčka. V obličeji jsem celý rudý.
Eli si začne broukat jakousi melodii a usedne za stůl. "Voní to nádherně... a bude džusíček?" zeptá se. Podívám se na ní a musím se usmát, když vidím, jak na mě háže psí kukuč a rukama naznačuje, že prosí. No není roztomilá? Přikývnu a začnu podávat na stůl.
V tu chvíli se otevřou dveře druhé ložnice a vyjde Tae.
"Dobré ráno" zahuhlá a hrne se do koupelny. Cestou sejme futra a zakopne o vlastní nohu.
Bože, ten kluk je praštěnej, zasměju se a nandám Eli na talíř.
Poděkuje a nahne se přes stůl, aby mi věnovala jeden ze svých sladkých polibků.

Po dvou hodinách:

LULA:
"Musím do práce" řeknu a nacpu do pusy poslední sousto vajec, zapiju to pomerančovým džusem a vstanu, abych se připravila k odchodu.
"Jakto? Vždyť máme volno?" zeptá se mě překvapeně Eli. Kouknu na ní.
"To je sice pravda, ale volal mi manažer Miss A, že prý holkám onemocněla ta jejich holčina, co jim dělá účesy, tak to beru za ní. Nechci tu jen tak sedět na zadku. Eli rychle vstane. "Tak já jdu s tebou. Alespoň se nějak zabavíme, než nám dá Nao vědět, jak dopadla operace JaeRy.
Smutně kývnu, povzdechnu si a líbnu na čelo svého brášku. "Ahoj Tae" Ten se usměje a zamává nám. Pozdravit nemůže, protože má plnou pusu toustů.
Když vylezeme ven, chytne mě Eli za loket a otočí k sobě. Překvapeně na ní pohlédnu a spatřím v jejích očích obavy. "Myslíš, že se JaeRa vrátí?" zeptá se a já posmutním. Nechci to ale na sobě dát znát, tak jí jen prstem cinknu do čela a usměji se. "To si piš." pak jí vezmu kolem ramen a vykročíme do SME.

CHUL:
Šťouchnu do Teuka, abych ho trošku popohnal.
"Tak pohni, ať už odtud vypadneme. Nebaví mě to." zaskuhrám otráveně, zatímco se Teuk chystá na další focení. Fotíme dnes pro nějaký časopis, o kterém ani nevím, že vůbec existuje a trčíme tu už od pěti hodin od rána. Teď je devět, máme před sebou poslední půl hodinku a pak hurá pryč.
Těším se na Lulinku. Až ji obejmu, nasáčkuju si jí do postele, umazlím jí až do absolutního vysílení a pak společně s úsměvem na rtech usneme, pomyslím si a natěšeně si promnu ruce.
"Hej Chule, jsi na řadě a já se jdu už konečně převléknout" zavolá na mě Teukie a ukazuje přitom na prapodivný kus látky, který má jaksi být nazýván plavkami. No fuj, by mě zajímalo, kdo by si takový plavky koupil.
No nic, postavím se před plátno, zaujmu polohu a nechám zvěčnit svůj model snad ještě horších plavek, než měl Teuk. Jestli někdy někde uvidím tu fotku, tak z toho asi budu mít trauma na celý život. Fuj totok!

HATACHI:
Opět sedím za svým stolem a sleduji telefon, kterým musím ohlásit výsledek. Bože, jak já nesnáším oznamování špatných zpráv. A už vůbec ne svým příbuzným, či přátelům.
Vím ale, že to stejně musím udělat, takže vezmu aparát do ruky a pomalu vytáčím Naomino telefonní číslo. Zatímco poslouchám zvonění na druhé straně drátu, cítím, že jsem čím dál víc nervózní. Ta mě zabije. Určitě mě zabije...
"Yoboseyo?" ozve se po chvilce a mě se sevře srdce strachem.

Přistoupím k posteli a pohlédnu na ženu, ležící přede mnou. Je bledá a při životě jí udržují pouze přístroje, jejichž pípání a cvakání jsou jediné zvuky, které jsou v pokoji slyšet.
Její operace nešla přesně podle plánů. Její tělo odmítalo spolupracovat. A i přesto, že se nám podařilo nádor z její hlavy dostat pryč, doteď se neprobrala. Je v kómatu.

"JaeRo... je mi to líto..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie