cesta bez návratu - 36. kapitola

11. února 2014 v 19:52 | JaeRa |  cesta bez návratu



TEUK:
"Prosím tě, neblbni. Vždyť ani nevíš, kde jí hledat!" houknu vážným tónem, když vidím Hyuka procházet dveřmi s batohem na zádech a pasem v ruce. Otočí se a zadívá se mi do očí s výrazem, který jasně naznačuje, že už je rozhodnutý a nic s ním nehne.
"To je mi jedno. Najdu ji, i kdybych měl u toho vyplivnout duši" řekne znaveně a pak jeho pohled zesmutní. Sklopí zrak a nervózně žmoulá svůj pas mezi prsty, pak na mě opět pohlédne a já spatřím jak mu vlhnou oči.
"Mám strach Teukie. Mám obrovský strach" zašeptá. Rychlým krokem k němu přistoupím a pevně ho přitisknu na svou hruď.
"Zvládneš to Hyukkie. Věřím ti"

TERKA:
Opřu se zády o zeď a náhle nějak nevím, co dělat. Slova, která uslyším z Teukových a Hyukových úst mě rozesmutní. Hyukie musí být silný a v nás bude mít vždy oporu, ale musím uznat, že teď, když chce odletět... bojím se o něho.
Přesto tiše vyčkám, až opustí byt a pak přistoupím k Teukiemu.
"On to zvládne, že ano?" zeptá se mě tichounkým hlasem a přitom sleduje pomalu se vzdalující postavu v dálce. Pak stočí svůj pohled ke mně.
Nedokážu se na něho dívat, když se takhle tváří. Teukie má opravdu obavy o členy skupiny. Není v tom žádná přetvářka, žádný hraní jen před kamerami... skutečně mu na nich záleží.
Chviličku ho beze slova pozoruji a pak ho obejmu.
"Miluji tě ty můj anděli"

HATACHI:
Vezmu JaeRu za zápěstí a pak pozoruji ubíhající čas na hodinkách. Její tep je pomalý a téměř nehmatatelný, ale je tam. Přesto se její stav zatím nezlepšil. Stále se neprobrala.
Vrátím její ruku podél jejího těla a zadívám se na její tvář. Vypadá tak klidně.
I přesto, že její hlavu zdobí celkem velké množství obvazů, vypadá jako kdyby pouze spala. Jediné, co tuto představu kazí, je kanyla vedená z jejího krku ke kyslíkové masce. Smutně si povzdechnu. "Tak kdy už se konečně hodláš probrat? Mysli na dítě, holka. Potřebuje silnou mámu, tak to nevzdávej. Ještě tě musím taky dostat domů, ale rakev si na záda rozhodně nehodím, to po mě nechtěj. A navíc.... jedna ztráta někoho blízkého mi stačila. Vím, jak moc to bolí a já nedovolím, aby tu stejnou bolest musel prožít... ehm... Hyuk? Jo Hyuk. Nevím, jak jsi to dokázala, ale celkem jsem si tě oblíbila a ráda bych tě poznala i jaksi.... uhm.... při vědomí. Tak mě nezlob a vrať se ke mně." řeknu a zkouším na to nehybné tělo pohrozit ukazováčkem, ale nakonec se podvědomě plácnu do čela, zasměju se tomu, že zřejmě blázním, když už si povídám s někým, kdo mě očividně nevnímá a pak opustím její pokoj a vrátím se do své ordinace.
Přistoupím k oknu a chvilku se z něho dívám, když se mi v mysli začnou honit mé vlastní vzpomínky. Pomalu se otočím a přejdu místnost k malé dřevěné poličce, ze které se na mě usmívá z fotografie můj bráška. Vezmu rámeček opatrně do ruky a pohladím mladíkovu tvářičku.
V očích mě začnou pálit slzy.
"Stýská se mi Hannie"

CHUL:
"Lulinko? Lulinko, lásko kde jsi?" zavolám do prázdného bytu. Kam jenom šla? Projdu znovu celý byt, když si konečně všimnu vzkazu přicvaknutého k lednici a tak ho sundám a začtu se do těch pár řádků.
Když dočtu, posadím se na kuchyňskou židli a přemýšlím. Lulí je v práci a já se na ní tolik těšil.
"Ach jo, takže zase sám samička" zahuhlám a jdu do koupelny dát si horkou sprchu. Co budu jen celý den dělat? Jo... už vím. Umřu nudou. Nebo ne, to by byla nuda. Mám lepší nápad... Zabiju Siwona.
"Lulíííííííííííííííííííí....... uhuíííííík"

SUNG:
"Nao? Zlato, kde jsi? Pospěš, nebo přijdeme pozdě" zavolám do horního patra, odkud je slyšet jen dupání drobných nožek Naomi, jak pobíhá z jednoho pokoje do druhého.
"Už běžím miláčku, hned jsem dole" odpoví mí.
"Tak si sáhni na nohy, jestli už jdeš" houknu ještě a otočím se k odchodu v úmyslu počkat venku, když mi s hlasitým křupnutím cosi přistane na hlavě. Syknu bolestí a zapřemýšlím, jestli prasklo to, co mi na té hlavě přistálo, nebo moje lebka. Stočím svůj pohled k zemi, abych našel tu zatracenou věc, jenž mi přistála tak nemilosrdně na té kulaté věci, co mi roste na krku. A nakonec bez zjevného překvapení zjišťuji, že zřejmě křupla moje hlava, což by vysvětlovalo kde se tu objevili ty prazvláštní, zpívající, okřídlené, podivné věcičky, které mi krouží kolem hlavy.
Zvednu tu hranatou věc do ruky a párkrát zamrkám, abych zaostřil svůj momentálně trošku rozhozený pohled. "Máslo? Hodila jsi po mě zmrzlé máslo??" křiknu na Nao, která se ale pouze rozesměje. "A čím si teď budu mazat chleba?" zeptám se a Nao, která mezitím schází schody se zlomí smíchy v pase.
"Sungu, ty jsi vocas. Čím tě vaši krmili?" zeptá se mě a já se na ní na oko nahněvaně podívám, když se můj pohled změní na překvapený a nechápavý. To když udělá krok z prvního schodu a zakopne si o vlastní nohu. Pak už jen se škodolibým výrazem a koutkama do širokého úsměvu sleduji, jak se řítí stylem bum, křup, hrc, "au" a následně se zubama zapře o mramorovou podlahu svého domu.
Nejprve mám co dělat, abych se neřehtal smíchy, ale nakonec si vzpomenu na toho drobečka, kterého má ve svém bříšku a rychle k ní přiskočím.
"Mimi.... miminko! Tady taťka, jsi v pořádku? No tak, řekni něco. Nebo zakruť prdelkou, ať vím, že ti nic není.... ehm... halo?" zkouším promlouvat k jejímu vzdouvajícímu se bříšku, ale Nao mě cvrnkne silně prstem do čela.
"Hele ty pako, tohle břicho je jako airbag. Dítě je v poho, ale co kdybys projevil trošičku zájmu o mě a mé zdraví?" zaskuhrá a já na ní pohlédnu.
"Jo dobrý. Vypadáš furt stejně, jen ti svítí čelo trošičku rudě." oznámím jí a Naomi na mě zůstane překvapeně zírat. Uvědomím si, že něco zřejmě není v normálu a bojácně jí kouknu do očí.
"Ř-řekl jsem něco blbě?"
Než ale stačím třeba jen mrknout, popadne opět to zmrzlé máslo a pleskne mě s ním přes tlamu.
"Uiihuéé..." protočím panenky a poroučím se k zemi.

HYUK:
Projdu letištní halou a vydám se k východu. Když ale vyjdu před budovu, najednou si nejsem jist, jestli jsem udělal dobře. Teuk měl pravdu, vždyť já vážně nevím, kde jí hledat.
Hlasitě si povzdechnu, když mě náhle něco napadne. Vytáhnu mobil z kapsy a nacvakám Naomino číslo. Pak už jen nedočkavě vyčkávám na odezvu.
"Yoboseyo?" ozve se z druhé strany.
"Naomi?" zeptám se celkem zbytečně.
"Nae, co se děje Hyuku? Kde jsi? A proč mi voláš v tuhle dobu?" zeptá se a já si náhle uvědomím, že v Soulu je vlastně právě něco kolem dvou hodin ráno.
"Eh, promiň, že tě budím Nao, ale potřebuju radu." vyhrknu na ní rychle a vysvětlím jí o co jde.
"Takže ty jsi teď v Čechách? Ty jsi blázen. Vždyť to tam neznáš. Co když se ztratíš?" zahuhlá rozespale, ale nakonec mi řekne, co potřebuji vědět.
Rychle si naškrábu adresu na hřbet ruky, poděkuji, popřeji dobrou noc a zavěsím. Se znovu nabytou nadějí vyhledám taxi a následně se nechám odvést na uvedenou adresu. Usměji se pro sebe a pohlédnu z okénka.
"Vydrž má lásko. Za okamžik už budeme opět spolu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie