cesta bez návratu - 37. kapitola

11. února 2014 v 19:53 | JaeRa |  cesta bez návratu



LULA:
Unaveně sebou praštím na jednu z otočných židlí a otočím se k zrcadlu. Dnešek je fakt na nic. Jsem utahaná a všechno mě neskutečně bolí. Chci domů. Tyhle holky z Miss A jsou fakt k neutahání. Ještě, že už je to za mnou. Zavřu ospale oči a položím si hlavu na ruce. Během pár sekund usnu.
Vzbudí mě až Eli, která se mnou opatrně zatřese a tiše mi oznámí, že už jdeme domů.

O pár hodin později:

Radostně otevřu dveře v očekávání, že první co spatřím bude tvář mé lásky, ale píchne mě u srdíčka zklamáním, když zjistím, že jsem v celém bytě sama. Naprosto sama... To jsou teda narozeniny.

Převléknu se a chystám se uvařit večeři, když se bytem rozeřve drnčící domovní zvonek.
"Už běžím" zavolám, ale dotyčný za dveřmi se zřejmě o zvonek opřel, protože nepřestává zvonit.
"Chceš pecku mezi oči?" zlobím se naoko a už chytám za kliku. Rychlým pohybem otevřu a překvapením otevřu pusu dokořán.
"Všechno nejlepší k narozeninám Lulinko" ozve se Heechulův sladký hlas za obrovským pugetem temně rudých růží. Popadnu květiny, jakože 'hm docela ujdou, dík', položím je v chodbě na zem a znovu se na něho podívám. Chul se pouze usměje a udělá krok stranou.
Z toho, co spatřím mi div neleze cukr i z uší, jak roztomilé to je. Pomalu přistoupím blíž a ta maličká kulička na mě upře své modré oči. V tu chviličku mám pocit, že se v nich utopím.



Natáhnu k tomu drobnému tvorečkovi ruku a jemně se ho dotknu, jako bych se bála, že se pod mými prsty rozpadne v prach, pak se s úsměvem od ucha k uchu, div se mi horní půlka hlavy nevyklopí, vrhnu Chulovi kolem krku.
Jeho pevné ruce mě něžně sevřou v objetí.
Schovám tvář do jeho ramene a najednou je mi strašně krásně. Jako kdyby ze mě spadla veškerá tíha. Z očí mi skápne pár slziček. Heechul vezme láskyplně mou tvář do dlaní, setře prsty slzy, jenž si našly cestu po mých tvářích a ticho mezi námi zmizí, když začne zpívat.


Když je po všem, jeho náruč povolí a Chulie se mi podívá do očí s pohledem zračícím ten nejkrásnější cit na světě... lásku.
Pohladí mě po tváři a já přivřu oči a přitisknu se na jeho dlaň.
"Tolik jsi mi chyběla Lulinko" zašeptá a políbí mě do vlasů. Vezmu svou lásku kolem pasu a přitisknu se k němu, jako by to mělo být naposledy. Pak řekne pouhá tři slovíčka.... tichounce a přesto je slyším.
"Miluji tě lásko" a víc si mě k sobě přivine.

ELI:
Vystoupím z výtahu a unaveně přistoupím ke dveřím a začnu hledat klíče.
"Zatraceně, kde jsou? Že bych je zapoměla v maskérně?" šeptám si tiše pro sebe, když se mé srdce téměř zastaví.
Dveře bytu se totiž rozletí. Vytřeštím oči leknutím, ale hned mé srdce roztaje nad tím pohledem. Ve dveřích stojí Siwon a v náruči dřímá obrovského bílého plyšového medvídka téměř stejné velikosti jako je on sám.



Nejprve na něho překvapeně hledím, ale pak se radostně usměji a přistoupím k němu.
"Vítej doma má lásko" zašeptá a s téměř dětským výrazem a úsměvem ve tváři natáhne ruce, aby mi podal onoho medvěda. Jemně, snad s pocitem, aby mu neopadaly chlupy se dotknu té plyšové srsti. Poté ho vezmu do náruče a vejdu do bytu. Když míjím Siwona, všimnu si, že na mě hledí se smutným pohledem.
Podívám se na něj. "Copak? Stalo se něco?" zeptám se zvědavě, když skloní hlavu a jeho tvář je zachmuřená. "Já... já chtěl... aspoň pusinku." zašeptá a já jen kývnu hlavou. "Jo aha" řeknu, a otočím hlavu, aby neviděl mojí usmívající se tvář. Odnesu medvěda do vedlejší místnosti a ve chvilce, kdy zavírá dveře i s nákupem, který jsem donesla, mu skočím do náruče, až společně upadneme.
"Au" zachrochtá Won a pak mi pohlédne do očí.
Jen na sebe tiše hledíme, dokud se na mě neusměje tím svým nádherným úsměvem. Pak vezme moji tvář do dlaní a něžně se přitiskne na mé rty v horoucím políbení.
I přesto, že na něm ležím se mu podaří i se mnou zvednout na nohy. Vezme mě do náruče a pohlédne mi do očí.
Vykročí pomalu k ložnici a ještě, než se za námi zavřou dveře, zašeptá jedinou větu.
"Elis... já chci být táta"

HYUK:
Vytáhnu z kapsy peníze a podávám je taxikáři. Poté vystoupím a pohlédnu znovu na svoji ruku s naškrábanou adresou. Zhluboka se nadechnu a prohlédnu si budovu před sebou. Cítím strach. Mé srdce buší jako splašené a... bolí.
Udělám první krok a můj dech ztěžkne. A čím blíže jsem, tím hůř se mi dýchá a ve chvilce, kdy vejdu dovnitř, cítím, jako kdyby se mě zmocňovaly mdloby. Ah JaeRko. Kde jsi?
Chvíli se rozhlížím, než spatřím jakousi postarší ženu, sedící za velikým pultem s ještě větší cedulí, na níž je zelené písmenko 'i'.... "Zřejmě informace, fajn. To právě potřebuji." rozhlédnu se a přistoupím k ní. Žena se na mě podívá skrz obrovské tlusté brýle a zeptá se mě na něco v českém jazyce. Bohužel jí nerozumím. Odkašlu si a zpustím na ní anglicky.
"Hi... ehm... Can you help me?" Žena párkrát rychle zamrká, pak na mě chviličku zírá a nakonec zvedne telefon a kamsi volá. Doufám, že ne ochranku.
Položí sluchátko, usměje se na mě a řekne jediné slovíčko, kterému rozumím. "Moment"
"Ok... thanks" řeknu tiše a posadím se na nedalekou sedačku. Trvá to jen pár minutek, ale za chviličku už přede mnou stojí jakýsi muž v obleku a promlouvá ke mně anglicky.

"Dobrý den, omlouvám se, ale paní jaksi neumí anglicky" ukáže na onu dámu za pultem a usměje se na mě omluvně. "Mohu vám nějak pomoci?"
Vděčně se na něho usměji. "Ano, budu moc rád. Děkuji" odpovím a s mírným úklonem mu podám ruku, abych se představil.
Uplyne dvacet minutek a já stojím před dveřmi jedné ordinace o pár pater výš. Tiše sleduji jmenovku, na níž mě upoutá zlatě napsané jméno. Na příjmení ani nehledím, stačí mi jméno, abych věděl, že jsem tam, kde potřebuji.
Otočím se k muži, jenž se na mě vřele usmívá a ukloním se. "Thank you so much" řeknu a rozloučím se. Znovu se otočím ke dveřím a zvednu ruku. Zhluboka se nadechnu a zaklepu.
Zevnitř se ozve ženský hlas, zřejmě mě zvoucí ke vstupu. Stisknu tedy kliku a vejdu.
Za stolem spatřím sympatickou pohlednou ženu, pohlížejíc do nějakých lejster, když ke mně vzhlédne. Zdá se, že se nejprve zarazí, ale pak vstane, přistoupí ke mně a podává mi ruku. Neváhám a představím se. "Jmenuji se Lee Hyukjae a hledám tu jednu dívku. Můžete mi pomoci? Její jméno je..." spustím, když mě ale přeruší.
"... Petra Langrová, neboli Tao JaeRa. Je to tak?" zeptá se mě s úsměvem. Nejprve mě tím zaskočí, ale nakonec se usměji a kývnu. "Vítejte, mé jméno je Hatachi."
"Tak... snad, abychom šli za ní, ne?" zeptá se mě korejsky, chytne mě za rámě a společně opouštíme ordinaci. Cestou si lékařku nenápadně prohlížím. Vypadá mladě na doktorku. Běda ti, jestli jsi jí něco udělala, pohrozím jí v duchu a pak se otočím zpátky, abych sledoval cestu, jíž mě vede.
Projdeme několika dveřmi a nad posledními mě zaskočí veliký nápis ARO.
"Ah bože..." zaleknu se. Když leží zde, zřejmě na tom nebude nejlépe. Hatachi mi konejšivě stiskne ruku a otevře jedny z mnoha dveří. Nacházíme se v malé místnosti plné zástěr a všeho možného potřebného k převlečení.
Natáhne se a podá mi do ruky zelený plášť. Natáhnu si ho a přes ústa dostanu roušku. Mou duši pomalu zachvacuje strach.
"Tak můžeme?" zeptá se Hatachi a vede mě kolem několika místností, na kterých leží pacienti v hlubokém spánku. Zastaví se u jednoho velikého okna, vedoucího do posledního pokoje. Skrz sklo spatřím tu, jenž miluji víc, než vlastní život.
"JaeRo..." zašeptám a pohladím její odraz, jako kdybych se jí snad tím mohl dotknout.
Hatachi otevře dveře, pozdraví sestřičku, jenž hlídá JaeRyny životní funkce a kývne na mě hlavou. Se strachem na ní pohlédnu a pak projdu kolem ní. Chytne mě za rameno a stočí k sobě.
"Mluvte na ní. Lidé v komatu slyší." řekne tiše a zavře dveře. Zůstanu v místnosti sám. Přistoupím pomalým krokem k posteli a do očí se mi hrnou slzy.
Pohled na osobu, kterou milujete, a která je v tomhle stavu, strašně bolí. Zvednu ruku a rozklepaně ji položím na tu její, abych jí mohl pohladit. Je studená. Tak strašně studená.
"JaeRo, jsem u tebe." zašeptám a mé oči jsou náhle jako hráz, která se boří. Slzy se hrnou po mých tvářích bez jediné známky toho, že by můj pláč měl ustat.
Stisknu její ruku pevněji a nakloním se k její tváři. Prohlédnu si její krásnou tvář a pak stisknu své rty na její.
"Chybíš mi, má lásko. Prosím, vrať se ke mně." řeknu a pak mě hlas zklame. Posadím se na židli, jenž u postele stojí a schovám hlavu do pokrývky, jíž je JaeRa přikrytá.
Pláču. Pláču a vzpomínám. Na první okamžik, kdy jsem tuhle dívku spatřil. Jak rychle mi dokázala ukrást srdce. Nechci ji ztratit. Nesmím jí ztratit. Pak mé srdce vynechá pár úderů, když uslyším zrychlující se pípání přístroje, na nejž je napojená.
Rychle zvednu pohled a polekaně na ní pohlédnu. V tu chviličku, kdy vše okolo přestane existovat. V tu chviličku, kdy se mé srdce zastaví. V tu chviličku, když jsem konečně opět se svojí láskou
V tu chviličku, kdy se můj pohled spojí s těma nejkrásnějšíma očima, které mi tolik chyběly. Mou tváří se rozlije ten nejradostnější úsměv, jakého jsem schopný.
Pohladím jí po vlasech.

"Vítej zpátky mezi živé lásko" zašeptám. "Chybělas mi"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie