cesta bez návratu - 4. kapitola

11. února 2014 v 18:41 | JaeRa |  cesta bez návratu



Zůstanu překvapením stát. Byt vypadá mnohem lépe než na fotce. Začínám tušit, proč se ti líbil. Vždycky jsi byla velmi skromná a tohle by se ti líbilo. Byly tu dvě skříně, jeden stůl a rozvrzaná židle! Nevadí. Nějakým zvláštním způsobem se mi to vlastně líbilo.

Zavřela jsem dveře, odložila kabát na něco, co možná kdysi bylo věšákem a přistoupím ke dveřím po pravé straně. Opatrně je otevřu - prázdno! Pouze spousta pavučin. Pokrčím rameny a zavřu dveře. Vykročím ke dveřím naproti. Otevřu je a vstoupím. Je tady postel. Posadím se na ní. Je tvrdá a vrže! No paráda… pomyslím si, rukou pohladím hrubý povlak matrace. S tímhle budu muset hodně rychle zatočit!

Po pár minutách zvednu pohled k oknu. Postavím se a přistoupím k němu. Otevřu ho a nasaju vzduch do plic. Po chvilce okno opět zavřu, zkouknu obsah peněženky a vydám se do města... Potřebuji postel!

Venku se rozhlédnu a vyhledám taxi. Za půl hodinu už vybírám postel v nedalekém obchodě. Nakonec si vyberu jednu z nejlevnějších, protože si nemohu vyskakovat. Domluvím se na dodání a vydám se hledat ledničky! Když konečně dorazím zpět do bytu, mám koupenou postel, lednici, stůl a křeslo. Dobrý obchod, že?
Postel mi přivezou ještě dnes večer, tak se rozhodnu se už zítra nastěhovat. Hned ráno si musím zajet do hotelu pro věci a mám hotovo.... pro začátek!

Vydám se na menší poznávací procházku po okolí. Taky bych si měla co nejdříve najít práci! Venku na ulici se vydám směrem k řece Han. Vždycky jsi snila o tom, že se sem půjdeš projít hned první den po nastěhování. Říkalas, že je to řeka, kam lidé chodí randit. Teď se na ní budeš moct podívat mýma očima. Během chvilky jsem u ní a udiveně zůstanu stát. Je tu krásně! Začínám mít zvláštní pocit. Pocit, který si neumím pořádně vysvětlit. Ale myslím, že to ty vedeš a řídíš mé kroky...

Jsi stále se mnou!

+++

"Zazpívej mi prosím" žadoníš už hodnou chvíli. "Nee" zavrtím po sté hlavou. "Nejsem dobrá ve zpěvu a plašit sousedy můžu i jinak" směju se.

"Proč to říkáš? Jsi lepší zpěvačka než já" zamračíš se a plácneš m přes rameno. Nakonec se nechám ukecat a zpustím. Po chvíli se ke mně přidáváš a je z toho duet... Když dozpíváme, zavřu oči a čekám smích. Namísto toho slyším potlesk. Otevřu oči a usměju se.

"Nech toho" plácnu tentokrát já tebe. "Víš, co chci dělat, až odletím do Koreje?"

"Lámat klukům srdce?" zeptám se naoko přiblble. Podíváš se na mě stylem 'ty jsi ale magor', zavrtíš hlavou a prohlásíš: "Půjdu do SM Entertaiment a požádám třebas o místo uklízečky, hlavně, abych se tam dostala!"

"Proč ne rovnou jako zpěvačka? Máš na to!" navrhnu ti, ale odmítavě zavrtíš hlavou. "Dočkej času bejby!" zařehtáš, cvrnkneš mě do čela, zahuhláš "Ááádios" a jsi v trapu.

"Blázne" zavolám do prázdna a jdu si po svém.
+++


Ještě chvíli se procházím podél břehu, když mě najednou vyruší vzlykání a něco, co zní jako... posměch? Dost mě to zarazí. Chci to ignorovat, ale zvědavost mě nakonec přemůže. Rozhlédnu se tedy a hledám zdroj nepříjemností! Nakonec spatřím hlouček čtyř lidí... tři dívky a jednoho kluka. Jedna z dívek se ustrašeně krčí mezi ostatníma. Přistoupím nenápadně blíž. Vidím, že jedna z dívek do přikrčené postavy strčí. Dívka upadne a chytne se za loket. Zjistím, že krvácí.

Nic mi do toho není, ale nesnáším povyšování se nad ostatní! A ty jediná jsi byla, kdo mě dokázal v takových situacích zklidnit! Po té, co vidím, jak chlapec do ležící dívky kopne, neudržím se a rozhodnu se zasáhnout: "Hej, nechte jí být" zavolám.

Cuknou sebou, ale nic se neděje.

"Do toho, co děláme ti nic není. Jdi si po svým, nebo taky dostaneš!" snaží se mě ten cucák vyděsit.

Jeden koutek úst se mi skřivý do úšklebku.

"Já z tebe strach nemám", řeknu klidným hlasem.

Vydá se směrem ke mně houpavým krokem, až si pomyslím, že jestli se zhoupne malinko víc, vykloubí si pánev. Postaví se těsně ke mně. Naše tváře jsou jen pár centimetrů od sebe.

"Kdo si myslíš, že jsi?" zasyčí mi do tváře.

"A kdy ty sis naposled čistil zuby?" zeptám se ho.

Chce mě udeřit, jsem ale rychlejší a udělám něco, s čím nepočítá. Stačí mi jediný pevný stisk zápěstí. Zkroutí se bolestí a já si všimnu, že dívky pomalu nenápadně ustoupí. Dívka ležící na zemi se posadí, setře krev, která jí teče z roztrženého rtu a udiveně se na mě dívá. Kluk se snaží mě odstrčit. Každý jeho pohyb ovšem způsobí, že můj stisk se ještě víc zpevní.

"Ještě jednou uvidím, že někomu ubližuješ a ublížím já tobě! Jasný?" zavrčím na něj.

Nic. Žádná reakce. Opakuji svou otázku. Konečně souhlasně zakývá hlavou a já zkusím povolit stisk v jeho rozkroku. Zaúpí, chytne se mezi nohama a kulhavě odbíhá. Děvčata ho podepřou, podezřívavě se na mě podívají a táhnou ho pryč. Oddychnu si a přistoupím k dívce stále sedíc zaraženě na zemi. Podám jí ruku, abych jí pomohla.

"Jsi v pořádku?" zeptám se. Otře si zbylou krev z tváře, postaví se a kývne.

"Ano, děkuji!" řekne a podívá se na mě zpříma.

"Nikdy jsem tě tu neviděla. Kdo jsi?" zeptá se.
Nejprve přemýšlím, jestli jí to mám říct, ale nakonec to hodím za hlavu: "Jsem JaeRa, právě jsem se přistěhovala." Podá mi ruku a usměje se.

"Tohle ti dělají furt?" pokračuji v rozhovoru.

"Jo, ale asi jsi neudělala dobře, žes mi pomohla!"

"Proč? Já se jich nebojím!" prohlásím, ale neřeknu jí, že je mi vlastně jedno, jestli se mi něco stane.

Stejně nemám pro co žít! Pak si ale vzpomenu... Dala jsem ti slib! Slib, že budu žít za tebe!
"Oh promiň" vytrhne mě z přemýšlení, až povyskočím, jak se jí leknu. "Zapomněla jsem se představit.... Já jsem Elisha"...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie