cesta bez návratu - 43. kapitola

11. února 2014 v 20:00 | JaeRa |  cesta bez návratu



HATACHI:
"Zhoumi?" ozve se tiše můj hlas, ale jako kdyby mi nepatřil. Mé oči se naplní slzami, které ihned na to začnou smáčet mé tváře.
Mate mě snad má mysl, nebo skutečně proti mně stojí muž, který mi ukradl mé srdce, pak ho zloil a roztříštil na milion kousíčků?
Že se mi to nezdá mě utvrdí jeho hebká dlaň, s níž mě roztřeseně pohladí po tváři. Jeho dotyk mě neskutečně pálí, jako rozžhavený uhlík, a přesto toužím po tom, aby tato chvilička nikdy neskončila.
Má duše je náhle opět plná víry a důvěry, že všechno se může obrátit a já konečně budu opět šťastná.
Zvednu podvědomě ruce v touze ho obejmout, když si ale uvědomím, co dělám a rozhodnu se vztáhnout ruce zpět podél těla.
Jako kdyby vycítil, co chci. Vezme mé ruce jemně kolem zápěstí a než se naději, svírá mě ten, jehož stále bezmezně miluji, ve své náruči.
"Hatachi, ty... ty ses vrátila..." uslyším tichounký šepot, doprovázený tichým vzlykem.
"Proč...?"

TEUK:
Tiše sleduji, co se před námi odehrává a nějak nevím, jestli mám být šťastný, nebo mít obavy.
Co asi řekne Zhoumi na to, že má dceru?

ZHOUMI POV:
"Jistě mami. Samozřejmě, že přijedu" houknu do telefonu a rozloučím se.
Bez jakéhokoliv výrazu skenuji pohledem protější stěnu. Cítím se hrozně.
Jak je možné, že je otec tak vážně nemocný? Proč mi to nikdy neřekli? Proč až teď?
Zatraceně!
Teď, když mě Hatachi nejvíce potřebuje, pomyslím si a pohlédnu skrz plexisklo, spojující tu nepříjemně temnou chodbu s místností s chladícími boxy na dívku, která se mi vryla do srdce tím nejsilnějším způsobem.
Muž v bílem plášti vedle ní pomalu odkrývá tvář mladíka, ležícího na desce mrazícího pultu místní márnice. Pohled na Hatachinu tvář, kterou ihned začnou skrápět slzy bolesti toho nejhoršího stupně je příliš krutý.
Hatachino tělo sebou škube v návalu emocí i prudkého pláče. Vztáhne ruce k mrtvému tělu před ní a skloní se k jeho tváři, jako kdyby se ho pokusila obejmout.
Zastrčím mobil do kapsy u kalhot a vejdu do místnosti, ve které se Hatachi nachází. Ve stejný okamžik se místností ozve srdceryvný, plačtivý výkřik mladé ženy, jenž byla právě nucena identifikovat mrtvého muže z mrazícího boxu. Muže, jenž byl jejím bratrem.
"Hanniééé..."
Přistoupím k ní přesně včas, abych zachytil její omdlévající tělo.
"Hatachi... lásko"
KONEC ZHOUMI POV

HATACHI POV:
"Hannie, proč?" zašeptám, když vejdu do ložnice svého bratra. Usednu na jeho postel a uslzeně se rozhlédnu po jeho pokoji.
"Proč jsi mě tu nechal?" kníknu a v hlavě mi víří slova policejního důstojníka.
"Je mi to moc líto slečno. Váš bratr byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě" řekl a já jen tiše sledovala lesklý povrch podlahy na policejní stanici.
"O to víc si přitížil svým hrdým, nebojácným srdcem. Kdyby se nepokoušel toho zloděje zastavit sám, nezastřelil by ho a váš bratr by stále žil."
Povzdechnu si a zvednu se, abych přistoupila k oknu. Ta poslední čtyři slova se mi přetáčejí stále dokola... Bratr by stále žil...
Nakonec se zhluboka nadechnu, vezmu velký kufr, ležící na posteli a naposledy se rozhlédnu po bytě, který jsme s Hangengem společně obydlovali.
Jak děsivý mi náhle tenhle šedý byt připadá... Dvě místnosti, kuchyň a obývák. Rozvrzaná postel a malá, rozbitá židle. Nic jiného tu nezůstalo. Snad se tu bude mít nový nájemník lépe než já, pomyslím si a zaklepu na dveře domovníka, abych předala klíče od bytu.
V ten okamžik nemám sebemenší potuchy o tom, že se do svého bytu jednoho dne vrátím.
KONEC HATACHI POV

JAERA POV:
"Hatachi? Děje se něco?" zeptám se, když vystoupím s ostatními z auta. Její výraz ve tváři je velmi zvláštní. A zamyšlenost její tvář neopouští ani když dojdeme k bytu. Když se tedy doobjímám se všemi v bytě, otočím se na dívku, stále stojící ve dveřích a Hatachi na mě smutně pohlédne.
"Takže, to ty..." zakoktá a dlaní si zakryje ústa, z nichž se ozve přidušený vzlyk. Polekaně k ní přistoupím a uchopím ji za ruce.
"Hatachi, podívej se na mě. Proč... proč pláčeš?" zeptám se a vytřeštím oči překvapením, když uslyším její odpověď.
"JaeRo. Tenhle byt patřil..." vzlykne Hatachi a zhluboka se nadechne.
"... patřil mě a Hangengovi."
KONEC JAERA POV

TEUK POV:
"Yoboseyo?" ohlásím se do telefonu, z něhož se mi vzápětí ozve Henryho hlas.
"Ahoj Teukie. Máš se?"
"Ale jo, v pohodě. Copak se děje?" zeptám se.
"Neděje se nic vážného, neboj. Jen, že Zhoumi je na cestě do Koreje, tak já jen, abyste ho čekali" řekne veselým hlasem a ve mně hrkne.
"Hatachi..." kníknu tiše. "Povídal jsi něco?" zeptá se Henry a já se opět vzpamatuji.
"Ne, to je dobrý Henry. V pořádku. Budeme ho čekat. Díky. Měj se" rozloučím se a pohledem vyhledám Hatachi.
Náhle se cítím dost nesvůj. Přistoupím k JaeRe a odtáhnu jí do kuchyně.
"Není brzy na to, aby se setkali? Neměli bychom ji na to nějak připravit?" zeptám se jí, když jí vylíčím, o co jde.
Chvíli zadumaně přemýšlí, ale nakonec se lehce usměje a zavrtí odmítavě hlavou.
"Ona to zvládne Teukie. Věř jí."
Snad má pravdu, pomyslím si. Snad bude Hatachi natolik silná, aby to ustála.
Stejně tak i Zhoumi.
KONEC TEUK POV
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie