cesta bez návratu - 46. kapitola

11. února 2014 v 20:05 | JaeRa |  cesta bez návratu



TAEHUN:

Zvednu ruce a vezmu Myungieho tváře něžně do svých dlaní. Zahledím se mu do jeho očí, jenž se na mě zastřeně dívají a opatrně se přitisknu na jeho rty. Jen lehounce po nich přejedu těmi svými. Jazýčkem obkroužím jejich konturu a něžně zatlačím na mezírku mezi nimi. Myungie tichounce vzdychne a jeho napjaté tělo se uvolní.

Zajede svými prsty do mých vlasů a stiskne, až ucítím bolestivý tlak, jak mi pevně svírá mé vlasy. Obejmu ho kolem pasu a ode dveří, kde jsme zůstali stát už od chviličky, co jsme dorazili do jeho bytu, přejdu společně s ním k protější zdi. Přitisknu ho na ní a strhnu z něho tričko. Téměř hladově si ho prohlédnu a Myungieho tvářičky pomalu rudnou studem i vzrůstajícím vzrušením, pomaličku prostupujícím jeho dokonalým tělem. Olíznu si chtivě rty a skousnu svůj ret, jak moc mě pohled na něho vzrušuje. Tak moc po něm toužím. Tak moc ho chci. Rukama pomaloučku začnu rozepínat knoflíčky jeho košile a s úsměvem sleduji, jak s každým knoflíčkem se stává Myung nedočkavější. Nedočkavě zaskuhrá a prosebně mi pohlédne přímo do očí.

"Hunnie, prosím… uhn" zasténá, když jazýčkem přejedu po jeho bradavce. Jeho stisk v mých vlasech zesílí a jeho boky se proti mně prosebně tisknou. Zvednu se a opět si přivlastním ty naběhlé rudé polštářky. Pak ho vezmu do náruče a něžně položím na kuchyňský stůl.


LULA:

Urychleně zastavím před nemocnicí.

"Běžte napřed, doženu vás!" vyhrknu a vyženu všechny z auta, abych následně vyhledala nějaké místo na zaparkování. Pak konečně vylezu a vydám se rychlým krokem ke vchodu. Takže já budu konečně tetka. Vesele se usměji a aniž bych koukala pořádně na cestu, tak ve vchodových dveřích do někoho vrazím. Už už se chystám dotyčného seřvat za to, že mi stojí v cestě, když uslyším známý hlas.

"Lulííí??" vyhrkne hnědovlásek a mě se na rtech usadí radostný úsměv. Moje bejby se mi vrátilo. Kníknu radostně a vrhnu se mu kolem krku.

"Henry…" začnu ho mačkat, až chudinka v mé náruči zmodrá, jak mu visím na krku. "Kde se tady bereš?" zeptám se, když ho konečně pustím. Henry se chytne za bolavý krk, který jsem mu nejspíše rozdrtila a párkrát se zhluboka nadechne.

"Byl jsem doma sám, když je Zhoumi tady a začalo se mi stýskat. A navíc, chybělas mi… mamčo" dloubne mě laškovně do žeber a já se začnu smát. Miluju tohle štěňátko. Pak si všimnu něčeho, co k němu… ehm… nepatří? Pohlédnu mu na ruku a zjistím, že má od konečků prstů až po loket bílý humus, zvaný sádra. Vytřeštím oči.

"Proboha, co se ti stalo?" vyhrknu a pohladím ho po té hrubé náhražce dlahy. Henry se nevinně usměje. "To nic, jen jsem jaksi zjistil, že zřejmě neumím chodit."

"He?" nechápu a vyvalím oči.

"Mno… když jsem vystoupil z letadla, přišlápl jsem si tkaničku. Rozeběhl jsem se v předklonu, abych se pokusil vyrovnat rovnováhu, a když už jsem si konečně myslel, že mám vyhráno, tak jsem sebou šlehl o zem tak nešikovně, že jsem dopadl přímo na ruku" pokrčí rameny, jako kdyby se nic nestalo a na rtech mu hraje úsměv alá andílek.

Chviličku se na něho dívám a marně se pokouším pochopit, jaké je to střevo, přičemž mi zacuká v oku. Nakonec zavrtím hlavou a čapnu ho pod křídlem.

"A co ty tu?" zeptá se zvědavě a já se zakřením. "Naomi začala rodit… přijeli jsme ji podpořit" řeknu a táhnu ho dál, dokud se nesejdeme s ostatními, kteří stejně jako já předtím sledují nechápavě mladíka vedle mě, když i jim popíše svou zkušenost s mazlením betonu.


SUNG:

Pohladím Nao po vlasech a zhluboka se nadechnu. Pokouším se zklidnit své bušící srdce, jak mě obklopuje obrovský strach o ní i o to malé. V očích mě pálí slzy. Zamrkám, abych je zahnal, ale moc se mi to nedaří. Snažím se po svou lásku vypadat co nejsilněji, ale… nedokážu to. A když s lékařem a jakýmsi týpkem, který veze Naomi na lůžku, dorazíme před operační sály, už se neudržím a nechám slzy volně téct. Mám takový strach. Vždyť… vždyť je ještě brzo… Vždyť je teprve v šestém měsíci!

Stojím zaraženě na místě. Tvář schovanou do dlaní. Mé tělo se šíleně chvěje pod návaly pláče. Pak ale ucítím měkký dotyk na svém rameni a vzápětí mě kdosi vezme za zápěstí a opatrně mi stáhne ruce z tváře. Uslzeně se zadívám do jejích tmavých očí, v nichž se odráží pochopení a starost. Vzlyknu a spustím nový proud slz.

"Ja-JaeRo…" zašeptám a JaeRa mě obejme. "Bude v pořádku, neboj se, zlato!" pohladí mě chlácholivě po zádech.


ELI POV:

Zavřu okno, ze kterého jsem se právě dívala a otočím se. Opřu se zády o prosklenou prochu za sebou a zadívám se na mladíka, sedícího na křesle. Na očích má brýle a zamyšleně se dívá do jakési knihy, kterou svírá v levé ruce, zatímco pravou se zadumaně drbe na bradě. Jak krásný pohled na něho je. Neubráním se úsměvu a pomaličkými krůčky k němu vyrazím. Vezmu mu knihu z ruky a Siwon na mě překvapeně pohlédne. Opřu se mu o ramena a rozkročmo se usadím na jeho klín. Sundám mu z tváře opatrně brýle a přejedu svými rty po těch jeho. Tak krásně plných a rudých. Tak jasně volajících po polibcích. Jemně přejíždím jazýčkem po jejich kontuře. Občas opatrně skousnu, načež Wonnie hlasitě vzdechne. To mi jako souhlas stačí. Přivlastním si jeho rty hladově a Wonnie mě obejme kolem pasu a pevněji si mě k sobě přitiskne.

Chviličku se pouze líbáme, ale cítím, že chci víc. Že po něm neskutečně toužím. Odtrhnu se tedy od těch rudých polštářků a začnu hravě zajíždět svými prsty pod jeho triko. Svými nehty jemně přejíždím po jeho horké pokožce a Siwon se zachvěje. Jeho pohled se pomaličku rozostřuje a jeho rty jsou chtivě pootevřené.

Jak zranitelně náhle vypadá.

Přetáhnu mu triko přes hlavu a pomalu se přesunu k lemu jeho kalhot. Aniž by stačil třeba jen vzdechnout, rozepnu mu poklopec a svojí dlaní vklouznu do jeho kalhot. Dlaní pohladím jeho vzdouvající se bouli v trenýrkách a jeho víčka se vzrušeně zachvějí. Zakloní hlavu a přivře oči. Tím mi odhalí svůj krk, který mě tak přitahuje. Skloním se a začnu laskat tu jemnou pokožku.

Když ale vklouznu pod jeho trenýrky, Siwon zasténá. Hlasitě a velmi nemravně. Ve mně to ale vyvolá ještě větší chuť. Obejmu tedy svými prsty jeho penis a stáhnu jeho předkožku. Palcem přejedu po jeho špičce a rozetřu tu drobounkou kapičku. Siwon mě uchopí kolem pasu a pokouší se proti mně pohnout svými boky. Usměji se a hladově se přisaji k jeho rtům.

Když jsem si jistá, že je dostatečně vztyčený, vyzdvihnu se výš a jsem nesmírně vděčná, že mám na sobě zrovna sukni. Tím mi odpadá zdržování se svlékáním. Pohlédnu mu zpříma do očí a se slovy 'Miluji tě' na jeho chloubu nedočkavě dosednu.
KONEC POV

SUNG:

Nedočkavě a ustrašeně přecházím po nemocniční chodbě sem a tam a už nevím, co mám dělat. Přijde mi to jako nekonečná věčnost. Pak se ale dveře sálu konečně otevřou a z nich vyjde lékař. Namíří si to rovnou k nám. I když jsem nedočkavě čekal, jak to dopadne, teď mám obrovskou chuť vzít nohy na ramena.

"Pan Kim?" zeptá se a já koktavě odpovím. "A-ano… an-ano jsem" podívám se mu do očí a roztřesu se jako drahý pes.

"No…" začne doktor a já mám obrovskou chuť ho něčím klepnout, jestli mi okamžitě neřekne, jak na tom Nao je. On se ale chviličku na to usměje a poklepe mi pastelkou.

"Gratuluji, máte krásného syna" řekne, ale jeho tvář se hned na to zachmuří. "Bohužel, jelikož je narozen v první polovině šestého měsíce, jeho plíce a mozek ještě nejsou pořádně vyvinuté. Musí tedy být v inkubátoru do doby, než se mu orgány dovyvinou, a než bude schopen dýchat bez pomoci přístrojů. Bohužel ale, ani teď ještě nemá vyhráno. Jeho předčasný porod mu nepřilepšil, a minimálně dva měsíce budou kritické. I přesto všechno ale nemusí přežít. Nerad vám to říkám, ale bude lepší vás případně připravit na nejhorší. Vaše přítelkyně vás teď bude moc potřebovat. Ztratila hodně krve, ale je stabilizovaná. Bude v pořádku!" řekne a rozloučí se. Ah bože… Nao… Lásko!

Smutně se podívám na JaeRu, Lulu, Eli a Hyuka. Všichni na mě povzbudivě koukají a Hyuk mě nakonec pevně obejme. Díky příteli…

Chviličku na to ke mně přistoupí mladá sestříčka a někam mě vede. Snad za Nao, ale chviličku na to zjistím, že jsem se spletl. Místo toho se ocitnu před velikou prosklenou plochou, za níž je maličký inkubátor a v ní cosi ještě menšího. Neudržím se a rozpláču se. Bože, je tak nádherný. Tak krásný a tak maličký. Vešel by se snad i do dlaně…

Vzpomenu si na lékařova slova, že stále ještě nemá vyhráno a mé tělo se začne třást. Já ale vím, že to zvládne… Je to můj syn! On to dokáže…

Už jen jeho těžká cesta na svět… Jsem na něho pyšný…

Jsem hrdý otec, jehož syn právě vyhrál svůj boj o místo na tomhle světě…

"Miluji tě, můj maličký…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie