cesta bez návratu - 50. kapitola

11. února 2014 v 20:09 | JaeRa |  cesta bez návratu



SIWON:
Opřu se o dveře a přitisknu se k nim čelem. Mám strach. Obrovský strach, že se otočím a spatřím Elinku tak, jak jsem ji viděl doma… V obrovských bolestech, křečích. S rty rozevřenými v bolestných stenech. Že spatřím tělo, které se bude nezastavitelně chvět. Oči, jenž budou pouze malátně a tiše prosit o pomoc, jenže… To je přesně to, co opravdu vidět nechci. Nedokázal bych to vydržet. Připadám si, jako kdybych všecičku bolest, kterou Eli prožívá, prožíval s ní. Jako kdybych jí cítil na vlastní kůži. Jenže… jak dlouho se tohle dá vydržet? Tak moc bych jí chtěl pomoci, ale jak? JAK?
Povzdechnu si a pomalu se otočím s hlavou skloněnou. Pokouším se zklidnit silně bušící srdce. Buší tak silně, až mám pocit, že ho Eli i přes své kóma musí slyšet. Že slyší každičký úder, každičké zabušení. Že slyší, jak prosí o její návrat. Že slyší, jak volá její jméno.
Konečně seberu veškerou svoji odvahu, která se ve mně doposud choulila jako spráskané štěně, jenž právě roztrhalo páníčkovu botu a teď čeká na trest a čím déle trvá, tím hůř se cítí. Začnu pomaličku zvedat svůj pohled k nemocničnímu lůžku, od něhož mě dělí sotva pár metrů. A čím víc se můj pohled blíží k tělu, které na lůžku nehybně leží, jako figurka, kterou tam kdosi nastražil, tím hůře se mi dýchá.
Měl jsem to být já. Určitě já! Tak proč Eli? Proč ona? Nikdy nikomu nic neprovedla. Jak se to tedy mohlo stát? Jak se k ní ten jed dostal? Kde se vzal u nás doma? Kdo ho přinesl? A kdo… kdo ho proboha poslal??
Pohlédnu na dívku, která bez sebemenšího hnutí leží na posteli s kyslíkovou maskou na tváři a její hruď se těžce zvedá a opět klesá. Místnost je tichá, jen pípání a cvakání přístrojů přerušuje to nesnesitelné ticho. A kdyby to bylo možné, přibyl by k tomu zvuk slz, které tichounce dopadají na studenou podlahu, bez jakékoliv možnosti je zastavit, či alespoň zmírnit tu tíhu, kterou sebou nesou!
Zvednu ruku a skryju Eliinu drobnou ručku ve své dlani. Je horká, jako rozžhavený uhlík, který mě silně pálí do dlaně, ale přesto ho nedokážu pustit. Naopak, přikleknu k posteli a svým čelem se o její ruku opřu. Zavřu oči a mé myšlenky se začnou vracet zpět do minulosti a já nejsem schopen je potlačit, zmírnit je, či dokonce zastavit. Zvednu znovu pohled a zadívám se na spící tvář své lásky, než se ze mě začnou slova sypat jako mávnutím kouzelného proutku.

"Elinko, ty víš, že jsem člověk, který mluví jen málo slovy. Neříkám často, co je v mé mysli, a dokonce, i když se pokouším něco říct, ne vždy to dává smysl.
Ale i když své city a pocity kolikrát nedokážu vyjádřit, neznamená to, že nevím, co je v mém srdci… co cítím ve svém srdci!
Zamiloval jsem se do tebe hned první den, kdy jsem tě spatřil v naší maskérně. A i když jsme spolu nebyli hned od začátku, věděli jsme oba… ty i já, že nás to k sobě táhne… a dokazovali jsme si to téměř při každé příležitosti… od obyčejného pohlazení, přes letmé dotyky, po něžné motýlí polibky! Trvalo mi tak dlouho, než jsem se odvážil ti říct, jak moc tě miluji! Nevím, zda jsem udělal vše správně, abys cítila, jak moc pro mě znamenáš! A jsem připraven postavit se čelem ke každé výtce, každému selhání, kterým jsem tě kdy zklamal.
Ale pokud se na mě podíváš svým srdíčkem, pak ti budu moct ukázat hloubku své lásky vůči tobě!
Elinko, ta láska, kterou nedokážu ukázat na povrchu, je ukryta uvnitř mě a čeká, až ji objevíš. Je ve mně zakořeněna hluboko a je věčná! A mě je jasné, že pokud o tebe přijdu, stanu se bezvýrazným, jako kdyby společně s tebou odešli veškeré barvy z mého života, z mého světa! Stanu se chladným a mé srdce se už nikdy nezahřeje láskou, bez ohledu na to, co se bude dít, jaké lidi potkám, či kterou cestou života se vydám… Zůstanu, abych vydržel zkoušku času a i přesto, že právě teď říkám tato slova, zřejmě mi jen těžko uvěříš, jak lehce mi náhle jdou na jazyk.
Vím, že tohle není moje povaha, ale potřebuji ti říct, jak moc pro mě znamenáš, a že žádná slova nikdy nebudou moci vyjádřit, či popsat, jak přesně se cítím, když jsem s tebou, ba dokonce jak hrozně se cítím, když tě tu takhle vidím a já tě teď prosím…
Dovol mi můj výlev citů zakončit pouhými třemi slovy…

… Miluji tě…

Navždy…!


TAE:
Pohladím konečky prstů tu krásnou tvář, jenž spokojeně spí vedle mě a na rtech mi pohrává jemný úsměv. Nechce se mi věřit, že jsem našel konečně štěstí.
"Tae, přestaň mě sledovat, nebo se neudržím…" ozve se tichounký hlas skrz ty dokonalé rty, jenž se jemně chvějí, zatímco tvoří těch pár slůvek. Jeho víčka se maličko zatřepotají, jako motýlí křídla a pak se pomaloučku otevřou, aby se následně na to do mých očí vpila čokoládově hnědá barva jeho nádherných, ospalých očí.
Usměji se ještě víc, zatímco jeho ruka se zvedne a chytne mě za zátylek, aby si mě následně mohl přitáhnout do vroucného polibku. Otře se mírně o mé rty, přejede po nich jazykem a pak zatlačí. Skrz mé rty unikne tichý vzdech, čehož Myungie okamžitě využije a vpluje svým jazýčkem do mých úst.
Miluji ty jeho rty. Jsou tak plné, tak měkké, tak jemné, že okamžitě začnu cítit touhu, ochutnat je víc a víc. Mým tělem prochází pomalu vzrůstající touha po mladším, který se ke mně láskyplně tiskne. Pak mě rychle přirazí k matraci a než se naději, obkročmo se na mě posadí, přičemž se mi zadečkem otře o mou rychle se probouzející erekci.
Před očima se mi objeví miliony a miliony hvězdiček a mé reálné uvažování se okamžitě potlačí kamsi pryč do tmavého a neznámého pozadí mé mysli. Stav mého přemýšlení je najednou na bodu s číslem nula a já jsem schopný odpřísáhnout, že v tuto chvilku ani nevím, jak se jmenuji!
"Chci se s tebou milovat, Taehyunnie" zašveholí roztouženě mladík, který se nade mnou sklání a mě při jeho slovech přechází mráz po zádech. Chladný, zažírající se mi do kůže svými ledovými zuby, a přesto tak nádherně hřejivý, posílající mi tu dokonalou horkost do celého těla. Nedokážu mu odolat… A vlastně mu ani nechci odolat!
Roztouženě zaskučím a vrhnu se nedočkavě na jeho horké rty. Během chviličky už jsme oba do pasu zbaveni zbytečného oblečení. Svými chvějícími se prsty ho opatrně vezmu za lem jeho kalhot a letmými polibky ho obdarovávám na jeho bříšku. Než ale stačím mladíka pod sebou zbavit kalhot, ozve se z nočního stolku můj mobil.
Zvednu hlavu a zadívám se na Myungieho, který na mě prosebně hledí.
"Nezvedej to, prosím. Ne teď!" žadoní mě s pohledem stále plným chtíče a touhy a já se na něho usměji a vrátím se k jemně vypracovanému bříšku, které tak horlivě čeká na další příval polibků.
Zvonění telefonu se mi ale zadírá do bubínků stále víc a víc. Nepřestává zvonit a mě se pomalu začne zmocňovat pocit, že se něco děje.
Nahnu se tedy přes mladíka pod sebou a omluvně se na něho zadívám. Vím, jak se cítí. Bolestivé pnutí ve spodní části našich těl se nedá ničím zamaskovat a jen tak nepřejde. Tedy, aspoň jsem si to myslel. Mou představu mi ale ihned zbortí jako domeček z karet zpráva, kterou si z telefonu vyslechnu.
Zmateně a se strachem se zadívám na Myungieho. Tomu je ihned jasné, že se něco děje a tak se posadí a čeká, až zavěsím.
"Tae, copak se děje?" zeptá se mě tichým hlasem a já na něho pohlédnu s očima plnýma slz.
"Myungie, Eli…" zašeptám a náhle mám pocit, že se potřebuji nadechnout, jinak se o mě pokusí mdloby.
"Eli? Copak s ní je?" zatřese se mnou jemně a chytne mě za tváře, aby se mi podíval přímo do očí.
"Je v kómatu. Někdo se jí pokusil zabít!" řeknu, načež se můj hlas zlomí a já propuknu v pláč. Jeden z mých nejbližších lidí bojuje o život v nemocnici, zatímco já se tu pokoušel milovat s Myungiem. Kdy konečně všechny zlé věci, které nás pronásledují, nadobro ustanou?

Bojuj, Elinko… Bojuj!
Ještě to nevzdávej… Prosím! Kvůli mně… kvůli JaeRe…
Kvůli Siwonovi!!

Ještě není tvůj čas…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie