cesta bez návratu - 6. kapitola

11. února 2014 v 18:52 | JaeRa |  cesta bez návratu



Dojdu k řece a rozhlédnu se, nikde nikoho nevidím. Je tu klid. Zavřu oči a otočím tvář k nebi, je už večer... ochladilo se, ale je to příjemné.

Skloním hlavu dolů a otevřu oči. Hladina řeky je tak klidná.

Po chvíli se rozhodnu vrátit do bytu. Musím se vyspat. Zítra mě čeká stěhování, pomyslím si a otočím se k odchodu. Cestou domů přemýšlím, kolik se toho dnes událo a uvědomila jsem si, že už za první den znám dva lidi. V mysli se mi vybaví tvář Taehuna... Zvláštní člověk! A Elisha... Tak tichá, uzavřená osoba...

Nemohu se zbavit dojmu, že se s nimi brzo setkám. A uvědomím si zároveň jednu věc... a to, že se na to těším!

Usměju se a vlezu si do nové postele... Spokojeně si oddychnu a během chviličky usnu.

Ráno jsem nějaká zničená. Otevřu jedno oko, protože to druhé se mi jaksi otevřít nedaří. Protáhnu se, až mi křupne v páteři. "Au" zahuhlám otráveně, vylezu z postele a opilým krokem se vydám do koupelny. Než tam dojdu, stihnu cestou vrazit do futer a zakopnout o židli, div se nepřerazím. Věnuji židli pár neslušných jmen a pokračuji v cestě. Nahnu se nad umyvadlem a několik minut se přemlouvám namočit obličej do studené vody! Za hodinu už za sebou zamykám dveře, stisknu tlačítko výtahu a vydávám se na cestu.

POV

Vejdu do nemocnice a těším se na tebe. Čím blíž ale jsem, tím hůř se cítím. Mám nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Raději přidám do kroku. Konečně jsem u tebe. Něco se ale stalo! Nejsi ve svém pokoji. Popadne mě strach...

Vyhledám sestru a ptám se po tobě. "Je mi líto, odvezli ji na sál, měla rupturu sleziny!" soucitně se na mě podívá a odchází. Sesunu se na nejbližší židli a rozklepu se. Mám strach! Po čtyřiceti minutách vidím, jak tě přivážejí zpět na pokoj!

Chci jít hned k tobě, ale není mi to dovoleno. Ještě další půl hodinu stepuji před tvým pokojem a pak odcházím. Nemůžu tu dál jen tak čekat. Mám velmi nepříjemný pocit Pocit, že tě ztrácím.

KONEC POV

Dávám poslední věc do kufru a zaklapnu ho. Podívám se netečně na protější zeď a chvíli tak stojím. Jen tak... na nic nemyslím... jen stojím!

Pak se sesunu vedle kufru a zamyslím se, co bys asi tak teď dělala ty? Vzpomenu si, žes mluvila o nějaké společnosti, ale jak byl ten název?? Nevím... každopádně si musím co nejdřív hledat práci! Jinak budu brzo bez peněz. Vstanu, popadnu kufry, rozhlédnu se naposledy a zavřu za sebou dveře. Na recepci vrátím klíče, rozloučím se a odcházím. Tak... tohle mám za sebou. Vyjdu před hotel a rozhlédnu se. Čeká mě nový život... Život, který patří tobě!

Vystoupím z autobusu a vydávám se k domu. Celou dobu sleduji cestu před sebou. Zvednu hlavu, když mě přepadne pocit, že mě někdo pozoruje.

Spatřím někoho postávat u vchodu. Koutky úst se mi stočí do úsměvu... zamávám.

"Ahoj Taehune" řeknu, když k němu dojdu.

"Ahoj."

"Jak se máš?" zeptám se.

"Fajn" řekne a dodá stydlivě: "Víš... já... já jdu... na... já jdu na to kafe" dokoktá konečně.

Zastavím se a pohlédnu mu do očí.

"No tak pojď" řeknu a hrnu se do dveří.

"Počkej" zavolá za mnou a bere mi z ruky kufry.

Usměju se a promnu si ruce. Jo, ty kufry jsou těžký!

"Moc rád tě vidím" Podívá se na mě těma smutnýma očima.

Přesto se usmívá. "Stěhuješ se sem?" zeptá se a hlavou kývne směrem k zavazadlům.

"Přesně tak, stěhuji se sem. Je to tři dny, co jsem sem přiletěla."

"Odkud vlastně jsi?" zeptá se.

"Jsem z Evropy, přesněji z České Republiky" houknu a jdu uvařit kafe.

"Proč?" slyším ho z vedlejší místnosti. "Proč co?" nechápu.

"Proč jsi přiletěla zrovna sem?" Vytahuji zrovna hrnky ze skříně, když v tom se zarazím v půlce pohybu.

Jeho otázka mi zní v hlavě, ale já nevím, zda mu říct pravdu. Mám strach!! Nakonec se rozhodnu mu neříct celou pravdu.

"Chci tu začít nový život, ten co jsem žila, mi způsobil obrovskou bolest, ale nechci o tom mluvit. Ne teď! Promiň."

Pohlédnu na něj omluvně. Kývne a usměje se. Vrátím mu úsměv a položím kávu na stůl. Taehun sedí v křesle a jelikož nechci riskovat tu rozhrkanou židli, posadím se na zem. "Počkej" vyskočí a chce mě pustit na křeslo. Odmítavě zavrtím hlavou.

Dívá se na mě a pak si sedne proti mě taky na zem. "Ať jsme si rovni" a hodí na mě takový škleb, že vyprsknu smíchy. Začne se smát taky.

V tomhle duchu pokračujeme celou dobu a ani se nenadějeme a uplyne šest hodin.

Mezitím se s Tae (jak mu začnu nakonec říkat) bavíme, jako bychom se znali léta a já zjistím, že jsem v něm získala přítele...

TAEHUN POV:

Vracím se ze hřbitova. Stejně jako každý den... Mami... Tati... tolik mi chybíte. Proč jste nás tu nechali samotné? Mě a sestru? Proč? Přemýšlím. Jsem tak zamyšlený, že si ani nevšimnu rychle se blížící postavy proti sobě. Následuje prudký náraz. "Sorry" slyším hlas proti sobě. Leknu se a začnu se rychle omlouvat.

Člověk proti mě se postaví a posbírá své věci. Odvážím se vzhlédnout. Je to dívka a dívá se na mě, jako by se nic nestalo. Usmívá se. Nechápu to, vždyť jsem jí srazil jak hrušku! Podá mi ruku. Přijmu ji a postavím se. Najednou se začne smát. Nechápavě ji pozoruji, ale pak se neudržím a začnu se smát s ní. Její smích je tak nějak... nakažlivý!

Po chvilce mi znovu podává ruku: "Jsem Petra, ale říkají mi JaeRa" prohlásí anglicky a najednou přes její tvář přeběhne stín. Jsem zmatený.

Když se na mě znovu podívá, zaraženě jí odpovím: "Já... Já jsem Taehun" a stisknu její nataženou ruku. Chvíli sleduje naše spojené ruce a pak se na mě podívá.

Zeptá se na nějakou ulici. Ukážu směrem, kam má jít, ale nakonec se rozhodnu jít s ní. Celou cestu si povídáme, když se najednou zeptá: "A co tvoje rodina?" Znovu si vybavím, odkud jsem šel. Přijde ke mě a položí mi ruku na rameno. Po tváři mi steče slza. Rychle jí setřu a doufám, že ji neviděla.

Když dorazíme na místo, najednou se cítím znova smutně. Podařilo se jí to, v co jsem ani nikdy nedoufal, že toho bude někdy někdo schopný - zahnat myšlenky na smrt rodičů. Teď je to zpátky. Poděkuje a odchází. Cítím ale něco velmi zvláštního... něco, jako by nás spojovalo.

Ale ne, to bude blbost, pomyslím si. Co by nás dva mohlo tak asi spojovat? Slyším své jméno. Zavolala na mě. "Přátelé?" je to jediné, na co si vzpomínám. "Přátelé!" zopakuji. Strčí mi do ruky lístek s adresou a mizí. V tu chvíli ještě netuším, jak smutná věc nás dva vlastně spojuje.

KONEC TAEHUN POV
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. června 2014 v 22:36 | Reagovat

Určítě si budou rozumět oba stratili koho moc milovali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie