cesta bez návratu - 65. kapitola

11. února 2014 v 20:33 | JaeRa |  cesta bez návratu



JAERA:
"Mám strach" zaslechnu tichoučká slůvka, která tvoří Hyukkieho třesoucí se rty. Usměji se a vztáhnu k němu ruku, abych ho mohla přitáhnout k sobě blíž. Nahne se nade mě a opatrně mě obejme.
"Neměj strach. Budeš přeci tátou. A já vím, že budeš úžasný táta. Ten nejlepší! Ty nejhorší časy už máme za sebou, lásko. Co jiného by se mohlo stát? Všechno bude v pořádku. Věř mi, prosím!" zašeptám mu do ucha a jeho objetí zesílí.
"Slibuješ?" zeptá se a já musím zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi tlačí do očí. Ano, taky mám strach, ale jeden uzlík nervů tu stačí. Nechci ho děsit ještě více. On to zvládne. Je silný. Tak, jako naše láska!
"Slibuji!" zašeptám a políbím ho.

HYUK:
Nervózně si prohrábnu své vlasy a dál pohledem skenuji vzor na podlaze nemocniční chodby. Porod trvá už dvě a půl hodiny. A čím déle to trvá, tím větší strach začínám cítit. Mé myšlenky, které se mi nemilosrdně honí hlavou, si se mnou zahrávají jako by měly škodolibou radost z mých starostí. Mám strach… ano! Strach z toho, že porod bude těžký. Že budou nějaké komplikace. Že snad… že to snad děti, nebo Jaera nezvládnou.
"Ah, Bože!" zaskuhrám utrápeně a mezi prsty sevřu pevně vlasy, až mi projede hlavou bolestné pnutí. Pouhých pár sekund na to pocítím na svém rameni jemný, hřejivý dotyk Zhoumiho dlaně. Otočím hlavu k němu. Poplácá mě po rameni a i když je na něm znát únava z dlouhého letu, hraje mu na tváři upřímný, milý úsměv.
"Ona to zvládne, Hyukkie. Určitě. Zvládne to a přivede na svět dvě krásné, úžasně děti. Tvoje děti" zašeptá a já se roztřesu při představě, jak sevřu v náruči dvě maličká stvoření, která budou mojí součástí. Mojí budoucnosti… Tím, co jsem stvořil pouhou láskou k jedné úžasné ženě. Ti maličcí tvorové se stanou mým odkazem budoucnosti. A já vím, že na ně budu moct být hrdý. Určitě!
Vděčně na Zhoumiho kývnu a opětuji mu úsměv. V ten moment se dveře, vedoucí k porodním sálům otevřou a v nich se objeví postava lékaře, který měl celý porod na starosti. Přistoupí ke mně a podá mi ruku, aby mi popřál k dvěma nádherným dětem. To, co mě ale zaráží, je zvláštní, starostlivý výraz v jeho tváři. Jeho následná slova se mi nepříjemně zařezávají až do morku kostí.
"Při porodu bohužel nastaly komplikace…" spustí a zbytek vnímám už jen jakoby z dálky. Hlavou se mi prohání jedno jediné slovo.
"Komplikace… komplikace… KOMPLIKACE!!"

MINNIE:
Než stačím dosednout na kolečkové křeslo, zjeví se ve dveřích Hatachi. Ah, bože… tolik mi chyběla! Cítím, jak se začínám třást. Možná to bude znít sobecky, ale jsem rád, že už se vrátila z Číny. Jo, jsem sobec! Když jde o ty, které mám rád, pak jsem opravdu sobec. Nemůžu za to. Chci je mít prostě stále u sebe. A Hatachi nejvíce. Tolik pro mě znamená! A kdybych nebyl gay, pak vím jistě, že právě ona by byla ta, kterou bych miloval. Ale ona má Zhoumiho a já Haeho… Ani jeden z nás si nemohl vybrat lépe.
Chytnu se tedy pevně pravou rukou okolo Haeho krku a druhou ruku natáhnu směrem k ní. Aniž bych si to uvědomil, udělám něco, co bude znamenat obrovský skok v mém zdravotním stavu.
Místností se ozve překvapený výkřik. Leknutím sebou škubnu a pohledem sjedu oba své milované. Nechápu, proč ten náhlý křik. Udivené pohledy v jejich očích mě ještě více matou.
"Co… co se stalo?" zeptám se nechápavě, zatímco Hatachi si se slzami v očích drží dlaně před ústy a Hae na mě nevěřícně hledí. "No tak, mluvte, nebo mě z vás klepne!" vyhrknu, když mi v tu chvíli dojde, co se stalo. Vždyť já… já udělal krok. Sám! Jen s rukou okolo Haeho. A nebyl jediný. Udělal jsem minimálně tři. Překvapeně zamrkám a s ústy dokořán pohlédnu na Haeho a pak na Hatachi. Pak se pomalu pustím krku tmavovláska vedle mě a nejistě se roztřesenými kroky vydám ke dveřím, v nichž stále stojí má plačící kamarádka. Než k ní dojdu, pláče už i Hae. Štěstí, které cítí je nepopsatelné. A není sám. Když se zastavím u Hatachi, chytnu se unaveně futer a pak teprve jí pohlédnu do očí. Jsou uplakané a přesto tak krásné. Usměji se. Tím nejšťastnějším a nejupřímnějším úsměvem, jaký dokážu a pak téměř padnu dívce do náruče. Pevně ji k sobě přivinu a cítím, jak se třese. Její slzy mi smáčejí nemocniční pyžamo, ale mě je to právě teď, v tuhle chvíli jedno. Držím jí v objetí. Mám jí konečně opět u sebe. Myslím, že šťastnější už být nemůžu.

TAEHUN:
"Siwone? To jsem já… Tae. Mám pro tebe dvě zprávy. Dobrou a špatnou. Ta špatná je, že se mé tušení bohužel potvrdilo. Ta dobrá je, že mám důkaz. Za chvíli budu v nemocnici. Tak zatím ahoj" zanechám Siwonovi zprávu v hlasové schránce a zastrčím mobil do zadní kapsy kalhot. Pak pohlédnu na maličký diktafon, který leží na mém nočním stolku a povzdychnu si. "Jak málo stačí k tomu, aby zlost a závist dohnala člověka až na samotnou hranici podlosti" řeknu si a schovám diktafon do tašky, kterou si následně přehodím přes rameno. Popadnu klíče od bytu a vydám se do nemocnice, kde mají už dnes propustit Elishu do domácího ošetřování.
Snad už bude všemu zlému konec…

HANGENG:
"Vážně to chceš udělat?" zeptá se mě tmavovlasá dívka, kterou jsem si zamiloval… Díky Jaere. Díky dívce, pro kterou jsem byl strážným andělem a kterou jsem miloval. Tedy aspoň myslím, že jsem ji miloval. Její srdce ale patřilo už někomu jinému a já poznal tuhle tmavovlásku, která mě něžně drží za ruku.
Podívám se na ní a pomalu přikývnu. Už jsem se rozhodl. Je na čase stát se opět člověkem. Vím… ztratím tím svoji nesmrtelnost, ale… opět budu žít. Opět budu cítit všechno, co smrtelní lidé a hlavně… opět budu nablízku své maličké sestřičce, které jsem ani nestihl říct, jak moc jí mám rád, i když vím, že to věděla. Pouto mezi námi bylo vždycky veliké a troufám si tvrdit, že i větší, než mezi ostatními sourozenci. Usměji se nad svým vlastním uvažováním a pohladím dívku po tváři.
"Ano, lásko. Chci" zašeptám a neubráním se veselému smíchu, když si představím, jaký asi budu syn. Syn pro ženu, kterou jsem tak nečekaně opustil. Jaký asi budu syn pro svou vlastní sestřičku? Pro Hatachi, která pod srdíčkem nosí nový život a zatím o něm ještě netuší. Pak se opět zahledím na anděla vedle sebe. Přitáhnu si jí k sobě a opřu se svým čelem o její.
"V tom případě… půjdu tam dolů s tebou!" řekne a já cítím, že je pevně rozhodnutá. Přesto se chystám něco namítnout. Ona mi ale přiloží prst k ústům a odmítavě zavrtí hlavou.
"Já tě neopustím, Hannie a když mám možnost být ti nablízku… tobě i Jaerce… pak nebudu váhat. Duší pro Jaerynu dceru… se stanu já!" usměje se na mě a já téměř taji pod její krásou.
Přitisknu se rozechvěle do polibku a naposledy si tedy vychutnám chuť jejích rtů. Pak ji naposledy pohladím a ona se mi začne vytrácet před očima. Její duše mizí a mě se plní oči slzami. A to i přesto, že vím, že se právě vtěluje do toho maličkého tvora, jenž právě přišel na svět.

"Brzy nashledanou, má lásko!" zašeptám. Ona už mě ale neslyší. Je pryč. Nenávratně pryč a mě zbyla jen prázdná náruč… Zatím. "Za pár let tě opět sevřu v náruči a znovu políbím tvé rty. Znovu pocítím jejich sladkou chuť…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie