cesta bez návratu - 7. kapitola

11. února 2014 v 18:56 | JaeRa |  cesta bez návratu



Ležím v posteli a přemýšlím. Dnešek byl pro mě velmi zvláštní. Povídání s Taem mi hodně pomohlo. Jsem moc ráda, že jsem ho poznala. Vlastně už začínám chápat, proč se ti Korea tolik líbí. A víš co?? Myslím, že se mi tu začíná taky líbit. Nejssem věřící, ale pokud tam nahoře někde jsi a díváš se, pak vím, co právě teď děláš... Usmíváš se... A s touhle myšlenkou usnu. Když se ráno probudím, mám v hlavě jen jednu věc... chci kytaru!!

Vstanu a otevřu okno. Cítím se skvěle. Nechám okno otevřené a začnu se oblékat a bez snídaně vyrazím ven. Nemám chuť jíst, a kdyby něco... tak si něco koupím.

Ve městě:

Už dobrých pár minut procházím obchodem a nemohu se rozhodnout. Nakonec popadnu tu, která mi nejlépe padne do ruky. Nevím proč, ale najednou mě popadla obrovská chuť hrát... SM Entertaiment... prolétne mi hlavou ten název. Zarazím se.

"To je ono!" zahulákám, že se na mě prodavačka podívá jako, jestli jsem normální. No a co... nejsem... já to vím!

Vytáhnu peněženku, na lístek z pokladny si napíšu název, abych to zas nezapomněla a letím domů. Sednu si na postel a přemýšlím, jestli to, co hodlám udělat, je správné rozhodnutí.

POV:

"Heleď, teď mě tak napadla jedna blbost" řekneš.

"Jo a jaká?" zvědavě povytáhnu obočí a podívám se na tebe.

"Co kdybychom založili skupinu?" navrhneš.

Protočím panenky. "No tak tos měla pravdu - je to blbost. S tím nepočítej, já nikdy zpívat nebudu a už vůbec ne před někým!"

"Proč?" "Protože si prostě nevěřím, jasný? Kdybych se postavila někam na podium, tak se propadnu studem!" řeknu dost naštvaně.

Podíváš se na mě zklamaně, ale necháš to být. Jsem beznadějný případ.

KONEC POV

Chvíli sleduji kytaru, kterou jsem si právě koupila. Pak jí vezmu do ruky a zkusím pár akordů.

Ještě jsem je nezapomněla, usměju se pro sebe. Potom začnu hrát... Jde to samo... Ten pocit... Tak osvobozující... Tak uklidňující! Začnu zpívat. Když dozpívám, uvědomím si, že pláču. Ale necítím bolest. Už ne! Odložím kytaru a postavím se k oknu a zadívám se k nebi.

"Díky" šeptnu a v tu chvíli vím, že tam jsi...

Znovu se obléknu a jdu ven. Vím přesně, kam mě nohy táhnou... Nevím proč, ale cestou koupím pár bonbonů. Juknu do mapky, abych zkontrolovala, že jdu správnou cestou. Po hodině a půl (UF!) jsem konečně na místě. Prohlédnu si obrovskou budovu před sebou a nestačím žasnout. Je obrovská.

Nakonec se nadechnu a vejdu do vchodu, nad kterým se blýská obrovský nápis NEMOCNICE! Po pár nepříjemnostech s tím, že na informacích neumí anglicky, se mi nakonec podaří zjistit, kde najdu Elishu. Během chviličky už klepu na dveře jejího pokoje.

Opouštím nemocnici s úsměvem na tváři. Strávila jsem u Elis dvě hodiny. Byla jako by jí nic nebylo - vysmátá jak lízátko!
A to nejdůležitější... uzavřeli jsme dohodu... Já jí naučím se bránit, ona naučí mě korejsky! Jo... myslím, že se mi tu začíná líbit!

Kráčím pomalým krokem domů. Taková malá procházka, když zaslechnu šílený jekot, až se nechutně leknu. A jelikož jsem příšerně zvědavá, co způsobilo tak nelidský řev, přistoupím blíž, abych viděla. Spatřím několik kluků sedících za dlouhým stolem a křenících se na ten shluk uřvaných holek. Najednou mě něco zarazí. Mám pocit, že pár těch kluků znám, ale odkud?

Vykulím oči.. No jo... to jsou ti kluci z parku, zahuhlám pro sebe.

Přistoupím blíž, ať mám lepší výhled. Hned na kraji spatřím toho, co mě budil. Chvíli si ho prohlížím. Vypadá zajímavě, řeknu si v duchu. Zavrtím hlavou. "Co to se mnou je? Nikdy se mi přeci korejci nelíbili." Přesto se na něho znovu podívám.

Po chvilce zvedne hlavu a naše pohledy se střetnou. Vypadá překvapeně, asi mě také poznal. Cítím, jak mi hoří tváře. Bože, já se červenám! Zhrozím se a schovám se za roh. Chvíli tam stojím, než se odvážím na něj znovu podívat. Zjistím, že podává jedné z dívek svůj podpis a usměje se na ní.

Pak se jeho pohled znovu stočí ke mě. Chvíli se navzájem sledujeme. Nesměle se usměju a odcházím.

"Co to proboha se mnou je?" plácnu se do čela.

Přijdu domů, rychle si vyzuji boty a plácnu sebou do postele. Cítím se tak trapně! Když se ráno vzbudím, zjistím, že jsem stále oblečená. No nic, pokrčím rameny a jdu si dát sprchu. Potřebuju kafe!

EUNHYUK POV:

Ach jo, už aby ta autogramiády byla za mnou. Dneska fakt nemám náladu na tyhle uřvaný fanynky. Teda néééé, že bych je neměl rád!

Naškrábu svůj podpis na jednu ze svých fotek a zvednu hlavu, abych jí podal další fanynce, když se mé oči střetnou s jejíma!

Stojí asi dvacet metrů od nás a dívá se na mě. Všimne si, že se na ní dívám a začne se červenat. Uhne pohledem.
Bože, vypadá tak krásně, když se červená. Podepíšu kartičku a s úsměvem jí podávám další dívce. Podívám se, jestli tam stále je. Stojí za rohem, ale její oči vidím jasně a čistě. Jsou tak krásné! Najednou se usměje. Pak se otočí a jde pryč.
Znovu nahodím naučenej úsměv a vím, že teď už mou náladu nic nezkazí! Naprosto nic!
KONEC POV

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nayfess Nayfess | 11. července 2016 v 18:58 | Reagovat

Eunhyuk? Vážně? :D ...nic proti nikomu...já jen že zrovna z něj mam hrůzu, co jsem jednoho krásnýho dne narazila na tohle: http://i.imgur.com/4y95t.gif

:D :D

2 Jaera Jaera | Web | 17. července 2016 v 14:41 | Reagovat

[1]: Yup. Zbožňuju Hyuka a tu gifku taky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie