cesta bez návratu - 8. kapitola

11. února 2014 v 19:01 | JaeRa |  cesta bez návratu



Sedím v křesle a přemýšlím. Nevím, co budu dnes dělat. Nudím se. Srkám opatrně horký čaj a prohlížím si mapu. Poté se rozhodnu. Vytáhnu z peněženky telefonní číslo na Českou ambasádu. Takhle to bude jednodušší. Prohlédnu si ho a strčím zpět do peněženky. Ještě chvíli jen tak koukám do prázdna. Pak se zvednu a vydám se do města.

První, co udělám je, že si pořídím mobil. Běhat do budky ve vedlejší ulici pokaždé, když budu něco potřebovat, se mi ze čtyřiadvacátého patra tedy opravdu nechce! Také si musím pořídit pár věcí do bytu... Třeba barvu na zeď! Ta šedá tady je děs! Nechápu, jak tu bývalý majitel mohl žít. Hnus... Humus... Fuj!!

Konečně objevím obchod s telefony. Moc dlouho se nezdržím a vyberu si telefon značky Cyon! Hned vedle prodávají květiny. Fajn, potřebuji nějakou zeleň domů, usměji se pro sebe. Co dál? pomyslím si. Nakonec mám mikrovlnku, telefon, kytky, tři barvy na zeď, gauč, obrovský obraz a ještě jednu drobnost... Objevím něco, co už znám... Od tebe... Je to CD, na kterém jsou dvě slova... Super Junior... Pak se ale zarazím. "No jo, ale vždyť já si to nemám na čem pustit!" No tak nic, příště.

Jak tak zkoumám přebal cdéčka, málem umřu šokem. Asi vidím bílé myšky, či co. Musím si sednout! Zarazí mě totiž tvář, kterou spatřím. "He?" houknu. To je přeci ten kluk z parku! Zhluboka se párkrát nadechnu, jaký mám pocit, že mě to položí.

Nedokážu si ten pocit vysvětlit. Dám si cdéčko blíž k obličeji s nadějí, že mě snad šálí zrak, ale zjistím, že se mi to přeci jen nezdá. Je to on a poznávám i zbylé tři kluky z parku. Tak to oni jsou ti, které jsi tolik zbožňovala? To oni jsou Super Junior??

Dorazím domů a převléknu se. Abych zahnala myšlenky na něho, rozhodnu se vymalovat. Když skončím, je už venku tma, ale je mi to jedno. Obývák mám teď meruňkový, ložnici modrou a druhý pokoj vínový. Jsou to tvé oblíbené barvy. Promiň zlato, zachmuřím se... Nedokážu se od tebe odpoutat... A nevím, jestli toho budu vůbec někdy schopná... Teď ale určitě ne! Přemýšlím, co dál. Chybí mi tu koberec, usměji se pro sebe. Jsem spokojená.
O týden později:

Dnes se mám sejít s Elis. Pouští ji z nemocnice. Kotník má sice stále prazvláštní barvu, ale už není tak oteklý. V rychlosti na sebe hodím mikinu, do pusy vrazím sušenku! Zatraceně, juknu na hodiny. Ani najíst se nestíhám. Mám zpoždění. Když vyběhnu z domu, do někoho vrazím. Asi bych se měla naučit dívat se na cestu! řeknu si a chytnu se za nos. Náraz byl tak silný, že mi teče krev. Chci se omluvit, když mě ale předběhne: "Joesonghamnida!" Podívám se na něj a mám pocit, že mi srdce vyskočí, jak silně se rozbuší. I on se na mě dívá zaraženě.

Chvíli na sebe jen hledíme, když mi zazvoní telefon. Rychle ho zvednu. "Ano?" ohlásím se.
"Kde jsi?" slyším Elishu na druhé straně. "Já..." zakoktám. "Za chvíli jsem tam" dodám rychle, když si všimnu, že se ten kluk přede mnou zvedá ze země.

Nemohu si pomoci, ale přeji si, aby neodcházel. V tom mě velmi nečekaně zaskočí. Sáhne do kapsy a vytáhne kapesník. Udělá dva kroky ke mně a bez jediného slovíčka mi přiloží kapesník k tváři a začne mi jemně otírat krev. Nejsem najednou schopna pohybu. Jediné co vnímám, je jeho dotyk. Je tak jemný! Bože, cítím srdce až v krku!

"Kdo jsi?" slyším najednou říkat sama sebe…

EUNHYUK POV:

Dneska má mamka narozeniny a já blbec jsem zapomněl! Jak jsem mohl zapomenout? Nadávám si a lítám po ulicích, abych ještě narychlo sehnal dárek. Nejraději bych si nafackoval. Jsem idiot. IDIOT! Najednou cítím, jak do někoho prudce vrazím, až upadnu. Zaklepu hlavou, abych se vzpamatoval z leknutí, zahuhlám omluvu a podívám se, s kým jsem se to vlastně srazil.

Šok! A to pořádný! Jak to, že jsem si jí nevšiml? ptám se sebe, když jí zazvoní telefon. Ohlásí se dotyčnému na druhém konci drátu. Nevnímá. Vidím, že jí teče z nosu krev. Začnu se zvedat. Podívá se na mě a rychle se také zvedne. Vytáhnu kapesník a pomalu, abych jí nevyplašil, jí začnu krev otírat. Nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem to musel udělat! Bylo to silnější! Ani se nepohne, jen se mi dívá do očí. "Kdo jsi?" zeptá se tiše a já cítím něco zvláštního.
Srdce mi buší jako splašené... Zamiloval jsem se!!

KONEC POV

"Kdo jsi?" ptám se a dívám se mu přímo do očí.

Přestane mi stírat krev a dívá se na mě. Snažím se mu z očí vyčíst, na co myslí, ale není to možné. Zmuchlá pomalu kapesník a chvíli ho se skloněnou hlavou pozoruje. Vypadá tak ... já nevím... jako bych ho za ten dotyk kárala. Pak strčí kapesník zpět do kapsy a pohlédne na mě. Proč se cítím tak nervózně? Znovu zvedne ruku a jemně mi jí položí na tvář. Nevím, jak rychle se to událo, ale ani se nestihnu nadechnout. Přiblíží se a... políbí mě!

Vlastně to ani nebyl polibek, jen sotva postřehnutelný dotyk rtů. Nemám tušení, jestli to bylo z překvapení, nebo z jiného důvodu, ale neuhnula jsem. Nedokážu ani popsat ten pocit. Bylo to tak... ano, to je ono - NĚŽNÉ!! Trvalo to sotva vteřinku, ale přišlo mi to jako věčnost! Krásná věčnost. Když se odtáhne, jsem rudá snad i na mandlích. Nedokážu na nic myslet, jen se opatrně dotknu rtů.

Pohlédnu na něj. Vypadá, že ho to samotného překvapilo.

"Musím jít" houkne potichu. Zřejmě to říkal sám sobě.
Otočí se a odchází. Stojím stále na stejném místě s rukou stále na rtech. Dívám se za ním. Náhle se zastaví, pomalu se otočí a já spatřím nepatrný úsměv na jeho tváři.
"Jsem Eunhyuk" a zmizí za rohem.

O dvě hodiny později kdesi v Soulu:
Políbil jsem jí... Bože... Políbil!! Nechápu, kde jsem k tomu sebral odvahu. Byl to prostě impuls! Když jsem se dotkl té její tváře. Tak jemná pleť. Ty oči - jako by mě jimi propalovala... Prostě... Neodolal jsem... Musel jsem! Teď mě určitě nenávidí, uvědomím si a cítím se najednou, jako by mě někdo udeřil. A to přímo rovnou do srdce! Stále stojím na stejném místě a stále se dotýkám svých vlastních rtů.

Uvědomím si, že pokud mě někdo pozoruje, tak se asi válí momentálně na zemi smíchy! Nenápadně si rozhlédnu. Nikde nikdo. To je dobře! Vrazím ruce co nejhlouběji do kabátu. Očima stále pozoruji roh, za kterým zmizel. Tak Eunhyuk! říkám si. Zajímavé jméno!
Z mého přemýšlení mě vytrhne telefon. Ježíšku, Elisha! Já na ní zapomněla! Bože, ta mě zabije! "Ano?" ohlásím se.

"Jestli teď hned, nejdéle do pěti minut, neboli okamžitě tady nebudeš, vyrazím ti čtyři zuby! zanadává.

Zarazím se. Co že to říkala?? Nějak jí nechápu, nebo jsem stále ještě mimo z toho polibku? "Už jdu" zahlaholím, schovám mobil do kapsy a s úsměvem se vydám na cestu. Počkej Eli, až ti budu vyprávět, pochopíš mé zdržení! Tomu věř!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. června 2014 v 23:02 | Reagovat

To teda bylo zvláštní setkaní ale ta pusa to bylo krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie