dark roses || 1. kapitola

12. února 2014 v 17:00 | JaeRa |  dark roses

|| dark roses | crossover | geunsuk/eli, siwon/eli | žánr: het., drama, slash, znásilnění ||
|| a: jaera | stav: rozepsaná ||




"Takže je to všem jasné? Fajn! Zítra chci od vás všech vaše návrhy na vylepšení školního hřiště a návrhy na využití nepoužívaných pozemků za školou," porozhlédnu se po všech přítomných a s mírným kývnutím místo pozdravu posbírám všechna svá lejstra a opustím místnost školní rady.

Dojdu ke skříňce, vytočím kód miniaturního zámečku a otevřu dvířka, na kterých se na mě zubí fotografie mého přítele. V tom mi ale dvířka někdo prudce zabouchne před nosem.

Nemusím se ani dívat o koho jde a je mi to jasné jako facka.

Zase ta JaeRa! Od té doby, co nám oběma při nehodě zahynuli rodiče mě nenávidí... A dává mi to najevo každičkou chviličku, která se jí naskytne.

"Tak copak máš dnes v plánu, ty malá mrcho?" zeptá se mě a já slyším veliké pohrdání v jejím hlase.

Jelikož jí mám ale totálně v paži, tak se na ní jen podívám a s úsměvem od ucha k uchu jí oznámím: "Jdeme s Geuniem do kina, pak na romantickou večeři a co se bude dít pak doma, to ti určitě vysvětlovat nemusím! Leda, že bys byla stejně natvrdlá jak vypadáš!" a s tím skříňku znovu otevřu, hodím tam pár věcí, zabouchnu, protočím zámeček a aniž bych se na JaeRu podívala, otočím se a odcházím.

Doběhne mě, chytne mě za rameno a prudce mě k sobě otočí.

"Neotáčej se ke mně zády. Jednoho dne na to doplatíš!" zavrčí, když jí přeruší hlas za ní.

"Ahoj JaeRko. Copak zase komu co provádíš?" zeptá se vysoký pohledný mladík, přistoupí k ní, obejme jí a vlepí jí hubana na tvář.

"Já nemůžu za to, že tě GeunSuk opustil. Teď má mě! Smiř se s tím!" zahlaholím mile a odcházím.

"No ještě, že se tam ukázal ten kluk" řeknu si. "Jinak bychom se asi porvaly! Kdo to vůbec je? Do naší školy nechodí. Vypadá jako vysokoškolák, tak co pohledával tady?" přemýšlím, když mě z mých myšlenek vytrhnou něčí ruce, které mě obejmou kolem pasu.

"Co...?" leknu se, otočím se a už chci dotyčnému vlepit pořádný políček, když se zarazím.

"Geunie?" zaraduji se a skočím svému příteli kolem krku. "Co tu děláš?"

"Ahoj miláčku, čekal jsem na tebe a nemohl se dočkat, tak jsem si pro tebe došel!" usměje se a přitiskne své měkké rty na mé.

Když se odtáhneme, obejmu ho jako tu nejdražší věc na světě. Všimnu si ale, že nás JaeRa mezi dveřmi do školy sleduje a zezadu jí stále objímá ten vysoký klučina.

Nahodím na ní prostředníček, abych jí ukázala, že je mi volná jak tátovy trenky a abych jí dala větší důkaz, začnu se s Geuniem vášnivě líbat.

JAERA:

"Sakra Siwone, musel jsi nás takhle přepadnout?" otočím se k němu a plácnu ho rozlobeně po rameni.

Zaraženě mě chviličku pozoruje, ale nakonec se usměje a znovu mě k sobě přitiskne.

"Ale no tak, přece se na mě nebudeš zlobit!" hodí na mě štěněčí pohled. "Zvu tě na jídlo, chceš?"

Chystám se v nadávání pokračovat, když mi silně zakručí v žaludku. Chytnu se za břicho a podívám se na Siwona.

"Ok... Vyhráls... Mám hlad, jdem se najíst!" řeknu a na scénu, kterou jsem před chvílí viděla před školou si už ani nevzpomenu!

Popadnu Wonnieho za ruku a táhnu ho ke dveřím.

"JaeRóóó... Počkej!" ozve se za námi.

Otočím se a spatřím svou kamarádku, jak se k nám řítí. Na kluzké podlaze v té rychlosti, jakou se k nám hrne ale ztratí rovnováhu, plácne sebou o zem a zastaví se až u našich nohou.

"Jsi celá?" zeptám se starostlivě, ale přitom mi cukají koutky.

"Jasně, v poho... Nic mi není" zahlaholí vesele a s výrazem, jako kdyby právě vyhrála milion mi podává jakýsi balíček.

"Co to je?" optám se zvědavě a vezmu ho do ruky.

"To ti posílá moje máma! Za to, jak jsi jí pomohla opravit auto!" řekne a zadívá se zkoumavě na Siwona.

"A... ty jsi kdo?" pozvedne obočí zvědavě.

"Siwone... Tohle trdlo je Kaoru" ukážu na ní a pak na něho. "A to je Siwon... Takové moje zlatíčko!" řeknu pyšně a obejmu ho.

Wonnie se mírně začervená a pak se na Kaoru usměje a podá jí ruku.

"Ahojky" řekne jí.

Pyšně se na oba podívám.

Jo... Tohle jsou ti nejlepší človíčkové na celém světě... Má nejlepší kamarádka a jediný človíček, který mi zbyl po smrti rodičů... Můj milovaný bráška!!

Sedím tu už dvě hodiny a po tvářích se mi koulejí slzy.

Opřu se o chladný kámen, přitisknu si kolena co nejvíc k sobě a opřu o ně bradu.

Najednou je mi to všechno strašně líto. Opět!!

"JaeRko! Já věděl, že tě najdu tady" zašeptá Wonnie a přistoupí ke mně.

"Pojď už domů, vždyť nastydneš" řekne něžně, já se ale stále nezvedám. Otočím se čelem k náhrobku našich rodičů a pohladím tu jemnou mramorovou krásu.

"No tak, začíná pršet! Nemůžeš tu přeci sedět do půlnoci!" řekne už mírně rozlobeně Won a vezme mě do náruče.

"Wonnie, ne... prosím!" špitnu, ale přesto se ho chytím kolem krku.

Podívá se mi něžně do očí a políbí mě na čelo.

"Jdeme domů!" zašeptá.

"Wonnie?" ozvu se po chvilce, když už mě veze autem pryč. Zkoumavě na mě vzlédne svýma tmavýma očima.

"Wonnie... Kdybych přišla ještě o tebe... Asi bych se zbláznila!" řeknu a nenápadně setřu malou slzičku. Jsem tak slabá! Rodiče jsou mrtví už dva roky, ale já se s tím stále nesmířila!

Siwon se na mě chápavě zadívá a vezme mě za ruku.

"Neboj, já tě nikdy neopustím!"

"Slibuješ?"

"Slibuji!"

"Děkuji!" špitnu a než dojedeme domů, usnu.

ELI:

Sakra, takhle to už dál nejde. Potřebuju nějakou pomoc, nebo se zblázním, řeknu si, když prohlížím už asi po dvacátý tentýž návrh z rady.

"To si fakt mám všechno dělat sama?" zahudruji, ale v tom mi někdo zezadu zakryje oči.

"Kdo je to?" zeptá se osoba za mnou hlubokým hlasem, stejně jí ale poznám, i přesto, že jsem jí dva roky neviděla.
Rychle se otočím a vrhnu se jí kolem krku.

"Lulíííííínko... Kde se tady bereš?" vyhrknu na svou milovanou sestřenku, když jí konečně pustím ze svého sevření.

Chytně se za krk, který jsem jí zřejmě právě pochroumala a sípavě mi odpoví: "Právě jsem se přijela na tebe podívat, ale vědět, že se mě hned místo pozdravu pokusíš zabít, tak nevytáhnu paty z domu!" houkne a usměje se.

"Fajn, aspoň mi pomůžeš!" řeknu spěšně, zavalím jí návrhy a sběžně jí informuji, o co jde.

"No teda, že já jsem sem lezla!" kníkne, ale vidím, že se usmívá.

Jsem ráda, že tu je. Neviděla jsem jí od pohřbu našich. No a teď mi to alespoň hodně rychle uteče.

"Tak jak to, že sis na mě konečně taky vzpoměla?" zeptám se jí.

"No... chybělas mi... A jde taky o to, že od pondělí přestupuji na vaší školu." podívá se na mě, zvědavá na moji reakci.

Vytřeštím na ní oči a pak se na ní znova vrhnu.

"To je paráda. Budeme spolu, není to skvělý?" zasměji se. Nevšimnu si ale záblesku, který se Lule mihne v jejích očích.

"Jasně!" řekne tiše Luli a pak už se dál hrabem v papírech.

Můj život už prostě nemůže být lepší, pomyslím si. Tedy, jen kdyby tu mohli být naši.

V dalších dnech se však vše dobré v mém životě má náhle otočit proti mně...

Co se stane?...

Kdo bude viníkem?...

Vrátí se vše do starých kolejí?...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 9. června 2014 v 22:28 | Reagovat

Vypada to zajimavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie