dark roses || 11. kapitola

12. února 2014 v 17:20 | JaeRa |  dark roses




RYEOWOOK:

Uložím umytý talíř do police, zavřu dvířka kuchyňské skříňky a setřu linku. Pak se rozhlédnu po celé kuchyni. Konečně mám hotovo. Teď mám chvíli sám pro sebe. Ale místo očekávaného odpočinku, mám v plánu něco naprosto jiného. Něco… co bude možná velmi nebezpečné!

Převléknu se, přehodím si přes sebe bundu, na hlavu narazím kšiltovku a vydám se ke vchodu. Než ale stačím sáhnout po klice, ozve se za mnou nepříjemný hlas mé zaměstnavatelky.

"Kam jdeš, Ryeowooku?" řekne nevrle a zkříží ruce na prsou. Párkrát zamrkám a rychle se pokouším vymyslet nějakou výmluvu.

"Jdu se projít. Byljsem tu celý den zavřený, tak potřebuji taky trochu toho čerstvého vzduchu" odpovím a ze všech sil se snažím, aby můj hlas zněl věrohodně. "Cestou ještě zajdu do obchodu nakoupit pár drobností, které mi tu chybí k vaření" řeknu rychle, když si všimnu jejího podezřívavého výrazu. "A stavím se navštívit matku. Dlouho jsem ji neviděl. Určitě se jí už stýská. A mě taky!" dodám jakoby nic a křečovitě se usměji.

Luell nakonec hlasitě vydechne a přikývne. Mávnutím ruky mi naznačí, že mohu odejít. "Nejdéle v devět hodin ať jsi zpět!" rozkáže a zamračí se. "Jinak jsi bez práce!"

Rychle přikývnu a projdu dveřmi dříve, než by si to snad chtěla rozmyslet. Když už jsem venku, hlasitě si oddechnu. Rozhlédnu se po ztichlé ulici a koutkem oka zahlédnu, jak mě Lula pozoruje za oknem. Vydám se tedy směrem k obchodu, aby nepojala podezření a pomalu začínám přemýšlet nad tím, co mě už nějakou dobu tíží a musím si přiznat, že mám strach. Obrovský strach!


POV:

"JaeRo?" zavolám, když se dostanu nepozorovaně k těžkým, železným dveřím. "JaeRo, to jsem já. Nesu ti jídlo a pár drobností, aby sis mohla ošetřit rány" houknu do malého okénka ve dveřích a čekám na odpověď. Téměř dostanu infarkt, když se JaeRyna tvář nečekaně objeví v okénku, vzhlížejíc na mě svou oteklou tváří. Ano, už jsem ji párkrát viděl, ale stále mě surovost Luelly a Yesunga dokáže překvapit. Nechce se mi stále věřit, že by toho byl můj bratr schopen. Že by dokázal někoho takhle zbít.

Rychle zatřesu hlavou, abych zahnal své myšlenky a uvědomím si, že na mě celou dobu JaeRa mluví.

"Ryeo, vnímáš mě?" zeptá se a já záporně zavrtím hlavou.

"Promiň, Jae" skloním zrak k zemi, ale hnědovláska natáhne z okénka svou ruku. Dotkne se mé tváře. "To nevadí, Ryeo. Hlavně si pospěš, ano? Musíš najít mého bratra a říct mu, že jsem v pořádku, ano?" zašeptá svým ochraptělým hlasem a já přikývnu.

Na drobný kousek papíru napíšu Siwonovu adresu, jíž mi dívka nadiktuje, rozloučím se a pak rychle opustím prostory sklepení. Nechci si ani představit, co by se mnou provedli, kdyby mě tu našli.

KONEC POV

Projdu dlouhou ulicí a bez povšimnutí minu veliké obchodní centrum, do něhož jsem původně měl jít. Na konci ulice zajdu za roh. Jdu oklikami a stále se nervózně rozhlížím se strachem, jestli mě snad někdo nesleduje. Naštěstí se zdá, že ne a tak pokračuji v cestě. Sáhnu do kapsy a vytáhnu malý papírek s naškrábanou adresou. Zatraceně. Vždyť nemám sebemenší tušení, kde to je. Povzdychnu si. Co teď? Rozhlédnu se a všimnu si malého obchůdku se suvenýry. Vejdu tedy dovnitř a začnu rychle prohlížet vystavené věci, dokud nenajdu to, co hledám… Mapu! Zaplatím, poděkuji a zmizím. Vím, že nemám moc času, proto si musím pospíšit. Musím najít bratra té dívky, jíž Luella vězní ve svém sklepě. Než ale konečně najdu ulici, jež nese název, který mám napsaný na drobném papírku, začíná se pomaličku stmívat… Je sedm hodin!

KAORU:

"Siwone?" zvolám, když spatřím vysokého mladíka, jak si přes ramena dává svůj černý kabát a do ruky bere klíčky od vozu. "Siwone, kam jdeš?" vyjdu za ním a chytnu ho za loket. Černovlásek ke mně otočí svoji tvář. Je zamračený a znatelně nervózní.

"Jdu do svého domu!" vyhrkne. "Tedy do toho, co z něho zbylo" dodá tiše a sklopí zrak. Pak se opět podívá na mě. Nemusím nic říkat. Stačí se na něho podívat tázavě a on sám moc dobře ví, na co myslím. "Možná…" povzdychne si. "Možná tam najdu něco, co…"

"Co?" nenechám ho domluvit. "Co bys tam chtěl najít?" Nevím, co má v úmyslu, ale… nelíbí se m to. Nemůžeme se teď pohybovat sami. Měli bychom zůstat pohromadě.

"Já nevím, Kaoru!" řekne a prohrábne si své uhlově černé vlasy. "Já vážně nevím, ale… nevydržím tady jen tak sedět! Musím něco dělat. Musím se něčím zaměstnat, abych nemusel myslet na…" zarazí se a značně posmutní. "… Eli!" dodá a i já náhle cítím obrovskou lítost. Chudák Eli. Musela si toho za posledních pár dní tolik prožít a vlastně ani sama neměla sebemenší tušení proč! Zvednu ruku a konejšivě ho pohladím po rameni. Otevřu ústa s úmyslem něco říct, když mě přeruší zvonění Siwonova mobilu.

"To je Hae" oznámí mi a rychle hovor přijme. "COŽE?!" vyhrkne rychle. S očima dokořán a zamračeným výrazem ke mně stočí hlavu. Nelíbí se mi to. Hae určitě na něco přišel. A já začínám přemýšlet o tom, jestli chci vůbec vědět, o co jde. Čím déle to trvá, tím větší strach cítím.

Siwon zastaví auto před maličkým penzionem pár kilometrů za městem a rychle vůz opustí, zatímco já pomalu s bušícím srdcem vystupuji. Než Siwona dojdu, už zběsile klepe na jedny ze dveří. Během chviličky se objeví Donghae a aniž by se ujistil, že jsme to skutečně my, bez jediného pohledu zmizí opět v útrobách svého apartmánu. Nechápavě se se Siwonem na sebe podíváme a vejdeme.

"H-Hae?" houkne po několika minutách Siwon, když se hnědovlásek už delší dobu nervózně prochází po pokoji, mumlajíc si stále něco pod vousy. "Hej, Hae!" zvolá a chlapec se konečně zarazí. Nechápavě na nás pohlédne.

"Uhn?" pozvedne obočí.

"Řekneš nám už konečně, na co jsi přišel?" zeptá se už dosti nevrle a Hae přikývne.

"Jo, jen… nemůžu si vzpomenout, kam jsem to položil!" zahuhlá a skloní se, aby nahlédl i pod postel.

"Kam jsi položil co?" nechápu a Siwon přikývne. V ten moment Hae cosi vytáhne, oklepe to a s radostným úsměvem se k nám otočí.

"Mám to!" vyhrkne a natáhne ruku, aby nám ukázal, o co se jedná. Společně se Siwonem se předkloníme, abychom lépe viděli a jako na povel oba vykulíme oči. Je to vážně to, co si myslíme, že to je?

"To… to je nůž?" zeptám se jako správný inteligent, když přijde Siwon s naprosto jinou otázkou.

"Kdo je na té fotce?" zeptá se a já si až teprve teď uvědomím, že nůž protíná jakousi fotku. Natáhnu ruku a fotku z nože stáhnu. Pořádně si jí prohlédnu a rychle přiložím ruku k ústům, abych zamezila výkřiku.

"Bože! To je… to je přece-…" vyhrknu a Siwon za mě větu dokončí hlasem plným zoufalství.

"JaeRa!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie