dark roses || 7. kapitola

12. února 2014 v 17:13 | JaeRa |  dark roses



JAERA :

Nemohu se pohnout. Nechci se pohnout…. Každičký pohyb by znamenal další příval nesnesitelné bolesti. Cítím to. To, že jsem na pokraji svých sil. Ale přesto nechci umřít. Ještě ne. Ne, dokud jí to nevysvětlím. Dokud neřeknu Eli, že jí mám stále ráda. Že jsem se k ní chovala hnusně jen proto, abych jí ochránila.

Zhluboka se nadechnu a pokusím se otevřít oči. Mé rty se rozevřou nad bolestí, která se prožene mou hlavou, ale nevyjde z nich ani hláska. Zjistím, že na jedno oko vidím rozmazeně a druhé mám oteklé, že ho nedokážu pořádně otevřít.

Ale i přesto, že bych raději volila smrt… vím, že je v tom nemohu nechat. Nemohu jí dovolit, aby zničila všechny, na kterých mi záleží. S vypětím všech sil se postavím na své roztřesené nohy a z plných plic zakřičím svým sípavým hlasem.

"Lulinóóóóóó…!" ozve se s pomalu mizející ozvěnou můj hlas v prostorách vlhkého sklepení. Netrvá dlouho a zámek železných dveří zarachotí a dveře se se skřípěním otevřou. I když ji pořádně nemohu vidět, tak nějak cítím její zákeřný úsměv, kterým mě obdarovává.

"Copak? Nějaká prosbička? Rozhodla ses snad prosit konečně o smrt?" zeptá se ta černovlasá mrcha a se zákeřným smíchem si zkříží ruce na prsou. Z jejího hlasu mi přeběhne mráz po zádech. Nedám to ale najevo. Místo toho se narovnám, jak mi to jen bolest dovolí a snažím se tvářit co nejvíc ignorantsky.

"Ne… Jen jsem ti chtěla říct, že až se Eli dozví, co jsi zač… Nikdy ti neodpustí!" usměji se škodolibě a neunikne mi, jak výraz v Luliině tváři potemní.

Ani na pokraji svých sil nemám v plánu ukázat jí, že jsem na dně. Ale vím, že dřív nebo později mě zlomí. Zná mou slabinu…


LULA:

Prudce zabouchnu za sebou dveře a vrhnu se k Eli dříve, než se stačí otočit. Přiložím jí k ústům látku s chloroformem a čekám, až začne působit. Její zmítající se tělo po chviličce zmalátní a kdybych ji nedržela, žuchla by sebou na zem. Na rtech se mi vlní zákeřný škleb, když se jí snažím dotáhnout k zadním dveřím, abych ji mohla nepozorovaně dostat z domu. Než se ke dveřím ale stihnu dostat, vyruší mě domovní zvonek.

Nevím, kdo zvoní, ale vyděsí mě. Teď mě tu nemůžou nachytat, jinak je s celým mým plánem konec. Nechám tedy Eli ležet v bezvědomí na zemi a vyběhnu ke dveřím. Cestou srazím malý stolek s vázou, která se v naší rodině dědí už po dlouhé generace. Během jednoho okamžiku je ale po dědictví, když se mohutná váza s hlasitou ranou roztříští o dlaždice na podlaze. Vylekaně pohlédnu směrem k předním dveřím, jenž se prudce rozevřou a já už jen mohu slyšet dupot několika párů nohou, které běží směrem k nám. Na nic tedy nečekám a rychle vyběhnu z domu.

Dostanu tě jindy… má milovaná Eli…


SIWON:
Sakra, sestřičko… kde tě mám? Se strachem a slzami v očích běhám po ulicích, snažíc se najít tu nejdůležitější osůbku mého života. Jediného človíčka, který mi zbyl. Když už nevím, kam dál a kde jinde hledat, padnu na kolena a rozpláču se naplno. Přece… přece by mě tu nenechala. Vím to. Cítím to… Něco se jí muselo stát!

Najednou si vzpomenu na dívku z JaeRyny fotografie, kterou má na nočním stolku. Jak se jen jmenovala? Elisha… ano, ta by mohla vědět, co se to s JaeRou v poslední době děje. Ale, kde jí mám hledat? Vždyť ani nevím, kde bydlí. Vytáhnu mobil z kapsy a chviličku ho bezradně pozoruji, než mě cosi napadne. Kaoru! Vytočím číslo, které jsem měl ve volaných, když jí JaeRa z mého telefonu volala a čekám, až se ohlásí.

"Yoboseyo?" ozve se ospalý hlas sestřiny kamarádky.

"Ahoj, tady Siwon. JaeRyn bratr… hm, jo. To jsem já… Potřebuji tvoji pomoc. Hledám Elishu. Znáš její adresu?.... Uhm, díky. Moc jsi mi pomohla…. Jo, myslím, že se něco děje. Možná budu tvoji pomoc ještě potřebovat… Ano, děkuju." Stačí mi pár sekund a zavěsím.

Hřbetem ruky setřu slzy, které mi utkvěly na tvářích a rozhlédnu se po ztemnělé ulici. Zhluboka se nadechnu a na mé tváři se pomalu objevuje zloba. Rozeběhnu se směrem, který mi Kaoru udala a v tichosti mizím ve tmě.

Elisho… potřebuji tvoji pomoc! Prosím… doufám, že jsi doma…


KAORU:
Sakra, kdo to může volat tak pozdě v noci? Promnu si oči a sáhnu po lampičce, abych rozsvítila. Přivřu oči na nepříjemné světlo, jenž se rozlije po místnosti a kouknu na hodiny… 01:38… To si snad ze mě někdo dělá legraci, ne? Asi ho zabiju, jen co zjistím, kdo to je.

Moje myšlenky na vraždu mě ale ihned opustí, když zaslechnu vystrašený tón hlasu mladého muže, který se mi představí jako Siwon. Jo, už si vzpomínám.

Proč po mě ale chce Elishinu adresu? Tady se vážně něco děje a mě se to ani za mák nelíbí. Když zavěsím, náhle se mi nechce spát. Hlavou mi víří obrovská spousta myšlenek. Neváhám ani minutku a obléknu se. Přes hlavu dám kapuci a rychle vyběhnu z domu. Nemůžu se zbavit pocitu, že dnešní noc bude dlouhá. Velmi dlouhá. Rozeběhnu se do tmavé ulice a mým cílem je jediné… Elishin dům.

Netrvá dlouho a chviličku po mě, se ze tmy vynoří i vysoká postava Siwona. Chvilku na mě nechápavě hledí, než přistoupí blíž.

"Co… co ty tu?" zeptá se.

"Nemohla jsem usnout!" zalžu… "Navíc, něco se mi na těch posledních dnech nelíbilo. Chci ti pomoct!" dodám a Siwon přikývne. Pak už na nic nečeká a stiskne domovní zvonek. Nikdo nám ale nepřichází otevřít. Přesto se v domě svítí.

"Nějak se mi to nezdá…" špitnu a Siwon přikývne.

"Ani mě ne!"

Naše slova se potvrdí, když se domem ozve rána tříštícího se porcelánu. Překvapeně na sebe pohlédneme, načež Siwon vyrazí dveře. Společně se pak rozeběhneme do zadní části domu, odkud zvuk přicházel.

"Elis…" vyhrknu a přiběhnu k tělu, které bezvládně leží na zemi u zadních dveří vedle schodů vedoucích do patra. Mladík, který do domu vtrhnul se mnou, dál utíkal ven ze dveří, sledujíc neznámou osobu, která se mu ale ztratila v zadní části zahrady.

Když se Siwon vrátí, pohled, kterým se na mě zadívá, se mi ani trochu nelíbí. Je v něm směs strachu, bezmoci i vzteku. Oba to víme… Oběma je nám jasné, co se děje. To, že to bude stále horší. To, že… že jde Eli i JaeRe zřejmě o život!


JAERA:

Leknutím sebou cuknu, když mě vzbudí silná rána železných dveří, jak s nimi Lula praští.

"Vstaň ty mrcho…" zařve rozzlobeně a mě nějak nedochází, co ji tolik rozčílilo.

"Copak? Yesung tě snad neuposlechl v nějakém tvém rozkazu?" neodpustím si rýpnutí a dívka, jež mi bolestně sevře ruku, se mnou naštvaně škubne, až upadnu. Mladík, kterého jsem zmínila se dívá střídavě na Lulu a na mě. I přesto, že dělá, co mu řekne, vidím v jeho očích zmatenost a nechápavost z náhlého dívčina chování.

"Kvůli tomu tvému pitomému bráchovi, se mi nepovedlo přivést Elishu. Teď za to zaplatíš… A brzo si podám i jeho…" zavrčí a kývne na Yesunga. Oběma je nám jasné, co po něm černovláska chce. Rychlými kroky ke mně přistoupí.

"Yesungu… proč jí tolik posloucháš?" zeptám se a do očí se mi vtlačí pár slz. "Nemusíš to dělat…" pokouším se stejně jako pokaždé, mu jeho počínání rozmluvit. Bezúspěšně!

Pouze se na mě podívá a i přes zlý výraz, kterým se na mě dívá, spatřím v jeho očích něco jako… omluvu??

"Já musím… Já jí miluju…" uslyším, než na mou, už značně zuboženou tvář, dopadne první rána jeho pěsti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie