dark roses || 9. kapitola

12. února 2014 v 17:16 | JaeRa |  dark roses




SIWON:

"ELISHO…!" zakřičím z plných plic a s výrazem naprosté hrůzy se rozeběhnu za ní. Všechno okolo mě, jako kdyby najednou přestalo existovat, připadám si jako ve zpomaleném filmu. Přijde mi to jako věčnost, než přeběhnu těch pár metrů, které mě dělí od bezvládného těla, ležícího před hořícím domem.

"Elisho… Elisho, podívej se na mě!" téměř na ní křičím.

Padnu vedle ní na kolena a vezmu její tělo do náruče. Pevně ji k sobě přitisknu. "Eli, prosím-" zasípám téměř bez sil a najednou si připadám, jako by vše přestávalo mít smysl. "… prosím, otevři oči!"

Trvá to pár sekund, ale nakonec je přeci jen otevře. Vysíleně se mi zahledí do očí a smutně se usměje. Zvedne ruku a pomalu se s ní přiblíží k mé tváři, než se jí ale stačí dotknout, ruka jí opět klesne bezhlesně podél těla a její oči se zavřou.

Je mrtvá!

"NÉÉ…!" zakřičím srdceryvně na celou ulici a její bezvládné tělo si přitisknu co nejpevněji k sobě, zatímco mé tváře smáčejí proudy slz, smíšené s chladnými kapičkami deště.

Dál držím Elishino tělo a jemně se s ní pohupuji, zatímco Kaoru klečí přede mnou a pláče. Ani jeden z nás si nevšimne pomalu se vzdalující osoby, která se nakonec ztratí v temnu noci.

LULINA POV:

Tiše vystoupím z vozu a rozhlédnu se. Všude je naprostý klid. Jen bouře se ozývá okolím. Pár rychlými kroky přeběhnu k domu JaeRy s Yesungem za zády a zkontroluji, zda je někdo doma. Ke své mírné lítosti zjistím, že není. Škoda, bylo by to zajímavější. Ale nevadí, i tohle je dobré a možná, že i lepší. Aspoň mám jistotu, že nás nikdo nevyruší.

Nastražíme vše, jak má být a zameteme všechny stopy. Pak se seberu, doběhnu k autu a naposledy se otočím k Sungovi.
"Zůstaň tady a hlídej. Očekávám co nejpodrobnější zprávy!" řeknu stroze a ten hlupák pouze tiše přikývne. Jak lehce mi zobe z ruky. Pak usednu za volant a tiše zmizím za nejbližším rohem.

KONEC POV

LULA:

Nervózně přešlapuji po své ložnici a vyčkávám návratu toho ubožáka. Po další hodině a půl se konečně dočkám. Ozve se prudké zabušení na dveře, až téměř poskočím.

"Dále" zahulákám a netrpělivě čekám, co mi Yesung sdělí. Ten rychle přistoupí k posteli, usedne na ni a s nervním výrazem, v němž vidím i náznak strachu si začne kousat nehty. Nedočkavě si odkašlu, abych mu naznačila, že stále čekám a hnědovlasý hoch na mě bojácně pohlédne.

"Tak dozvím se konečně, jak to proběhlo?" zahuhlám a Yesung si prohrábne své tmavé vlasy. Neunikne mi přitom, jak moc se mu třesou ruce.

"Co se stalo?" zeptám se a i mě pomalu přepadá jakýsi pocit neklidu.

"Bomba vybuchla přesně podle plánu, jenže…" řekne roztřeseným hlasem Sung. Přistoupím k němu tedy blíž a chytnu ho za bradu. Prudce stočím jeho tvář k sobě.

"Jenže co? Tak mluv už sakra! Je Siwon mrtvý?" zavrčím a Sung se zhluboka nadechne.

"N-není" kníkne a strach v jeho očích ještě víc stoupne. Chviličku ho zmateně pozoruji, když mi to začne docházet.

"Elisha…" zašeptám a malátně o pár kroků ustoupím. Sung pouze tiše přikývne. S panikou v očích se rozhlédnu po místnosti, jako bych snad doufala, že je to jen špatný sen a někde bude tlačítko STOP, které stisknu a všechno tohle… nebude!

"Je mi to líto!" kníkne Sung plačtivě a skryje tvář do dlaní. "Je mi to vážně líto!"

"Néé, Eli néé!" rozpláču se. Náhle mě mé nohy zradí a já padnu na kolena. Mé tělo se třese pod náporem pláče. Tohle se stát nemělo. Eli neměla zemřít. To Siwon, to on měl být ten, kdo vezme za tu zpropadenou kliku. To on…. to on… TO ON!!

"JaeRo, já tě nenávidím!" zakřičím a div si vlasy nervu z hlavy.

JAERA:

Přetočím se na bok a s nic neříkajícím výrazem ve tváři otevřu oči. Už necítím bolest. Zvykla jsem si. Nevnímám už ani to, že jsem na jedno oko oslepla.

Pokrčím nohy a začnu se pomalu zvedat. Mé rty se otevřou němým výkřikem, jak mi páteří proběhne obrovská vlna bolesti. S vypětím všech sil se posadím a pohlédnu hladově na misku, kterou jsem dnes dostala k jídlu. Stejně jako každý den je to pouhý krajíc chleba a sklenička vody. Přesto mi každý den přijde příděl jídla menší a menší. Brzy budu zřejmě o hladu. Je mi to ale jedno. Stejně mám žaludek natolik stažený, že nepojmu ani sousto, i když mě nepříjemně tlačí břicho hlady.

Přesto ale vím, že potřebuju alespoň část síly, kterou mi to chatrné jídlo může dodat, abych ještě alespoň chvíli mohla Lulině vzdorovat. Natáhnu tedy pravou ruku, a i když mám pocit, že jsem s ní hnula, stále mi zůstává nehybně viset podél těla. Je oteklá a hraje snad všemi barvami. Zřejmě mi jí Yesung přerazil. Zvednu tedy druhou ruku a zkusmo se jí dotknu, abych nakonec zjistila, že ji vůbec necítím. Jako kdyby mi nepatřila. Znaveně si tedy povzdechnu a natáhnu se pro jídlo druhou rukou, nevnímajíc nadále tu pravou.

Když konečně polknu i poslední sousto, které bolestně proniká mým rozbolavělým krkem, rozevřou se prudce dveře a v nich se objeví Lula.

Její tvář je jako tvář ďábla. Z očí jí div nešlehají plameny a v ruce dřímá…

Ah bože, to je… žokejský bičík??

Nestačím se ani pohnout, když mou levou tvář zachvátí štiplavý pocit, jenž mi uštědří bičíkem, kterým žokejové bijí své koně při závodech. Bolí to, tak strašně to bolí. Ale ne tolik, jako její slova, která na mě začne chrlit s naprostou nenávistí. Pak už mé oči jen zalijí slzy.

"Ty mrcho! Ty zatracená mrcho! Kvůli tobě je Elisha mrtvá. Je to tvoje vina, slyšíš mě? Je… to… tvoje… vina! Doufám, že shniješ v pekle!" řve na mě mezi jednotlivými údery, které dopadají na celé mé tělo, včetně mé tváře.

Takže… je konec? Vážně je konec?

V tom případě už svůj boj… svůj vzdor mohu vzdát. Neubránila jsem jí… Je mrtvá.

"Ah, Eli…" zašeptám naposledy, než mě pohltí milosrdné bezvědomí. "… odpusť mi!"

O pár dní později:

KAORU:
Pevně sevřu oční víčka k sobě a tiše se modlím. Po tvářích se mi koulejí slzy, zatímco farář tiše odříkává jakési modlitby a prosí boha o milost pro Elishinu duši.

Když konečně otevřu oči, spatřím už jen bílou rakev, jak se tiše spouští do vyhloubené jámy. Kousnu se do rtu, abych potlačila vzlyk, když ucítím jemné objetí okolo ramen. Vzhlédnu a spatřím Siwonovu tvář, jak se tiše a bez výrazu dívá na rakev. Pak mi věnuje letmý pohled a pustí mě. Přistoupí k malé hromádce hlíny a trochu si nabere do ruky. Zamyšleně ji promne v dlani a nakonec ji hodí do jámy, kde tiše dopadne na víko rakve. Pak po jeho tváři skane první slza.

Následuji ho a i já naberu do dlaně trochu zeminy, která ihned na to zmizí ve výkopu. Pak se znovu postavím vedle něho a ještě dlouhou dobu tam jen tiše, bez jediného slůvka stojíme. Nakonec ale poznám, že je na čase, nechat Siwona o samotě a tak ho konejšivě pohladím po rameni a otočím se k odchodu. Nasednu do auta, kde na mě celou dobu trpělivě čekal můj přítel a uslzeným pohledem se na něho zahledím.

"Vem mě domů, Hyukkie. Prosím!" zašeptám, načež mi Eunhyuk stiskne povzbudivě ruku a nastartuje. Z okénka pak jen tiše pozoruji vzdalující se postavu Siwona, jak i nadále stojí u Elishina hrobu.

Pro něho to tímhle nekončí. Naopak…

… Teprve to začíná!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 10. června 2014 v 23:13 | Reagovat

Eli je mrtva to nemělo byt bulím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie