když přišel on || 1. kapitola

11. února 2014 v 22:22 | JaeRa |  když přišel on

|| když přišel on | BAP | himup, banglo, jaedae | a: JaeRa ||
|| stav: rozepsaná | žánr: slash, romance, školní život ||

summary: Je to už velmi dlouhá doba, kdy se vše událo, ale stále mám pocit, jako kdyby se to stalo teprve před pár dny. Jako by to bylo sotva pár dnů, kdy se můj život změnil. A hlavně… kdy jsem poznal jeho! Člověka, který se stal nedílnou a nejdůležitější součástí mého života. Mé jméno je Moon Jongup a jeho jméno? Kim Ho Chan! Díky němu jsem poznal i pozitivní stránku pojmu homosexualita. Ano, pochopili jste správně. Jsem gay. A všechny mé problémy začali před padesáti lety. V době, kdy jsem byl v maturitním ročníku.




"Dobré ranko, zlato" pozdraví mě mamka, když se objevím v kuchyni, připraven vyběhnout do školy.

"Ahoj" odpovím jí s úsměvem a usednu za stůl, kde už na mě čeká snídaně.

Natěšeně vezmu do ruky toust, když v ten moment se rozrazí dveře a do kuchyně vejde otec. Pohlédne na mě a zamračí se.

"Co tady ještě děláš? Doufám, že až se odpoledne vrátím z práce, už tě tady nenajdu!" zavrčí na mě.

Odložím toust zpět na talíř a zvednu se. Naprosto mě přešla chuť. Přistoupím k mamce a líbnu jí na čelo. Otec se zatváří znechuceně a odvrátí zrak. Popadnu svůj batoh a vyběhnu ze dveří. Do uší mě bijí věty, které mě provází až k brance.

"Proč jsi na něho zlý? Je to tvůj syn!" zaslechnu matčinu výtku, ale otcova odpověď mě zabolí.

"Já už nemám syna…"

Dám se rychle do běhu a zastavím se až před budovou školy. Dechu se mi nedostává, plíce mě pálí a nohy bolí od dlouhého běhu. Narovnám se a srdce se mi opět sevře. Další den v prostředí, kde nejsem vítán. V prostředí, ve kterém jsem pouze objektem zábavy, zvané šikana. Vejdu do dveří a pokouším se být neviditelný. Má snaha ale vyjde naprosto vniveč, když mi kdosi podrazí nohy. Padnu na zem a batoh mi přepadne přes hlavu. Všechny sešity i učebnice se mi rozsypou po podlaze.

Zatnu silně zuby a zvednu se, abych si své věci posbíral. Neohlížím se, kdo to udělal. Je mi to v podstatě jedno. Nikdo mě tu nemá rád. Nemám žádné přátelé, takže mi vlastně nezáleží na tom, kdo mi nohy podrazil… Nikdy u žádného z nich nenaleznu sebemenší zastání.

Slyším jen smích, doléhající k mým uším ze všech stran. Nikdy mezi nimi nenajdu kamarády. Pro ně jsem pouze "ten teplej".

Zatímco se snažím nepřemýšlet nad různými křivdami, které mi každý den spolužáci připravují, ozve se od vchodu šílený jekot několika holek. Zvědavě se ohlédnu, abych zjistil, kdo se pro dnešek stal objektem jejich touhy a musím uznat, že tentokrát jsem i já zaujat krásou a půvabem přicházejícího hocha. Je vysoký, má krátké černé vlasy a velmi milý úsměv.

Náhle si uvědomím, že na něho zírám s otevřenou pusou, proto se otočím, posbírám zbytek svých věcí a vykročím ke své skříňce. V mysli se mi stále zjevuje černovláskova tvář. Nikdy jsem ho tu neviděl. Kdo je to? Když dorazím ke své skříňce, nemám daleko k tomu, aby se mé oči naplnily slzami. Další hanebný a sprostý nápis adresovaný mě. Proč mě všichni tolik nenávidí? Než se stačím dobrat odpovědi, ozve se za mnou hluboký hlas.

"Koukám… zřejmě jsi velmi oblíben…" ozve se za mnou.

Nechápavě se ohlédnu a střetnu se s ebenovou bariérou černovláskových očí. Mé srdce téměř poskočí. Zblízka je mnohem krásnější. Abych zabránil tomu, že na něho opět budu koukat s pusou dokořán, otočím se ke skříňce, na níž se zračí veliký rudý nápis "BUZNA" a mírně přikývnu.

"Jo… velice oblíbený" řeknu tiše a skříňku otevřu.

Když ji po chvíli opět zavřu, všimnu si, že ten kluk vedle mě stále stojí. Překvapeně pozvednu obočí a rozhlédnu se. Neunikne mi spousta nenávistných pohledů i jiné… obdivné, které se upínají na hocha vedle mě.

"Červenáš se…" oznámí mi svým hlubokým hlasem a ramenem se opře o skříňku vedle té mé.

"Neměl by ses se mnou vybavovat" oznámím mu tiše a dělám, že jeho přítomnost vedle sebe nevnímám.

Jestli se se mnou bude vybavovat ještě chvíli, určitě si začnou myslet, abych ho snad svojí orientací nenakazil. Zřejmě je tu nový, jinak by se se mnou nevybavoval a dělal by si ze mě posměšky jako ostatní. Jeho odpověď mě ale velmi překvapí.

"Je mi jedno, kdo si co myslí… Můžu se přeci bavit, s kým já chci. Do toho si mluvit nenechám a navíc, stejně mám skříňku hned vedle tebe, takže…. Se budeme vídat častěji, než bys možná sám chtěl" řekne mi vesele a natáhne ruku.

"Jsem Ho Chan, ale pro přátelé jsem Himchan. Prosím, říkej mi tak," řekne a čeká s rukou napřaženou.

Naprázdno polknu a na spáncích se mi zalesknou krůpěje potu. Nechci, aby nenáviděli i jeho. Ale… rád bych měl kamaráda, pomyslím si a tak po pár sekundách napřaženou ruku přijmu, když do ní vložím svoji dlaň. "Jongup."

Mírně se zachvěji na dotek, jak je jeho ruka jemná, když se v reakci na náš dotyk chodbou ozve několikahlasné překvapení zalapání po dechu.

Stydlivě Himchana opět pustím a tiše sleduji, jak i on otevírá svoji skříňku. Jeho pohyby… jsou tak jemné, jako by vše kolem sebe hladil, jeho úsměv je tak půvabný a chůze tak lehká… Nedokážu z něho spustit oči, čehož si zřejmě všimne, když se na mě usměje… ba co víc - svoji ruku mi přehodí kolem ramen, jako kdybychom byli přátelé už od školky.

"Takže… kdepak máme třídu?" zeptá se, když procházíme chodbou, sledováni ostrým zrakem ostatních.

"Máme? Jak víš, jakou mám třídu?" zeptám se podezřívavě, ale hned mám chuť plácnout se do čela, když se smíchem ukáže na mé pomůcky.

"Máš to napsané na sešitech" Sakra, jak hloupě si teď připadám!

Po pár hodinách, které strávíme ve třídě, a v nichž po celou dobu Himchan sedí vedle mě, mám naprostou chuť se jít někam zahrabat. Šuškání, šeptání i hlasité narážky opravdu nejsou nic příjemného, co ale teprve pro černovláska vedle mě? Když už nejmíň po sté zaslechnu hlášku typu "snad toho fešáka nenakazí" schovám tvář do dlaní a smutně si povzdechnu.

"Asi by vážně bylo nejlepší, kdybychom se spolu nebavili. Nechci, abys kvůli mně měl nepřátele" řeknu tiše, ale Himchan mi položí ruku na ramena.

"Nevšímej si jich. Je jejich hloupost, že odsuzují někoho jen proto, jaký je. Já takový nejsem. Nesnáším přetvářku, ani křivdy. Je mi jedno, jestli si přátelstvím s tebou udělám nepřátele nebo ne. Své kamarády si vybírám sám," řekne a aniž bych znal důvod… jsem si jist, že se mi po jeho slovech ulevilo.

Dopolední vyučování skončilo. Teď máme hodinu volno, než začne odpolední vyučování. Pospírám své věci a vyrazím ke dveřím, když mě Him chytne za loket.

"Kam jdeš?" zeptá se, až mě z jeho hlasu zamrazí.

"Jdu… jdu na střechu," odpovím a Himchan se zvedne.

"Mohu jít s tebou?" zeptá se a já po chviličce váhání přikývnu.

Když otevřeme dveře, vedoucí na střechu, zaslechnu jakési hlasy. Nemusím se ohlížet. Vím, komu patří. Místnímu rváči Bang Yong Gukovi a jeho přisluhovači Jung Daehyunovi. Třetí hlas nepoznávám, ale zní velmi mladě. Zvědavě se tedy přeci jen ohlédnu. Třetí hoch je vysoký blonďák s modrým pramenem vlasů. Toho už jsem viděl, ale kde? Aha, vždyť… to je přeci Daehyunův mladší bratr, ale co tady dělá? Nechodí na naši školu.

Má zvědavost se mi ale vymstí, když si nás Daehyun všimne. Loktem drkne do Yongguka a ten si to namíří rovnou k nám.

"Co tady chceš?" zavrčí a znechuceně si mě prohlédne.

V mém těle je v tu chviličku jen maličká dušička.

"Na něco jsem se tě ptal, ty přiteplenče!" Náhle ho ale zaujme přítomnost mého společníka.

Zvědavě ho sjede pohledem a zašklebí se. "Konečně sis našel přítele, jo?"

Už už se chci otočit k odchodu, když mě Him opět překvapí.

"A ty mu to závidíš, co?" usměje se. Bang přimhouří oči.

"Sem buzeranti nesměj!" ignoruje jeho dotaz, ale Himchana tím neodradí, naopak.

Ten k Bangovi přistoupí blíž, že mu téměř dýchá do tváře. "Tak co tady teda děláš?" rýpne si a je vidět, že si to náležitě užívá.

"Varuju tě… Nezahrávej si se mnou!" řekne Bang a pak kývne na své kumpány a vydá se k odchodu. Daehyun se na mě škodolibě zazubí, zatímco jeho bratr, který nás právě míjí, zvedne vesele ruku: "Ahoj," usměje se přátelsky a pokračuje v chůzi.

Usadím se a znaveně si povzdechnu.

"Ah Himchane. Myslím, že jsi neudělal dobře," řeknu.

"Promiň, ale nenechám tě urážet!" oznámí mi a usadí se vedle mě.

Možná, až příliš blízko, pomyslím si, když ucítím jeho rameno, jak se tiskne k mému. S vypětím všech sil ovládnu své zrychlující se srdce.

U tohohle kluka nemám naprostou šanci. Ten určitě není na kluky. Je tak krásný, tak milý, tak obletovaný dívkami. Může si vybírat. Proč by si tedy vybíral takového outsidera, jako jsem já? Po chvíli zaslechnu tichý zpěv. Překvapeně vzhlédnu, abych zjistil, že to nezpívá nikdo jiný než Him. Jeho hlas je tak krásný. Když dozpívá, obdaruje mě jedním ze svých nádherných úsměvů.

"Zpíváš tak krásně…" vydechnu okouzleně. Him se protáhne a pak se zahledí na mě.

"A co ty? Umíš zpívat?" zeptá se a já se začervenám.

Zavrtím rychle hlavou. "Já mám raději tanec," řeknu a Him ukáže rukou před sebe.

"Předveď mi něco," dodá, když si všimne, že ho nechápavě sleduji.

Vstanu tedy, zhluboka se nadechnu a začnu tančit. V ten okamžik, jako kdyby vše okolo přestalo existovat. Je pouze tanec a já… Když dotančím, nechám chvíli zavřené oči. Jen tiše stojím a nechávám v sobě doznívat ten dokonalý pocit, kterým mě tanec naplňuje.

Pak ale pocítím jemný poci na svých rtech. Tak jemný, jako pohlazení motýlích křídel. Tak jemný, až pocítím strach oči otevřít. Bojím se, že ten nádherný pocit bude pouhým výplodem mé osamělé mysli. Jaké překvapení proto pro mě je, když své oči přeci jen otevřu.

Spatřím Himchana, jak stojí přede mnou a svými prsty jemně přejíždí po mých rtech. Pohlíží mi přitom do očí, až se zachvěji.

"Jsi tak krásný" prohlásí tichounce, ale přesto ho slyším.

Jeho slova mě matou. Nechce se mi věřit, že by byl také gay. Je to snad pouhá hra? Nebo… Tok mých myšlenek přehluší silnější dotyk, jenž způsobí třes těla, bušící srdce a mělký dech, jenž se mi téměř zadrhává v hrdle. Je to jako sen. Až příliš dokonalý sen, na to, aby to byla pravda. Proč jsou ale tedy rty, které se tisknou k těm mým tolik skutečné?

Když Himchan odloučí naše rty, je to jako kdybych vstoupil do ráje. Himchan se na mě usmívá a opět prsty hladí mé rty i mou tvář. Poté ten krásný sen skončí…

"Musíme se vrátit, za chvíli začne vyučování" oznámí mi, jako kdyby polibek, kterým mě před okamžikem obdaroval byla ta nejběžnější věc, kterou má denně na talíři.

Nicméně přikývnu a vydám se ke dveřím. Po zbytek dne už se nic neděje, což mě velmi mate. Himchan se chová, jako by se nic na střeše nestalo… Jenže ono se stalo… A já se teď cítím zklamán.

Proč mě tedy políbil, když teď dělá, jako by nic? Jen se na mě sem tam usměje. Chvíli co chvíli s díky odmítne pozvání na rande, sem tam prohodí pár slov s ostatními kluky a to je vše. Na konci vyučování se beze slova zvednu a odcházím. Jen, co ale projdu dveřmi, kdosi mě chytí za loket a prudce přitiskne ke zdi.

"Jonguppie, co se děje? Chováš se divně od chvíle, co jsme přišli ze střechy," zeptá se mě a já spatřím v jeho očích něco jako… omluvu?... prosbu?... Nevím!

"Já?" řeknu a neodpustím si rýpnutí. "To ty se chováš divně. Udělal jsi to z nudy? Pro zábavu? Pro potěšení? Nebo proč?" řeknu a cítím se tak nějak… zneuctěn.

Neujde mi, že se ostatní zvědavě dívají, netrpělivě čekaje, co se bude dít dál. Mě už je to ale teď jedno. Už je mi naprosto všechno jedno.

"Jongie, já… udělal jsem to, protože jsem to chtěl udělat. Protože jsem cítil, že to musím udělat."

"A to je všechno? Tohle je důvod k polibku? Že ty chceš?" zeptám se zklamaně.

Při slově polibek se třídou ozve šum, jak si všichni překvapeně šeptají, kmitajíc očima mezi mnou a Himchanem.

"Ano… nevím, jak jinak to říct. Prostě… líbíš se mi. Už od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, jak sbíráš své věci po podlaze, jsem věděl, že tě chci poznat… Nelituji toho polibku, a kdybych mohl… Klidně tě políbím znova! Teď a tady!" řekne a nespouští ze mě své oči. Náhle se mi zdá smutný… velmi smutný. Ale přesto…

"Nevěřím ti…" prohlásím pevným hlasem a pokusím se mu vymanit ze sevření, když mě přišpendlí ke zdi pevněji a přede všemi se přitiskne na mé rty.

Třídou se ozvou překvapené i znechucené hlasy spolužáků. Někteří kolem nás raději rychle projdou, přičemž do Himchana vrazí. Přesto stojíme dál naproti sobě a navzájem si hledíme do očí. Nedokážu v těch jeho číst a přesto vím, že jsou upřímné. Nakonec se usměji, za což si vysloužím druhý polibek, tak vroucný a něžný.

Přeruší nás ale hluboký hlas toho, po kom jsem teď tedy vážně netoužil.

"Jste nechutní…" prohlásí Bang.

Himchan si ochranitelsky stoupne přede mě a ruce zkříží na prsou. "A tebe to vzrušuje, nemám pravdu?" řekne s posměškem.

"Ani náhodou…"

"Tak proč ses na nás koukal?" nenechá si Him nic líbit.

Bang se zamračí a udělá pár kroků blíž k Himovi.

"Ještě jsme spolu neskončili" zavrčí a projde kolem něho, přičemž do něho drcne svým ramenem.

"Budu se těšit," usměje se Himchan.

Mě mezitím neunikne zvláštní pohled, který se odráží v očích Daehyunovi, přičemž si zamyšleně skousává spodní ret. Když jsme nakonec s Himchanem opět sami, vrátí se ke mně a něžně mě pohladí po tváři.

"Prosím. Věř mi, Jongie…" zaprosí a políbí mě na čelo.

Pak udělá něco, co mě rozechvěje. Opět! Vezme mě za ruku a proplete naše prsty. Ruku v ruce se společně se mnou vydá k východu naprosto ignoruje, že nás studenti pozorují.

"Co máš dnes v plánu?" zeptá se mě Himchan před budovou školy.

Posmutním a pokrčím rameny. "Nevím, zřejmě si hledat nové bydlení…"

"Bydlení? Jakto? Nechápavě ke mně stočí svůj pohled.

"Můj otec…" prohlásím stroze a Him přikývne.

"Chápu… Nedokáže strávit, že jeho syn není na holky?" Souhlasně přikývnu. "Tak víš co? Jestli chceš, můžeš zůstat u nás. Beztak sháníme podnájemníka"

"U nás? Sháníme?" zarazím se nad množným číslem, ale Him se pouze usměje a dá mi ruku kolem ramen. "Jistě…Já a můj bratr. Určitě si budete rozumět," zasměje se a vede mě ulicí k mému domovu.

Vlastně… už to není můj domov. Dalo by se i říci, že jsem rád, že z tohohle místa konečně vypadnu, jenže… nerad opouštím mamku. Himchan vycítí moji nervozitu a pevněji mě sevře. Ani neví, jak moc mu jsem v tuto chvíli vděčný.

"Počkám tady," řekne tiše a zastaví se u dveří.

S bušícím srdcem vejdu do domu. Než se ale stačím zout, přirazí mě otec ke zdi. "Řekl jsem ti, že tě tady nechci. Vypadni!" zaburácí.

"Přišel jsem si pro své věci…" řeknu roztřeseným hlasem a otec mě pustí.

Mamka mě chlácholivě pohladí. Vyběhnu do patra a začnu naplňovat tašku svými věcmi. Beru pouze to nejdůležitější a naposledy se rozhlédnu po pokoji, kde jsem strávil dětství. Když vstoupím zpět do předsíně, mamka se ke mně skloní a tiše mi zašeptá.

"Je krásný… Určitě spolu budete šťastní…"

"Vypadni" zařve otec.

Vzpurně se postavím a zamračím se. Tím zřejmě otce rozlobím ještě víc. V mžiku stojí proti mně a já mohu jen sledovat, jak se proti mně řítí jeho pěst. Zavřu pevně oči, ale jediné, co se děje, je hluk otevírajících se dveří, následován tupou ranou, bolestným zaskučením a další ranou, znamenající, že cosi velikého padlo na zem… Nic z toho se ale netýká mě.

Otevřu tedy zvědavě oči, abych zjistil, že přede mnou stojí Himchan. Můj otec se válí po zemi s rukou přitisknutou ke své tváři.

Černovláskovi v očích téměř hoří plameny.

"Dotkni se ho ještě jednou a zabiju tě…" řekne klidným, vyrovnaným hlasem a vezme mě za ruku. "Ať uděláš cokoliv… nedokážeš popřít skutečnost, že je to tvůj syn!" Přes rameno si přehodí sportovní tašku s mými věcmi a vykročí ze dveří.

U branky nás dožene má matka. Chytne Hima za loket.

"Jongie je úžasný chlapec a skvělý syn… Prosím, postarejte se o něho," zaprosí a po tváři ji skane slza.

Himchan se na ní mile usměje a přikývne. Pak se mamka otočí ke mně.

"Je mi to líto. Tak moc líto. Má náruč ti bude kdykoliv otevřená. Miluji tě, zlato…" šeptne a rozpláče se.

Naposledy ji obejmu, a pak ruku v ruce společně s Himchanem odejdeme.

"Tak tady bydlíš?" zeptám se Himchana a on přikývne.

Cestou sem zavolal svému bratrovi, aby mu sdělil, že mají nájemníka. Než stačí Him vložit klíč do zámku, dveře se otevřou a z nich vykoukne mladík s nafialovělými vlasy.

Usměje se a podává mi ruku. "Tak tě tu vítám. Jmenuji se Youngjae!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 8. června 2014 v 18:05 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka ale takhle to asi nezůstane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie