když přišel on || 10. kapitola

12. února 2014 v 14:38 | JaeRa |  když přišel on




Světlo! Mladému chlapci do tváře posvítí pramínek slunečního světla.

Jongie, jenž stále sedí u zdi, stočený do klubíčka, zde zřejmě usnul. Zamrví se a zamžourá ospalýma očima. Ihned je ale musí opět zavřít. Sluneční svit je příliš silný a jeho oči velmi bolí od předešlého pláče. Proplakal téměř celý zbytek noci, dokud vysílením neusnul.

Chviličku to trvá, ale nakonec se postaví a pokouší se srovnat si bolavá záda. Přeci jen… sedět celou noc u zdi není moc příjemná záležitost.

Rozhlédne se po místnosti a smutně si povzdychne. Sehne se, aby sebral kousky mobilu, rozeseté snad po celé podlaze. Odloží je na linku a pak setře skvrnu, která zaschla na stole - známka rozlité kávy. Setře podlahu a odkráčí do koupelny. Postaví se k umyvadlu a zahledí se do zrcadla.

Pohled to tedy vážně není pěkný. Jeho oči jsou velmi oteklé a zarudlé. Cestičky, po kterých si našly svoji trasu slzičky, už sice zaschly. Přesto jsou ale velmi dobře vidět. Jeho ruka je opuchlá a poseta několika dosti nevzhledně vyhlížejícími puchýři. Opaření vařící kávou tedy nezůstalo bez následků. Jongie pohlédne níže a jeho oči opět vlhnou. Jeho bříško i část nohy jsou taktéž zarudlé a opuchlé od vařící vody. Bolest, ze které by ostatní dozajista šíleli, ale Jongie nevnímá… Téměř! Je tu totiž něco mnohem silnějšího. A tím není nic jiného, než pocit, že ho černovlásek využil. Že si s ním pouze pohrál a za chvilku k němu přistoupí a vysměje se mu do očí, jak naivní je. A bude mít naprostou pravdu! Copak… copak byl pro něho skutečně pouhou hračkou? Něčím, co může použít a pak zanechat napospas všemu? Napospas pocitům, jako jsou nicotnost, hloupost? Naivita, či dokonce pošetilost? Ah… tolik to mladičkého chlapce bolí!

Zavře oči a pokouší se zahnat myšlenky na zradu chlapce, do kterého se zamiloval. Náhle sebou škubne leknutím, když se dveře koupelny prudce otevřou a v nich se objeví rozcuchaná hlava Himchana. Jen, co Jongieho spatří, na jeho tváři se rozlije veselý úsměv. Přistoupí k chlapci a zezadu ho obejme okolo pasu. Jongie se ale zamračí a prudce od sebe černovláska odstrčí, až Him skoro narazí do zdi za ním. Zaraženě na chlapce pohlédne.

"Jongie? Co-co je s tebou? Co se stalo?" nechápe ani trošku to, proč se na něho mladší dívá s takovou nenávistí v očích a téměř uvěří tomu, že kdyby pohled mohl zabíjet, byl by zřejmě na místě nemilosrdně zbaven života.

"Jongie?... Lásko!" zašeptá a udělá krok směrem k mladšímu, ten ho ale ihned zarazí zvednutím ruky.

"Neříkej mi lásko, když to neříkáš upřímně!" pronese skrz zuby a rozechvěje se. Tak rád my věřil tomu, že to byl pouhý sen. Že ten hlas, který se mu šíří hlavou jako nějaký mor, je pouhým výplodem jeho fantazie.

"Jongie, já… tě nechápu. Co se stalo?" nechápe stále Himchan a jeho pohled se z překvapeného změní na zoufalý. "Řekni mi to, prosím. Provedl jsem snad-…" vyhrkne, ale to už mu Jongie skočí do řeči.

"Provedl? Ano, provedl!" odstrčí staršího ode dveří a vstoupí do kuchyně, kde ukáže na kusy mobilu, stále ležící na lince a jen z posledních zbytků sil zadržuje pláč. Proč mu tohle Himchan dělá? Proč ho ničí? A ještě k tomu se tváří, jako kdyby se naprosto nic nedělo! Jenže… ono se děje! Zatraceně hnusná věc se děje!

Aniž by Himchan cokoliv řekl, je mladšímu jasné, že mu zřejmě došlo, CO se děje.

Pohlédne zoufale zpět na Jongieho.

"On volal, že?" zašeptá a mladší přikývne. Himchan otevře ústa, aby ještě něco řekl, jenže… slova, jako kdyby náhle neexistovali. Himchana nenapadá jediné kloudné slovo, proto Jongup plačtivě vzdychne a přistoupí k oknu. V tom starší vytřeští oči.

"Jongie, proboha. Co se ti stalo?" vrhne se k němu a nespouští oči z oteklých puchýřů na jeho těle. Jongie ale neodpovídá. Jen tiše dál stojí u okna a se slzami na krajíčku pohlíží ven.

"Kdo je to?" zeptá se náhle mladší po dlouhé chvíli ticha, které by se dalo krájet.

"Jongie, já…" zašeptá rozechvěle Him a sklopí hlavu k zemi. Pomalým krokem přistoupí ke stolu a usedne na židli. Loktem levé ruky se opře o desku stolu a prsty si začne ňoumat spodní ret. Je nervózní. Šíleně nervózní a třese se jako drahý pes. Jeho oči vlhnou. Tak rád by to mladíkovi u okna všechno vysvětlil. Zadívá se na něho, ale…

"Jongie, já-…" zašeptá a jeho bradička se roztřese, jak se ho zmocňuje pláč. Uhne tedy pohledem pryč. "Já-…" pronose znova, ale v tom ho náhle přeruší zarachocení klíčů v zámku, bouchnutí dveří a následně veselý hlas Himchanova bratra. Jae vesele a s úsměvem vstoupí mezi dveře a rozhlédne se po chlapcích. V tu chvilku mu dojde, že tu jaksi něco nehraje. Jeho výraz nabude na vážnosti.

"Co se to tady sakra děje? A… oh, bože. Jongie, co se ti to stalo?" vyhrkne, když si všimne kožních poranění svého kamaráda. Poté úkosem pohlédne na svého bratra.

"Himchane?!" zamračí se, ale Jongup ho přeruší.

"To neudělal Himchan. Opařil jsem se v noci vařící kávou. To… to nic není. Jsme v pohodě!" odpoví a smutně se na Jaeho usměje.

"Tak co se stalo? A nelžete mi!" řekne Jae a usadí se naproti Himchanovi. Ten sklesle a se znatelným strachem provrtává desku stolu. Nakonec se kuchyní ozve jeho hluboký hlas.

"Byl to on, Jae. Už zase volal!" zašeptá a Jaeho se zmocní strach. Těká očima z jednoho na druhého.

"Kdy?" vyhrkne.

"Dnes v noci. A řekl toho víc!" zavrčí a zamračí se na černovláska.

"Himchane?" koukne Jae na svého bratra. Ten plaše zvedne zrak k němu. "Myslím, že je na čase mu to říct. Měl by to vědět!" pronese klidným hlasem a o Jongieho se téměř pokouší mrákoty.

"Takže, ty… tys o tom taky věděl? Takže… I ty jsi mi celou tu dobu lhal?" rozpláče se Jongie. Už tu tíhu zklamání neunese. Proč na něho ušili tu boudu? Proč? PROČ?

Jae si povzdychne.

"Jongie-…" řekne tiše, ale mladší odmítavě zavrtí hlavou.

"Ne! Nechci už slyšet žádné vaše další lži!" prohlásí a hrne se ke dveřím a pak do ložnice.

"Jae. Já… já mu to stále nedokážu říct!" zaslechne ještě, ale jeho mysl ho žene ke skříni. Rychle ji otevře a začne z ní vyhazovat své prádlo. Oblékne se a zbytek se pokouší narvat do tašky.

Náhle se rozrazí dveře a v nich stojí Jae, svírajíc pevně zápěstí svého plačícího bratra.

"Pojď se mnou" řekne, ale Jongie odmítne.

"Nechci, Jae. Už jste toho udělali dost!" pronese a zaslechne tiché zaklení, vycházející z úst Jaeho. Než se naděje, popadne ho Jae za ruku stejně jako Himchana a táhne oba ke dveřím.

+++

Trvá to dlouhé minuty, ale nakonec jsou přeci jen na místě. Himchanovo auto zastaví před jakýmsi domem. Jae tiše chvíli sedí a s neidentifikovatelným výrazem hledí na dům. Pak vystoupí z místa řidiče a otevře zadní dveře, kde sedí Jongup.

"Jsme tu, vystup si!" rozkáže, ale Jongie je tvrdohlavý. Zavrtí odmítavě hlavou.

"Proč? Abyste se mi mohli vysmát všichni tři? Mé naivitě a důvěře, kterou jsem vám dal? Jae, já vám věřil!" pronese Jongie a opět se rozpláče.

"Jongie, já tě prosím! Tohle místo mě děsí. Nesnáším to tu a nechci tu být o nic víc, než ty, tak mi to prosím nedělej ještě těžší! Chci ti jen ukázat, kdo je ten muž, který v noci volal. Chci, abys pochopil, že…" zašeptá a shovívavě sáhne po svém bráškovi, aby mu následně jemně stiskl třesoucí se ruku ve své dlani. "… že nám křivdíš!" dopoví a Jongup si povzdychne. Přivře nedůvěřivě oči a dál zůstává ve střehu, ale přeci jen vystoupí. Rozhlédne se po okolí. Ulice nevypadá moc přívětivě. Má strach. O to víc, že neví, kam ho Jae s Himem vlastně vedou.

Dojdou ke vchodovým dveřím velikého domu a Jae roztřesenými prsty stiskne zvonek.

Chviličku se nic neděje. Pak kluci zaslechnou šouravé kroky, tiché klení a odemykání zámku. Dveře cvaknou a oba bratři shodně pozdraví staršího, prošedivělého muže, jenž se zlým pohledem, doutníkem v ústech, v trenýrkách a ve špinavém tílku, které snad kdysi bývalo bílé, na ně nebezpečně zírá. Jejich pozdrav téměř zastaví Jongupovo srdíčko.

"Ahoj táto…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie