madd naekkeoya || já jsem nezapomněl!

12. února 2014 v 16:25 | JaeRa |  madd naekkeoya




Růžovovlasý hoch stále sleduje oblohu, kde již před dlouhou chvílí zmizel obrovský stroj, který od něho odtrhl dívku, kterou nechtěl ztratit, ale přesto si jí odmítl pustit k tělu. Jenže si k tomu vybral velmi špatný způsob.

Tohle vše mělo za následek, že se nakonec stalo přesně to, co nechtěl… Přišel o Madd! O dívku, kterou si on sám vybral z mnoha zájemců o výměnný pobyt. Dívku, které dával jasně najevo naprosté pohrdání a nenávist, i když jeho srdce mluvilo úplně jinak. A proč vlastně? Odehnal od sebe dívku, do které se už na první pohled zamiloval. Beznadějně a celým svým srdcem, jenže…

Jeho mysl byla zachvácená strachem. Panikou, že ho jednoho dne opustí. Nečekaně a navždy, jako jeho milovaná sestřička.

A přesně to se stalo… Opustila ho a jenom on sám je na vině!

Otočí se k chladnému sklu zády a opře se o něho. Sveze se k zemi a kolena přitáhne co nejvíce k hrudi. Chce se mu plakat. Tak strašně moc, ale… ví, že si za to může sám a cítí neskutečnou zlobu. Pohrdá sám sebou za svoji zaslepenost!
Tak rád by to napravil, jenže… existuje nějaký způsob, jak dát vše do pořádku? Jak přesvědčit Madd, aby mu odpustila?
Z jeho nezastavitelných myšlenek ho vytrhne překvapený tón hlubokého hlasu.

"Zelo?" ozve se kousíček od něho. Nereaguje. Nechce reagovat. Nechce vlastně ani nikoho vidět. Chce být sám. Jenže přesně tohle mu leader nehodlá ulehčit. Místo toho přiklekne před něho a dlaně mu položí na ramena. "Jsi v pořádku? A kde ses tady vlastně vůbec vzal?" zeptá se Yongguk. Bez toho, aniž by mu odpověděl, zvedne Zelo svou uslzenou tvář a bez jediného výrazu se na něho zahledí. Yongguka ten pohled zarazí. Nečekal, že by maknaeho nalezl v takovémhle stavu.
Pak Junhong rychlým pohybem setřese z leadera jeho dlaně a rychle se postaví. Aniž by mu věnoval jediný pohled, beze slova odchází. Bangie se za ním zmateně dívá, dokud neucítí jemný dotyk na své ruce. Ohlédne se a spatří JaeRu, jak se mu shovívavě dívá do očí.

"Dřív, nebo později to musel pochopit. Dej mu čas. Snad ještě není úplně všechno ztracené!" řekne tichým hlasem. Bang přikývne, obejme dívku kolem ramen a společně se vydají k východu.


***

Hnědovlasá dívka se smutně zadívá z maličkého okénka vedle sebe a sleduje pomalu se vzdalující město, v němž se setkala s mladíkem, který byl dlouhou dobu pro ni jako modla. Idol, kterého si vysnila, jenže… skutečnost jako kdyby jí připravila velmi tvrdý dopad na zem. Jeho chování jí naprosto zlomilo srdce a zničilo veškeré představy, které měla. Přesto se v její mysli objevuje jedna jediná věc… tvář růžovovlasého hocha, který se jí i přes to všechno navěky vryl do srdce.

Madd si opět vybaví jeho každodenní příchody do nemocnice. Nespočet květin, které jí nechával posílat, i květiny a dárky, které jí nosil osobně. Vybavuje si všechna slova, která jí řekl, aby mu odpustila, jenže… i přes tohle všechno, kdy jí dával najevo, jak moc je pro něho nicotná, i přesto, že se moc snažila, aby jí bral, jako člověka sobě rovného… nic z toho se nestalo a i její pohár trpělivosti má svoji míru. Ta byla bohužel přesažena a pohár přetekl.

"Madd, neopouštěj nás!" vybaví si poslední slova, která jí řekl, než opustila nemocnici. Ta slova, která jí pouze povzbudila v tom, aby tohle město opustila a přitom stačilo, kdyby větu řekl jen maličko jinak… stačilo změnit jedno jediné slovíčko… Nahradit slovíčko 'nás' slovem 'mě'!

Když už je město téměř nepatrnou tečkou kdesi pod nimi, začne se Madd pohled rozostřovat, jak se jí oči naplní slzami. Jsou tak horké a tolik bolí. Tak moc, že téměř začíná litovat svého odchodu, jenže ví, že je to to nejlepší, co mohla udělat. A ne nadarmo se říká, že čas rány zhojí. Hlasitě si tedy povzdechne, setře hřbetem ruky neposlušné slzy, které si našly cestu přes její tváře a zavře oči. Teď jí čeká dlouhý let. Dlouhý návrat domů!

"Sbohem Junhongie!" zašeptá Madd a chviličku na to se vyčerpaně ponoří do říše snů.


***


"Ahoj, zlato. Jak se cítíš?" zeptá se jí matka, když vstoupí do letištní haly. Její otec stojí opodál, smutně hledíc na svoji dceru, která se značně změnila. Je bledá a pohublá. Její radost ze života se vytratila. Teď mu připomíná spíše stroj. Jenže naprosto vybitý!

Madd se pokusí na mamku usmát a tvářit se, že se nic nestalo. Poté obejme i otce, přehodí si přes rameno svoji tašku, v náruči sevře svůj skateboard a vydá se k východu. Chce domů! Rodiče si vymění starostlivý pohled a pak si otec povzdechne. Mamka ho pohladí po tváři a obejme kolem pasu.

"Co se tam sakra stalo? Kde je moje veselá holčička?" zeptá se smutně.

"Nechme jí být. Jestli se něco stalo a bude nám to chtít říct, přijde sama" odpoví mu mamina a vydá se rychlým krokem za svojí dcerou, která už mezitím zmizela kdesi venku.


Následující pondělí:

"No nazdárek, co tady proboha děláš? Jakto, že nejsi v Koreji? A proč se tváříš takhle? No tak, už mě nenapínej! Chci vědět všechno a nevynechej žádné detaily!" vyhrkne na Madd její spolužačka, ale odpovídat se jí nechce. Raději by byla, kdyby si jí teď nikdo nevšímal, ale… vlastně, když bude sama, bude se utápět ve smutku a ona chce přeci zapomenout! Zhluboka se tedy nadechne, pohlédne své kamarádce do očí a spustí.

"Bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila!" řekne a zkříží ruce na prsou. Kamarádka pozvedne nechápavě obočí a párkrát zamrká, jako by jí Maddiina slova nedocházela.

"Ehm… cože? Jakto?" vyhrkne a usadí se na vedlejší židli za starou, ošuntělou školní lavicí. Madd si unaveně prohrábne své dlouhé vlasy a pustí se do vyprávění. Když skončí, je si naprosto jistá, že se jí skutečně ulevilo. A když odpoledne opouští prostory školy, je na její tváři již veselý úsměv.

Ve stejnou dobu kdesi v Soulu:

"Zelo? Tak pohni, za chvíli to začne!" houkne na maknaeho Youngjae. Ohlédne se tedy na něho a přikývne.

"Hned jsem tam" odpoví, v zrcadle naposledy zkontroluje svůj nový účes, sestávající z blond vlasů s modrou ofinou a pak pohladí tvář na fotografii, kterou má zasunutou ve své peněžence. Tvář na fotce nepatří nikomu jinému, než Madd. Jeho Madd! Její úsměv mu tolik chybí.

Junhong značně posmutní a hlavou mu problikne krátká vzpomínka z golfového hřiště.

"Je stále s tebou!" řekla mu Madd tenkrát a on cítil neskutečnou zlobu, že si tenkrát dovolila říct jen jediné slovíčko o jeho maličké sestřičce a bylo mu jedno, že neřekla nic hanlivého. Dnes už ví, že měla pravdu. Jiyoung ho nikdy neopustila, stále zůstala v jeho vzpomínkách a jeho srdci. On ale nechce, aby to stejně dopadlo i s Madd.

Madd nezemřela… Je živá! A on musí udělat vše pro to, aby se vrátila… Zpátky k němu! Musí mu přeci dát alespoň šanci jí říct, že ji… že ji miluje! Zkontroluje čas na hodinách, visících na zdi a rychle usedne za stůl. Vezme do ruky propisku, vyhrábne čistý papír a pustí se do psaní.

O dva týdny později:

"Madd? Zlatíčko, máš tady dopis" ozve se domem matčin hlas. Madd sejde po schodech a věnuje jí úsměv.

"Děkuji" zašveholí vesele a pohledem sjede rukopis na obálce. Její veselý výraz ihned zmizí.

"Děje se něco?" zeptá se matka, ale Madd rychle zavrtí hlavou. Nechce jí přidělávat starosti. Stačí, že do ní celou dobu rvala jídlo, aby se jí vrátila síla do vyhublého těla. Otočí se tedy a začne znovu stoupat po schodech do patra. Zavře se v pokoji a roztrhne obálku. Nejprve se zdráhá dopis číst. Poznala ten rukopis, ale… nakonec se přeci jen do čtení pustí.


"Vím, že jsi mi dala sbohem, ale prosím, přečti si to…

Je mi líto, že jsem tě zklamal. Udělal bych cokoliv, abych mohl vzít všechno zpět a zničit bolest, kterou jsem ti způsobil. Probouzím se každé ráno a myšlenky na to, co jsem ti udělal… to množství lítosti, kterou cítím - bije mě tak silně, že téměř nemohu dýchat! Každý den se cítím, jako ten největší bídák při představě, jak se ty cítíš kvůli mně!
Neuplyne minuta, abych na tebe nemyslel. Stala jsi se mou motivací, jak se stát lepším člověkem. Mou podporou, proč ráno znovu vstát.

Řekl jsem ti tolik slov. Tolik špatných slov… a pak jsem tě ztratil.

Minulost nemohu změnit, ale kde je psáno, že nemohu udělat něco pro budoucnost? Pořád věřím, že tě znovu spatřím a budu moci požádat o odpuštění.

Je mi líto, že jsem tě zklamal!

To, co jsi psala v dopise… myslím, že to byla moje chyba a ne tvoje. Byl jsem to právě já, kdo nebyl připraven. Byl jsem naivní a netušil, koho to vlastně vedle sebe celou tu dobu mám. Teď mohu říci, že jsem pochopil, jenže… není už pozdě?
Jednou v nemocnici jsi mi řekla, ať na tebe zapomenu, jenže… Madd, já jsem nezapomněl!

Vrátím se pro tebe… Slibuji!

Junhong"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie