madd naekkeoya || je pozdě

12. února 2014 v 16:22 | JaeRa |  madd naekkeoya




Jsou to už dva měsíce a mladá dívka z Česka byla konečně propuštěna z nemocnice do domácího léčení, jenže…

"Jsi si opravdu jistá, že to chceš udělat?" zeptá se jí JaeRa a přehodí si přes sebe bundu. Madd pouze tiše přikývne. Dívka naproti ní si povzdechne, ale ví, že nemá smysl jí to nikterak vymlouvat. Přesto ale cítí lítost a zlobu. Lítost z toho, že to Madd vzdala, a také to, že JaeRa nedostala větší šanci ji poznat. A zlobu cítí, protože jí Junhong nedal jedinou možnost pustit si ji k tělu, i když všichni velmi dobře ví, že se mu Madd vryla do srdce velmi silně. Jen Zelo se tomu ustavičně brání a Madd… Madd je zřejmě jediná, kdo si toho nevšiml.

JaeRa chce ještě něco namítnou, když se otevřou dveře a v nich se objeví černovlasý mladík. Mile se na obě dívky usměje.

"Tak můžeme?" zeptá se a JaeRa se chystá něco říct, ale Madd ji předběhne. Spěšně se vyhrne z pokoje a mizí za nejbližším rohem.

"Stalo se něco?" nechápe její zbrklost Himchan. JaeRa ale pouze mávne rukou a vezme ho za ruku.

"Je pouze jediný člověk, který tohle může napravit… Zelo!" řekne pouze a odvádí brášku nemocniční chodbou pryč. Když vyjdou z budovy, stepuje už Madd nervózně před autem.

"Tak si pospěště. Chci pryč!" řekne a je znát, že je stále ještě velmi slabá. Himchan přikývne a usedne za volant. JaeRa pro jistotu usedne dozadu vedle Madd. Celou cestu je v autě hrobové ticho. Nikomu se nechce mluvit. Nikdo neví, co říct!

"Ahoj, Madd. Jak se cítíš?" zeptá se starostlivě Junhongova matka, která už netrpělivě čeká před domem. Madd se pokouší usmát, ale spíše je to jen křečovitý škleb. To, na co teď právě dokáže myslet, je to, kdy se konečně vrátí domů a taky to, že… doufá, aby ho do svého odletu nespatřila. Pohled na něho by velmi bolel a ona chce jediné… Zapomenout!

Vejde tiše do pokoje a usedne na postel. Rozhlédnu se po pokoji a hřbetem ruky setře slzy, které si našly cestu po jejích tvářích. Náhle se ozve tiché zaklepání. Pak se dveře otevřou a v nich se objeví Jongup. Nesměle se na Madd zadívá.

"Ahoj, Maddie…" zašeptá, zavře za sebou dveře, ale zůstane u nich stát. Madd na něho upře své oči. Chvíli se tiše navzájem sledují, pak se dívka prudce zvedne ze svého místa, několika rychlými kroky k němu přistoupí a padne mu kolem krku. Jongieho to nejprve překvapí. Pak ale zvedne ruce a pevně je ovine dívce kolem pasu. Jemně k sobě tiskne její tělo, chvějící se pláčem, načež ji pustí, vezme její tvář do dlaní a zadívá se jí do očí.

"Neplakej, prosím…" zašeptá a i jemu se oči zalesknou slzami. Madd se neubrání mírnému úsměvu. Tenhle klkuk je vážně tak jemný, tak plachý, tak…

"Ah sakra, proč jsem se nemohla zamilovat do Jongieho? Proč to musel být zrovna ten sobecký, do sebe zahleděný zamyšlenec Zelo?" pomyslí si Madd a líbne hnědovláska jemně na čelo.

"Mám tě moc ráda, Jongie" řekne místo toho nahlas a opět ho pevně obejme.

Madd přivře oči a vdechne do plic vůni večerního vzduchu. Pak zavře okno a přistoupí ke stolu. Usedne za něj a do ruky vezme pero. Párkrát se zhluboka nadechne, aby zklidnila svůj dech i rychle bušící srdce, načež inkoust začne vykreslovat jednotlivé znaky v souvislých větách. Pero v její ruce tvoří slova jako umělecké dílo, jako by snad žilo svým vlastním životem. Zastaví se, až když je dopis dopsaný. Madd odloží pero, úhledně složí psaní do malé obálky, na níž napíše jedno jediné jméno a poté vstane.

Vyjde z pokoje, přejde chodbu k protější místností a vezme za kliku. Opatrně vejde, i přesto, že ví, že Junhong není doma, je opatrná. Položí obálku na ustlanou postel a naposledy si místnost prohlédne. Pak za sebou opět zavře dveře a zmizí kdesi v útrobách domu.

Zelo konečně dorazí domů, vyběhne schody do patra a přistoupí ke dveřím Maddina pokoje. Chce vstoupit. Vidět ji, alespoň naposledy, ale… přesto se neodváží vstoupit.

Zkoušel to každý den v nemocnici. Pokaždé ho ale odmítla hned, jen co se objevil ve dveřích. Teď už ztrácí nadji. Otočí se a zabouchne za sebou dveře své ložnice. Cítí se tak slabý, tak zbabělý, tak… k ničemu. Několikrát přejde místnost sem a tam, když ho cosi zaujme. Přistoupí k posteli a vezme do ruky drobné psaní, jenž na posteli leželo. Je na něm jeho jméno. Otevře tedy obálku a se zatajeným dechem se pustí do čtení.

"Nikdy jsme spolu neměli žádný pořádný rozhovor. Už od chvíle, co jsme se poznali, náš rozhovor váznul. Ale ty krátké okamžiky, kdy se naše cesty zkřížily, vytvořily vzpomínky, které zůstanou navždy v mé mysli i v mém srdci. Nikdy se nám nepodařilo komunikovat smysluplně a obvyklým způsobem, ale… koho to zajímá? Jazyk přátelství není slovo, ale význam. Tvůj jazyk ale jakoby zůstal svázaný.

Teď opět budeme každý žít svůj vlastní život. Jsem si jistá, že to je přesně to, co sis celou tu dobu přál, nebo… se mílím? To je mé poslední sbohem. Znovu se naučím žít v realitě mého světa. Ale přesto budeš v mém srdci zaujímat zvláštní místo.

Netuším, proč přátelství mezi námi nevyšlo. Snad špatné načasování, snad nám to nebylo přáno. Nebo možná je to moje chyba.
Třeba se jednou dočkám odpovědi. Třeba odpověď vůbec nepřijde. A kdo ví, snad kdesi na cestě budoucnosti naleznu křižovatku, která naše kroky svede opět dohromady, a poté možná naše cesty povedou alespoň chvíli stejným směrem.

Do té doby ale… sbohem!

Madd.

Poslední odstavec už přečte s velikými obtížemi, jelikož přes slzy téměř nevidí. Jeho ruce se třesou, až nakonec upustí dopis na zem a padne na postel. Obejme jeden ze svých polštářů a schová v něm tvář. Jeho tělo se otřásá vzlyky. Ztratil ji? Vážně ji ztratil?

Ale… snad ještě není pozdě. Zvedne se z postele a vyběhne ke dveřím. Už už se chystá vběhnout do protějšího pooje, když se ve dveřích srazí se svými rodiči.

"No, no. Kam ten spěch?" podiví se jeho otec, ale Junhong jako kdyby ho nevnímal, místo toho vezme svou matku, která stojí naproti němu, za ramena a vyhrkne.

"Kde je?"

"Junnie, Madd už je na cestě na letiště. Myslela jsem, že to víš! Nemluvila s tebou?" zeptá se zmateně, netušíc, jaké vztahy mezi nimi vlastně byly. Zelo smutně sklopí hlavu.

"Ne, nemluvila. My spolu vlastně vůbec nemluvili" řekne po pravdě. Pak ale dostane nápad. Rozeběhne se pryč a zmizí za vchodovými dveřmi, které se za ním s hlasitým bouchnutím zavřou. Jeho cesta má jediný cíl… Letiště!!

Když se tam dostane, zaplatí taxikáři i s poměrně velikým spropitným a vyběhne ke vchodu do haly.

Jak jí má ale najít mezi tolika lidmi? Začne nervózně pobíhat sem a tam, ve snaze najít Madd, když se halou ozve jeho křik. Volá jí. Volá její jméno, ignorujíc, že se na něho všichni dívají jako na blázna. Když se dostane k odbavovací přepážce, vyhrkne na zaměstnankyni, až se ho chudák lekne.

"Odkud startuje let do České Republiky?" zeptá se a žena ustrašeně ukáže kamsi za něho. Zelo se otočí a běží daným směrem. Když ovšem doběhne k bráně, zjistí, že přišel pozdě. Skrz prosklené zdi haly spatří už pouze pohybující se letadlo, pomalu opouštějící ranvej letiště. Se slzami v očích přistoupí pomalými kroky ke skleněné ploše před ním a dlaněmi se opře o tu chladnou výplň. Přišel pozdě… příliš pozdě!!

Sklopí poraženě tvář k zemi a nechá slzy, ať si tečou. A ony neustávají. V tenounkých pramíncích si nacházejí cestičky po jeho tvářích a tichounce dopadají na zem.

"Madd…" zašeptá růžovovlasý mladík a opět pohlédne na vzdalující se okřídlený stroj.

"… Miluji tě! Prosím, neopouštěj mě!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. června 2014 v 22:51 | Reagovat

Tahle kapitola byla moc smutna.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie