madd naekkeoya || její volba

12. února 2014 v 16:19 | JaeRa |  madd naekkeoya




Růžovovlasý mladík, opírající se lokty o svá kolena, sklopí hlavu k zemi. Na jeho víčka začíná působit ospalost. Opře se tedy o opěradlo židle a zavře ospalé oči. Po chviličce už na něho začne doléhat nekompromisní síla gravitace.

Jeho hlava padá do stran. Padá dopředu i dozadu, přesto se i nadále pokouší Zelo svoji polohu udržet. Po dalších minutách už to ale vzdává a donutí se otevřít oči. Svůj zrak upře na dívku, ležící na posteli a ztěžka dýchající přes kyslíkovou masku. Bylo znát, že ji každé nadechnutí působí velikou bolest. Tiše ji sleduje. Její zápal plic se zhoršuje každým dnem. Už neví, jak by jí mohl pomoci.

Natáhne se a v dlani sevře její drobnou ruku. Je chladná. Tak strašně chladná.

V tu chvilku se s tichým klapnutím otevřou dveře pokoje a dovnitř nakoukne Junhongova matka. Starostlivě pohlédne na dívku. Poté přistoupí ke svému synovi.

"Máš návštěvu, zlato." Šeptem na hocha promluví a políbí ho do vlasů. Růžovovlasý klučina na ni upře své oteklé oči. Žena ihned pochopí. Její syn plakal. Oči má rudé a cestičky od slz na tvářích již zaschly, přesto jsou stále vidět. A tmavé kruhy pod očima, by zřejmě neskryl ani ten nejlepší make-up.

Zelo mírně kývne a pomalu se zvedne. U dveří se ale zastaví a opět pohlédne na spící dívku.

Je mi to tak líto, pomyslí si a tiše za sebou zavře.


"Jak je na tom?" zeptá se černovlásek tichým hlasem, když se se Zelem přivítá. Zelo cítí, jak se do jeho očí znovu tlačí slzy.

"Je to stále horší a horší." Kníkne tiše a hřbetem ruky setře slané kapičky lítosti.

"Je to moje vina!" zašeptá a Himchan na mladíka soucitně pohlédne.

"Tohle není tvoje vina. Nemůžeš za to, že byla venku ve chvíli, kdy se přihnala bouře." Mírně se na Zela zamračí a vezme kolem ramen svoji sestru, jež do této chvíle pouze tiše stála vedle něho.

"Zelo, bráška má pravdu. Ať jste si řekli cokoliv. Ať se stalo cokoliv - nedokážeš odvrátit sled událostí. Prostě se to stalo. Nemůžeš to ovlivnit!" řekne Jaera a i jí se zalesknou oči, když se do nich nemilosrdně vtlačí slzy.

"Ale bude v pořádku,…" kníkne za Jaerou Jongup. "… že ano?" dodá a tiše vzlykne. Hnědovláska si ho jemně přitáhne do objetí.

Jongup si oblíbil tu dívku z Čech a velmi mu na ní záleží. Teď má ale strach. Jenomže sám neví, co ho způsobuje. Zda to, že se mu Madd vryla do srdce svojí jemnou, přátelskou povahou, či tím, že… že k ní cítí něco víc?

"Mo-mohu ji vidět?" zašeptá a nervozitou neví, kam s rukama. Uvolní se Jaere z objetí a prosebně se zadívá na nejmladšího hocha. Zelo přivře podezřívavě oči a svého kamaráda si nedůvěřivě prohlédne. Nakonec ale přeci jen přikývne a hlavou mu pokyne ve směru, kde se nachází Maddin pokoj.

Jongup nejistým krokem vykročí po schodech nahoru, a kdyby se nepřidržoval zábradlí, jistě by omdlel.

"Ach bože, mám takový strach… Tak obrovský strach…" zašeptá a jemně stiskne kliku dveří ložnice. Přistoupí k posteli a pohlédne na tu krásnou spící tvář.

Je tak nádherná, pomyslí si hnědovlásek a dlaní si zakryje ústa, aby utlumil vzlyk, jenž se mu dere z úst.

"Madd… prosím, prober se!" zašeptá a vezme dívku za ruku. Nedočká se ale žádné reakce. Madd se ani nehne, a kdyby Jongie neviděl její pomalu se zvedající a opět klesající hrudník, zřejmě by i uvěřil tomu, že je mrtvá.

"Madd, já… já jen… chtěl jsem ti říct, že…" začne mladík koktat, jenže už nestihne doříci, co ho již dlouhou dobu tíží. Dveře pokoje se totiž otevřou.

"Dobrý den. Jmenuju se Hang a jsem rodinným lékařem." Představí se postarší muž, jenž Jongieho v místnosti téměř vylekal na nejvyšší možnou míru.

"Rád bych teď slečnu vyšetřil, takže prosím, opusťte místnost!" usměje se na hocha a doprovodí ho ke dveřím, které za ním ihned zavře postarší sestřička, jež lékaře doprovází.


Jongie se cítí zmatený. Zamyšleně začne scházet schody, ale na předposledním v zamyšlení zakopne a jeho tělo se řítí k zemi. Hnědovlásek čeká tvrdý, bolestivý dopad. Zavře tedy oči a čeká na náraz. Náhle si ale uvědomí, že již nepadá. Místo toho ho svírají dvě silné paže. Otevře oči a upře svůj pohled do čokoládových očí mladíka, jenž se nad ním sklání.

"Yo-Yongie…" houkne plaše a blonďáček se na něho vřele usměje.

"Musíš na sebe dávat pozor Jongie" řekne a pomůže hochovi se postavit.

"Děkuji" špitne hnědovlásek a spěšně se vydá za ostatními, sledován upřeným, smutným pohledem mladíka, který ho před chvilinkou držel ve svém náručí.

"Bolí mě tě takhle vidět. Kdy to konečně pochopíš? Už vážně nevím, jak jinak ti to dát najevo. To, jak moc tě miluju… Jongie…" zašeptá tichounce blonďáček a pomalými kroky vyrazí směrem, kudy odešel i Jongup.

"Myslím, že bude lepší, když si slečnu odvezeme do nemocnice!" prohlásí lékař, když přistoupí k Junhongovi. Ten jen sklopí hlavu a přikývne.

"Bude to tak lepší. Já jsem zklamal. Nedokázal jsem se o ni postarat…" zašeptá a posadí se do křesla.

"Ah… Kdybych se k ní nechoval tak hnusně, určitě by se to nestalo." Mladík pokračuje ve svém sebeobviňování.

"Mimochodem… Než si ji odvezeme. Rád bych vám sdělil, že se probrala." Lékař se vesele usměje, jako kdyby se snad nechumelilo, zatímco v Zelovi hrkne.

"A… říkala… říkala něco? Jak se cítí? Můžu k ní?" vyhrkne mladíček, ale lékařova odpověď ho zarazí a srazí jeho nadšení pod bod mrazu. Náhle pocítí vztek. Naštvaně se rozhlédne po svých přátelích, zatímco lékař se vydá zpět po schodech nahoru.


Zelo za sebou rozlobeně bouchne vchodovými dveřmi.

"Proč? Proč ne já? To mě vážně tolik nenávidí?" zavrčí rozhořčeně, přičemž mu hlavou neustále víří lékařova slova.

"Doporučuji u í návštěvu pouze jedné osoby a jen na pár minut. Slečna je příliš slabá. A myslím, že už si slečna i sama zvolila. Chce vidět… ehm… Jak říkala to jméno? Jo, už si vzpomínám… Jongup."

Jongie se zarazí. Ani trochu nedoufal, že by to mohl být zrovna on, koho bude chtít Madd vidět. Přesto se mu znatelně uleví. Vykročí za lékařem a nejistě si zarývá nehty do dlaní, jak pevně svírá ruce v pěst. Lékař mu s úsměvem pokývá směrem k pokoji a vyzve sestřičku, aby je nechala o samotě.

"Mladá láska… Jak rozkošné!" zašeptá sestřička, než se za ní zavřou dveře a Jongie zčervená jako zralé rajčátko. Přistoupí k posteli a nesměle se podívá na Madd, která se na něho mile, ale vyčerpaně usmívá.

"A-ahoj…" kníkne stydlivě.

"Ahoj Jongie." odpoví mu unaveně a dlaní poklepe na kraj postele. Hnědovlásek naprázdno polkne, ale usedne k ní. Téměř ihned vezme Madd jeho ruku do své dlaně. Pohlédne na něho svýma tmavýma očima a skrz jejích úst se pomalu dere prosba. Ta způsobí, že mladík, který po pár minutách opouští její pokoj, se podél zavřených dveří sveze k zemi a tvář schová do dlaní. Jeho tělo se chvěje tichými vzlyky. Skrz jeho prsty pronikají horké slzy.

Jeho hlavou se nese jedna jediná věta, kterou dívka tiše pronesla svým ochraptělým hlasem. Její výraz, když mluvila, ho velmi bolel u srdce.


"Jongie… Chci domů… Prosím, pomoz mi!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie