madd naekkeoya || kde je Jongie?

12. února 2014 v 16:53 | JaeRa |  madd naekkeoya




Madd za sebou tiše přivře dveře svého pokoje a zády se o ně opře. Pak se sesune k zemi a tvář schová do dlaní.

"Proč?" zašeptá a bouchne pěstí do podlahy. "Proč on? Co… co tu sakra dělá?" cedí dívka skrz pevně zaťaté zuby a ruce setne v pěsti, dokud jí klouby nezbělají. Ať přemýšlí, jak přemýšlí, nedokáže přijít na jediný, alespoň trochu kloudný důvod jeho příchodu do Čech. Sem k ní. A navíc v podobě smradlavého pobudy. Proč to jenom dělá? Co to má znamenat? Chce si z ní opět tropit posměch? Znovu jí zlomit srdce? A co potom? Sebere se a se škodolibým úsměvem se vrátí do Koreje?

Náhle jí dojde jedna velmi zásadní věc.

"Mamka!" pronese a zamračí se. Co ta s tím má společného? Určitě o něm ví! Musí o něm vědět. Proč by jinak tolik stála o to, aby se mu Madd věnovala? Ne… tahle dvojice má něco v plánu, ale to jim nevyjde.

Vstane ze země a vyjde na chodbu. Rázným krokem přejde k ložnici svých rodičů a prudce rozevře dveře dokořán s úmyslem matku probudit a vyčíst jí, že jí lhala. Když ale vidí, jak mírumilovně, i přes šílené chrápání, které jí vychází z úst, leží v náruči svého manžela… nemá najednou to srdce jí vynadat. Povzdychne si tedy a opět za sebou zavře.

"Tak… a co teď? Já… já je snad roztrhnu vejpůl, jen co se ráno vzbudí!" řekne si, zatímco přechází po místnosti a rozčileně se škrábe na zátylku. V tom se zarazí. "A nebo ne. Nechám je přitom! Chtějí zábavu? Mají ji mít! Budu hrát tu jejich hru… brzo se ale změní pravidla - z jejich na moje! Uvidíme, kdo se nakonec bude smát jako poslední!" zamračí se a rty se jí zkřiví do škodolibého úšklebku. Přistoupí k oknu a zamyšleně se zahledí na zahradní domek, v němž stále ještě spí chlapec, který se ji snaží obelstít. Chlapec, který zatím nic netuší. Nic o tom, že se Madd v hlavě rodí plán.

"Dobrou noc, Junhonggie" zašeptá a vleze si zpět do postele. I když stále v rozčilení - přesto již natěšená na průběh nadcházejících dnů, Madd s náznakem úsměvu usne.

"Dobré ráno, holčičko. Jaká byla noc?" pozdraví svou dceru její matka, přičemž nespustí oči z přípravy chutné snídaně. Madd nabere do plic tu nádhernou vůni a pak se usměje. Zkoumavě přitom pohlíží na svou rodičku.

"Noc? Byla výborná. Dokonce jsem měla zajímavý sen" odpoví a matka se pousměje.

"A povíš mi ho?" zeptá se a předloží před Madd talíř se smaženými vejci a slaninou. Pak se usadí naproti ní a pustí se do své porce. Madd se mlsně olízne a přikývne.

"Ale jo, proč ne. Zdálo se mi o Zelovi" řekne a neunikne jí zvláštní stín, jenž přeběhne matce po tváři. "O tom, že přiletěl do Čech za mnou" usměje se a naplní si ústa tou krásně vonící dobrotou. Její maminka značně znervózní, i tak se ale tváří nezaujatě. Madd dojí, uklidí po sobě talíř a líbne mamku na čelo.

"Nevěřila bys tomu, jak byl ten sen reálný. Skoro bych i věřila, že tu vážně je!" dodá, jako by se nechumelilo a matce zaskočí. Madd jí párkrát zabuší na záda. "Opatrně, nebo se zadusíš" řekne, poděkuje za jídlo a spokojeně si odkráčí z kuchyně.

"Sakra. Málem jsem se prozradila!" zanadává si matka v duchu a oddychne si, že její dcera neprokoukla její plán. Kdyby ovšem jen tušila, že Madd už všechno ví…

"Kam se tak řítíš?" vyhrkne maminka, když se Madd přiřítí do kuchyně, popadne učebnici a téměř rychlostí blesku se hrne ke dveřím do zahrady. Tmavovláska jen vyhrkne rychlou odpověď, že na ní přeci už jistě čeká její žák, když v tom se domem ozve hlasitý náraz. Matka vejde do dveří, aby zjistila, co se stalo. Pak pozvedne jedno obočí a nechápavě si prohlíží svou dceru, která se válí po zemi jak široká, tak dlouhá. Madd si cosi tiše huhlá pod nos, načež se zvedne a nechápavě se dotkne plochy, kudy se pokusila proběhnout a v čem jí zabránila skleněná výplň. Dívka se s viditelnou boulí na čele otočí na matku. Ta jen s výrazem neviňátka a škodolibým úsměvem pokrčí rameny.

"No co, leštila jsem všechna okna…" řekne a otočí se k odchodu. "… včetně tady těch dveří!" dodá a vypukne v hlasitý smích.

Madd ještě cosi zavrčí, promne si bolavou část těla, sebere ze země učebnici, jenž silným nárazem upustila a vydá se do zahrady. Tam jí u stolu již čeká mladý chlapec, oblečený do stále stejných kusů a cárů oblečení. Tedy spíš něčeho, co kdysi dávno bývalo oblečením. S nic neříkajícím výrazem se usadí naproti němu a otevře knihu v místě, kde včera skončili. Pak pohlédne na Zela a nadechne se, aby začala, když jí neunikne podezřelé cukání jeho koutků, jak moc se snaží bránit smíchu.

"Ten mrňavý šmejd!! On tu mojí trapnou scénku viděl! Zatraceně! Tohle není dobré, to vůbec není dobré!" pomyslí si, ale dál se tváří, jakoby nic. Tohle bude dlouhý den. Moc dlouhý den!

Zatím kdesi v Praze:

"Tak jste všichni připravení?" zeptá se manažer a Jaera, jenž stojí vedle něho se rozhlédne po přicházejících chlapcích. Pak se zamračí a stočí tvář k Jaemu.

"Jae? Kde je Uppie?" zeptá se a Jae se usměje.

"Zapomněl si něco v pokoji, tak se vrátil. Za okamžik je tu" odpoví a Jaera přikývne.

Po půl hodině:

"Netrvá mu to už nějak moc dlouho?" prolomí ticho Himchan a postaví se. Yongguk mrkne na hodinky a znervózní.

"Jo, máš pravdu. Kde může tak dlouho viset?" otočí se na Jaeho a i ten už je značně nervózní. Zvedne se a vydá se k výtahům.

"Jdu ho najít!" vyhrkne a stiskne tlačítko. Když výtah cinkne a rozevře se, vejde dovnitř a několikrát stiskne tlačítko požadovaného patra ve snaze stroj urychlit. Nakonec se výtah přeci jen rozjede vzhůru. A čím výš Jae je, tím nervóznější se cítí.

"Co mu může tak dlouho trvat? Doufám, že se mu něco nestalo!" přemýšlí nahlas, když v tom se dveře otevřou. Jae vyjde ven a rozhlédne se.

"Jongie?" zvolá do prázdné chodby,jež mu jeho volání vrátí jako ozvěnu. Jaemu přeběhne mráz po zádech, jak zvláštně jeho hlas v ozvěně zní. Rychlými kroky prochází spletitým labyrintem chodeb, až pomalu začne ztrácet naději, že Jongieho najde.

"Jongie, prosím… ozvi se mi!" zvolá zoufale. Co se jen mladšímu chlapci stalo? Proč tak náhle zmizel? Z jeho přemýšlení ho vytrhne tiché vzlykání. Vydá se tedy za hlasem. Nakonec najde zdroj oněch zvuků.

Skloní se nad Jongiem, který sedí skrčený u zdi, kolena pevně přitisknutá k hrudi, tvář schovanou mezi koleny. Pláče. Jemně se tedy dotkne jeho ramene.

"Jongie?" zašeptá opatrně, aby chlapce nepolekal. Jongup zvedne hlavu a pohlédne na něho uplakanýma očima. Jae se mírně pousměje.

"Copak se děje, Jongie? Proč pláčeš?" zeptá se a setře mu slzy z tváře. Pak ho něžně pohladí po vláskách. Jongie párkrát popotáhne.

"J-já… já se v těch chodbách ztratil" šeptne a obejme Jaeho okolo krku. "Prosím… vem mě pryč!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie