madd naekkeoya || když slzy neustávají

12. února 2014 v 16:37 | JaeRa |  madd naekkeoya




Tmavovlasá dívka opatrně natáhne ruku s talířem a mírně ustrašeně hledí na mladíka bez domova, který před ní stojí, jako kdyby se snad bál, že se Madd začne smát a i s jídlem mu uteče. Madd se ale ani nehne a dál stojí s rukou napřaženou.

"Měl by ses najíst. Vypadáš fakt hrozně a tvůj žaludek se už vážně nedá poslouchat!" řekne a snaží se o co nejmilejší tón. A má pravdu, jeho bříško řve hlady, že by ho nepřeřval ani hladový medvěd.

Zelo, o jehož momentální identitě nemá dívka před ním ani potuchy, bojácně sáhne po nabízeném jídle. Hlad je přeci jen nakonec silnější. Vezme talíř do rukou a pohodlně se usadí na místo, kde seděl, než ho probudila. Koutkem oka pohlédne na Madd.

"Proč tu stále stojí? Proč neodešla?" ptá se mladík sám sebe. Její přítomnost ho znervózňuje.

Jeho stále víc a víc narůstající touha po tom, vzít tmavovlásku do náruče a vtisknout jí ten nejkrásnější polibek, se velmi těžce potlačuje. Vrhne se tedy na jídlo, jako kdyby rok nejedl. Musí přeci vypadat věrohodně, no ne? A navíc… není zas tak daleko od pravdy! Jedl naposledy včerejší oběd. A teď je to znát! Má hlad, že by spořádal i mrtvého!

Dívka se usměje, že mu chutná a přiklekne k němu. Počáteční strach z něho již opadl a nyní převažuje spíše zvědavost. Co mladík dělá zrovna před jejich domem? A proč takový zájem její matky?

"Kdo jsi?" vypadne z ní náhle, až se sama zarazí. Mladý muž před ní, jako kdyby jí ale nevnímal.

"Slyšíš? Kdo jsi? Kde jsi se tu vzal?" ptá se dál, ale Zelo pouze pozvedne oči a dál mlčí.

"Hej! Jsi snad němý?" ukáže si na svá ústa a Zelo konečně pochopí, na co se ho ptá. Rychle přikývne.

"No… tak aspoň, že ti chutná!" konstatuje mírně otráveně Madd a zvedne se. Doufala, že se něco dozví. Bezdomovec mezitím dojí, proto mu téměř vytrhne talíř z ruky a beze slova se vydá domů. Než ale za sebou zavře dveře od domu, ohlédne se.
I přesto, že toho muže nezná, že ho vidí poprvé… a že se vlastně vždy bezdomovců spíše bála, má zvláštní pocit. Velmi zvláštní! Takový ten neustávající pocit, že jí mladík něco připomíná, nebo někoho? Jenže… KOHO?

+++

"Prosím tě, co jste tam dělali tak dlouho?" zeptá se matka již značně unaveně a natáhne ruku k Madd, aby prázdný talíř mohla umýt.

"Se zeptej jeho. Už jsem myslela, že vystojím důlek, než si ten talíř vezme!" houkne Madd a dodá. "Nemusela jsi čekat!"
"Chutnalo mu?" ignoruje její narážku a mrkne z okna. Madd přikývne.

"Myslím, že jo. I když jedl stylem, že bych uvěřila i tomu, že mu bude chutnat i černé uhlí" řekne a hned na to si zívne. "Dobrou, mami. Díky za večeři" poděkuje, líbne matku na tvář a jen, co za ní bouchnou dveře jejího pokoje, její roditelka se potutelně usměje.

"Jen počkej zítra, holčičko moje. Copak mi asi řekneš na to, až tě pošlu za ním s učebnicí češtiny?" zašeptá a už teď má co dělat, aby nevyprskla smíchy, při představě Maddina výrazu.

"Teda… takového zla v sobě mám!" zahihňá se. "Kdepak se to ve mně vzalo?"

+++

"Dobrou noc, má malá Madd" zašeptá mladík před domem, když sleduje její okno, v němž právě všechna světla zhasla. Ještě pár minut sleduje její okno, načež se pomalým krokem vydá k brance. Opatrně se rozhlédne a vstoupí. Potichu se vydá k vysokým stromkům v zadní části zahrady a v kapse u kalhot vyloví klíčky od zahradního domku. Dojde k němu a opět se rozhlédne. Necítí se příjemně. Připadá si jako zloděj na pozemku, který mu nepatří. Nakonec si povzdechne a v drobném zámku otočí klíčkem. Vstoupí a ihned si vedle dveří povšimne baterky. Rozsvítí ji a rozhlédne se po maličké místnosti. Spatří nízké lehátko, maličký stoleček a na něm jakési psaníčko.

Usedne na lehátko a rozbalí psaní. Z lámané korejštiny, kterou je dopis psaný, je mu jasné, že je od Maddiny matky.


"Milý Junhongu,

Je mi líto, že jsme se nemohli poznat více… zatím! Přesto mohu z našeho krátkého rozhovoru říci, že jsi mi sympatický, proto jsem se rozhodla ti pomoci. Ten hlavní důvod k tomu je ale má dcera Madd! Nevím, co se v Koreji stalo… co se mezi VÁMI stalo, protože o tom nechce mluvit a já se neptám!
Až bude cítit, že je ten správný čas, pak vím, že se mi svěří.
Doufám, že jsem se rozhodla správně, a že svého rozhodnutí, ti pomoci, nebudu litovat!
Na lehátku máš deku i polštář. Na stolku jsem ti nechala nějaké jídlo, kdybys snad měl hlad. Ráno tě nikdo nesmí spatřit… Nezapomeň na to!

Dobrou noc, Junhongie a… Hodně štěstí!

Máma

P.S.: Tvůj batoh je pod lehátkem.


Junhong dočte a rychle zamrká, aby zahnal slzy. Ten dopis! Je z něho cítit naprostá láska. Láska matky ke své dceři. Je z něho znát, jak moc chce dceři pomoci najít ztracený klid a důvěru v ostatní. Přesto má Zelo strach. Hřbetem ruky setře drobnou slzičku. Co když celý tenhle, naprosto šílený, plán nevyjde? Co potom? Jaká bude Maddina reakce?

Jestli tohle nevyjde, pak klesne Zelo až na naprosté dno. Až na tu nejspodnější příčku hodnot jeho milované dívky. A tím pak ztratí veškerou šanci urovnat a napravit své chyby.

"Ah, bože! Kdybych se nezachoval jako naprostý idiot, nemusel bych tohle všechno teď podstupovat, a tím Madd lhát přímo do očí" zašeptá a skryje tvář do dlaní. Nechá proudit své city ven a rozpláče se. Stejně jako každou noc ode dne, kdy Madd opustila Koreu.

Někdy se Zelo sám sobě diví, že stále ještě má co plakat. Že mu slzy stále ještě nedošly! A i kdyby došly, bolest, kterou ze svého chování vůči ní cítí, mu zaručeně vytvoří slzy nové a nové.

Po několik dlouhých minutách pláč konečně ustane. S tichým vzlykem sáhne Zelo do kapsy a vytáhne zmuchlaný papír svého plakátu. Rozloží ho a uslzeně na něho hledí. Konečky prstů pohladí pár srdíček, které na plakát dokreslila Madd a opět plakát složí. Schová ho pod polštář a rozloží si deku, aby konečně ulehl.

Než ale usne, vezme svůj batoh a hrábne do jedné z kapes. Vytáhne drobný předmět a neubrání se úsměvu. Na mysl mu vytane vzpomínka, kdy se mu poprvé dostal tento předmět do ruky. V den jeho narozenin. Ano, byl to dárk. Od ní! Od Madd… Drobný porcelánový medvídek, držící v náručí veliké rudé srdce!

"Ten medvídek svírá mé srdce… Prosím, neznič ho!" vytane mladíkovi na mysl věta, kterou mu Madd řekla, když mu dárek předávala.

"Miluji tě, Maddie!" zašeptá, sevře v rukách ten studený kus porcelánu a s Maddinou tváří v mysli usne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie