madd naekkeoya || miluješ ji?

12. února 2014 v 16:20 | JaeRa |  madd naekkeoya



Hnědovlásek sejde pomalým krokem schody a zamíří do místnosti, kde už na něho netrpělivě čekají ostatní. Všichni, až na růžovovlasého hocha. Ten, aniž by o něm kdokoliv věděl, stojí tiše za oknem, vedoucím do zahrady a slyší tedy každičké slovíčko, které v místnosti padne.

Když ale vstoupí Jongup, jeho srdce náhle bije jako na poplach. Zbystří své smysly a tiše naslouchá. To, co Jongie ale řekne svým jemným, smutkem zastřeným hlasem, ho velmi ranní. Sveze se podél zdi domu k zemi a svou tvář skryje do dlaní.

Chce se mu řvát. Křičet na celý svět, ale nejvíc… nejvíc v duchu nadává sám sobě! Aniž by doposlouchal vše, co v místnosti nadále hnědovlásek i ostatní říkají, odebere se k odchodu a zmizí za rohem. Jeho hlavou se mihotá jediná věta.


"Madd se chce vrátit do Čech… Řekla, že chce zapomenout!"


"Chce zapomenout? Ublížil jí snad Zelo?" zeptá se mírně rozlobeně Jaera a černovlásek si ji k sobě přivine.

"I kdyby jí ublížil, tohle je pouze mezi nimi… Nech to být!" zašeptá své sestřičce a políbí jí na čelo.

"Ale… Madd je jediná, kdo měl na Junhonga nějaký vliv od té doby, co jeho sestra zemřela. Jediná, kterou Junhong…" snaží se Jaera stále protestovat, ale nakonec to vzdá. Přitiskne se Himchanovi na jeho hruď a hlasitě si povzdechne.

"Však oni si to vyříkají, neboj" řekne Him a pohladí jí po zádech. Pak se otočí na Yonggieho.

"Měli bychom jít. Madd za chvíli převezou do nemocnice, tak ať tu nepřekážíme a navíc…" řekne, načež se místností ozve jeho žaludek. "… mám hlad, že bych snědl i mrtvolu!" dodá a místností se ozve veselý smích.

"Ty jednoho dne praskneš, počkej" zasměje se Jaera a dloubne brášku do břicha. Poté přejde k Bangiemu a ten jí věnuje měkký polibek. Společně vykročí ven. Pouze Jongie zůstane zamyšleně stát uprostřed místnosti.

"Jsi v pořádku, Jongie?" ozve se vedle něho Youngieho tichý hlas. Hnědovlásek se pokusí o úsměv, ale jeho kamarádovi neunikne, že úsměv není upřímný. Blonďáček ví, že Jongieho něco trápí a ví také velmi dobře, o co jde. Přesto to chce slyšet přímo od něho. Pár kroků stačí, aby stál tváří v tvář tomu, kterého tajně miluje. Pár kroků stačí, aby jeho srdce naplnil strach. Pár kroků stačí, aby se zvýšila touha mladíka, stojícího před ním, políbit. Místo toho ho chytne za bradu a mírným tlakem ho donutí pohlédnout mu do tváře.

"Miluješ ji?" zeptá se šeptem a Jongieho oči těkají ze strany na stranu, jen aby se nemusel podívat blonďáčkovi do očí. "J-já nevím…" kníkne a Youngie pozvedne obočí. "Nevíš? Nebo mi to pouze nechceš říct?"

"Ne, já… opravdu nevím. Youngie… to, co k Madd cítím, je skutečné. Je to silné. Velmi silné, ale… bože… já nevím, co to je!" zahučí plačtivě a skryje svoji tvář vyššímu mladíkovi v hrudi. "Co mám dělat?" bouchne svou drobnou pěstičkou staršího do prsou, ale nezdá se, že by to Jae zaregistroval. Místo toho si hocha k sobě přitiskne. Pevně ho obejme kolem pasu a pohladí ho po vláskách.

"To já nevím, Jongie" odpoví mu klidným hlasem a všemi silami se pokouší zamezit nutkání, říct menšímu z dvojice, co k němu cítí. A důvod je jediný… Teď na to není vhodná doba…


"Jiyoung… chybíš mi. Tak moc tě teď potřebuji" zašeptá růžovovlásek tiše a po jeho tváři steče další slza. Další z mnoha, jenž si našly cestu dolů z jeho očí.

Rukou pohladí chladný mramorový povrch náhrobního kamene, na němž je přidělaná fotografie mladičké dívčiny. Tak strašně se podobá hochu, jenž sedí nad jejím hrobem a usedavě pláče. Když mu slzy dojdou, opře se zády o náhrobek a zavře oči. Tak moc by si přál mít teď svou malou sestřičku u sebe. Náhle si uvědomí jednu zásadní věc. Věc, kterou by mu určitě Jiyoung řekla, kdyby žila. Sám pro sebe se musí usmát. Velmi dobře si dokáže představit, jak by vypadal její výraz.

Ví, že by mu dala pořádný pohlavek a poslala by ho tam, kde měl už dávno být…

… po boku Madd!

Prudce se otočí a usměje se na dívku z fotografie. Pohladí její skleněný povrch a zašeptá tichá slova vděku. Pak se zvedne na nohy, vyběhne ze hřbitova a před sebe hodí své prkno. Naskočí a z kapsy vytáhne svůj mobil. Naťuká jakési číslo. Tiše, ale netrpělivě čeká, až se ozve hlas jeho týmového kamaráda Daehyuna, načež si vymění pár slov a Zelo se rozloučí. Zastrčí mobil zpět do své kapsy a jeho uslzenou tvář prozáří nepatrný úsměv.

Spokojeně projíždí městem, když spatří stánek s květinami. Aniž by zpomalil, či dokonce zastavil, popadne jednu ze žlutých růží, které jsou v jedné z velikých váz, postavených všude okolo stánku.

"Hej, zloděj… Zastavte ho někdo!" zakřičí stará paní, jenž květiny prodává a rozeběhne se za ním. Zelo se se smíchem na ženu otočí a ke květině přičichne.

"Zaplatím vám jí, až se budu vracet… Slibuji!" zamává rozzuřené stařence a v hlavě mu víří jediné. Jediná myšlenka, která rozhodne o tom, co bude následovat.

Jediná myšlenka na to, že musí říct dívce, kterou může během následujících několika dní ztratit, že pro něho tolik znamená.

Když dojede na místo, rozeběhne se rovnou nemocničními chodbami. Číslo patra i pokoje mu sdělil už v telefonu Dae, takže jediné, co mu momentálně dělá maličké těžkosti, je najít mezi tolika pokoji ten správný. Když ho najde, zastaví se, aby zklidnil svůj dech a hlavně své srdce.

Ano, cítí strach… ale není to právě strach, který ho tolik pohání kupředu?

Zelo stiskne kliku a bez váhání vejde.

Dívka ležící na posteli na něho překvapeně pohlédne. "Z-Zelo…?" vyhrkne překvapeně. Hned na to jí růžovovlásek podává s úsměvem nádhernou růži. Madd neví, co říct. A ani neví, zda chce květinu přijmout. Jediné, co chce…. Je zapomenout! Smutně tedy otočí svou tvář na opačnou stranu, aby Zelo neviděl slzy, které se jí hrnou do očí.

I přes bolest, kterou cítí v srdci ví, že tohle je jediná možnost, jak zamezit ještě většímu trápení. Jak uchránit od bolesti sebe i …. Junhonga.


Zelo překvapeně na dívku pohlíží. Jeho úsměv se pomalu vytrácí. Zmateně pohlédne z dívky na žlutou květinu, kterou stále svírá ve své ruce, a pak opět na Madd. Jeho strach narůstá. Madd kytku nepřijala. To může tedy znamenat jediné… Zřejmě ji ztratil!

A jeho domněnku potvrdí tiché slovo, které dívka pronese. Slovo, které se mladíkovi zarývá až do morku kostí.


"Odejdi!"


Zelovi rty se otevřou ve snaze něco odpovědět, ale nenachází ta správná slova. Ta slova, která by donutila dívku, aby ho alespoň vyslechla. Po chvilce otálení se tedy otočí k odchodu a u dveří se zastaví. Otočí se a jeho oči se opět naplní slzami. A přitom by stačilo vyslovit jen pár slov. Jen těch pár písmen, po kterých Madd tolik touží. Ta pouhá dvě slůvka…


"MILUJI TĚ!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie