madd naekkeoya || neber mi ji

12. února 2014 v 16:18 | JaeRa |  madd naekkeoya




Zvednu hlavu a pohlédnu na hodiny, vysící u stropu nad tabulí. Čtyři hodiny... sakra, zase jsem tu zůstala déle, než bylo nutné, řeknu si a začnu si balit. Proč já dělám ty úkoly ve škole a ne doma?

Hodím si batoh na záda a kráčím ztichlou chodbou školy. Nikde nikdo. Je tu celkem tma, protože sem nedosáhne světlo z oken ve třídách. Světla už nesvítí. Proč taky? Všichni už odešli. Všichni, kromě mě. Opět!

Povzdechnu si unaveně a otočím zámečkem na své skříňce. Když ji otevřu, usmějí se na mě z nalepených fotografií tváře rodičů a … Zelova tvář. Pomalu po obrysu jeho tváře přejedu prstem.

"Mám tě tak blízko a přeci jsi tak daleko..." zašeptám, vezmu své prkno a zabouchnu dvířka.

Když se otočím ale k odchodu, postaví se přede mě vysoká štíhlá postava.

V tom šeru si zprvu nejsem jistá o koho jde, dokud nepromluví.

"O kom jsi to mluvila?" zaslechnu Zelův chladný hlas. Veškerý zbytek dobré nálady ze mě v ten okamžik vyprchá. Pohlédnu mu do očí. "Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych ti to měla říct?" řeknu a pak ho obejdu. Aniž bych se ohlédla, vykročím si to rázným krokem ven z budovy.

Chci domů, jsem utahaná. A nemám ani kousek chuti se s ním dohadovat.


"Jde o Jonguppieho, že jo? Líbí se ti?" doběhne mě a s neskrývaným sarkasmem se na mě dívá. Ani pohled mu nevěnuji. Nechci ho poslouchat. Proč mě prostě nenechá na pokoji?

"Tak odpověz! Líbí se ti Jongup?" zvýší na mě hlas a rukou mě chytí, aby mě donutil se zastavit.

Pohlédnu mu pevně do očí. "O co ti jde Zelo? Proč mě nenecháš být? Proč nenecháš být Jongieho?" zavrčím. "Tak mi odpověz!" zašklebí se škodolibě. "Nebo se bojíš mi to říct?"

Rozlobeně zkřížím ruce na prsou. "Fajn, když to chceš tak moc slyšet... Líbí se mi. Jongie je skvělý kluk, jasný? A teď buď tak laskav a uhni, chci jít domů" řeknu, zatímco sleduji jeho nehybnou tvář. Hledí kamsi do prázdna. I jeho úsměv mu z tváře zmizel. Copak? Vadí mu snad, co slyšel? Řekla jsem mu jen to, co chtěl slyšet. Nic víc, nic míň.

Nechám ho stát za sebou a aniž bych se na něj jedinkrát otočila, naskočím na své prkno a mizím za rohem na konci ulice. Nespatřím tudíž, že Zelo stále stojí bez hnutí na stejném místě a snaží se potlačit slzy, které se mu tak nemilosrdně derou na povrch jeho krásných očí.

Pak se pomalu otočí a zahledí se směrem, kterým jsem zmizela.

"Maddie... proč? Proč to tolik bolí? Proč sis vybrala zrovna Jongieho?"

Projíždím ulicí se sluchátky naraženými na uších. Nevnímám nic. Nevnímám okolí. Nevím, co dělat, ani co si myslet.

Náhle si uvědomím, kde jsem a zastavím se. Otočím hlavu po směru, který mě zajímá a pomalým pohybem stáhnu sluchátka z uší. Vezmu prkno do ruky a vrátím se o několik metrů zpět. Zahledím se na obrovskou, chladně vyhlížející bránu. Pak hlasitě polknu a rozhlédnu se. Roztřesenými kroky vykročím a bránou projdu. Mé srdce nabývá na rychlosti.

Trvá to celkem dlouho, ale nakonec najdu to, co hledám. Přistoupím blíž a zahledím se na fotografii, připevněnou v malém rámečku na tom chladném kameni. Je na ní mladičká dívka a vesele se usmívá. Je tak... krásná.

A tak strašně moc je mu podobná. Tak strašně moc je Zelovi podobná.

Nevím proč, ale prostě se neudržím. Při pohledu na její fotografii mě bolí u srdce. Z mých očí si najde cestu několik horkých slz. Po chvíli cítím, jak mé nohy slábnou. Padnu na kolena.

Pohledem téměř skenuji její zlatě napsané jméno na náhrobku...

Choi Ji Young

Náhle oblohu protne silný blesk, následován burácením hromu...

"Sakra. Je už příliš pozdě. Kde jenom je?" téměř se rozčiluje růžovovlasý mladík a sleduje přitom neúprosně plynoucí čas na svých hodinkách.

Venku už je tma. Je po půlnoci. "Kam jenom mohla jít? Snad... snad se jí něco nestalo" pokračuje ve svém monologu a jeho myšlenek se zmocňuje strach. Venku zuří bouřka. Ještě, že rodiče nejsou doma.

"Asi bych jí měl hledat" zašeptá nakonec a zvedne se ze židle v jídelně domu jeho rodičů.

Než ale stačí vůbec dojít ke dveřím, uslyší v zámku rachot klíčů. Dveře se otevřou a v nich stojí dívka, promočená a prochladlá až na kost.

Nejprve jí chce Zelo vynadat, že se toulá po nocích buhví kde, ale chuť na jakékoliv lamentování ho ihned přejde, když si všimne jejího stavu.

Ztěžka dýchá. Ztěžka popadá dech a třese se. Vypadá vysíleně. Stojí mezi dveřmi a její pohled se střetne s jeho tmavýma očima. Náhle její nohy vypoví službu a její drobné tělo se nese k zemi.

Zelovi oči se rozšíří hrůzou. Najednou, jako kdyby vše bylo jako ze zpomaleného filmu.

Rychlými kroky k ní přejde a než stačí Maddiino tělo dopadnout na zem, zachytí ji Zelo ve své pevné náruči. Dívka se v jeho objetí silně třese. Neříká nic, jen na něho upíná své unavené oči.

"Madd, ty... ty celá jenom hoříš" vyděsí se růžovovlásek a přitiskne její tělo pevněji k sobě.

"Zelo..." zašeptá vysíleně. Pak se její oči začnou zavírat. Dívka ztratí vědomí.

"Jak je jí?" vyhrkne Zelo na lékaře, který právě vychází z jejího pokoje.

Se znatelnou starostí mu pohlédne do očí. "Je na tom opravdu velmi špatně. Ta dívka je velmi slabá. A to jak fyzicky, tak i psychicky" řekne tichým hlasem a já se starostlivě zadívám na zavřené dveře, za nimiž Madd leží. Psychicky? Vždyť je stále v bezvědomí, tak jak může vědět, jak je na tom s psychikou?

"Slečna zřejmě dlouhou dobu pořádně nespala a řekl bych, že ani pořádně nejedla. Její tělo je beze síly. A noční bouře jí sebrala i veškerý zbytek sil. Teď bude dlouho ležet a nabírat novou. Prosím, dohlédněte na to, aby pořádně jedla a měla dostatek spánku. Má silnou horečku a příznaky zápalu plic" řekne a podá mi lístek do lékárny. Pak mi poklepe dlaní na rameno. "Teď vás čeká několik dlouhých, krušných dnů starání se o ni. Buďte při ní, až vás bude potřebovat" dodá tiše a pak odchází.

Pomalým krokem vykročím ke dveřím a opatrně stisknu kliku.

Nahlédnu do místnosti. Je tu ticho. Zavřu tedy za sebou a přistoupím k posteli. Smutně pohlížím na dívku, ležící v posteli a u srdce mě zabolí. K její tváři je připojena kyslíková maska.

Mám pocit viny...

Zvednu ruku a jemně pohladím její ruku. Její víčka se zachvějí, ale neotevřou se.

Vypadá tak krásně...

"Madd..." zašeptám a její víčka se opět zachvějí. "... je mi to líto. Je to moje vina."

Ještě chvilku setrvám u její postele. V dlani sevřu její jemnou ruku. Pak už se mi ale do očí začnou tlačit nemilosrdné slzy. Skloním se a přitisknu své rty na její rozpálené čelo. Je to jen letmý dotyk. Téměř jako dotek motýlích křídel a přesto... přesto se mé srdce téměř zastaví.

Zaplaví mě tolik pocitů.

"Madd... vrať se mi." Nechci ztratit dalšího člověka. Nechci ztratit někoho, kdo pro mě tolik znamená. Už ne.

Pohlédnu ke stropu, jako kdybych snad mohl pohlédnout do nebe a po tváři mi steče jedna slza.

"Ji Young... sestřičko... neber mi jí. Prosím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. června 2014 v 21:58 | Reagovat

Povídka je nádherná doufám že skončí dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie