madd naekkeoya || pohroma dorazila

12. února 2014 v 16:39 | JaeRa |  madd naekkeoya




"Tak šup. Pohněte se trochu, vy lemry, nebo to letadlo prošvihneme a bude to vaše vina. A já vás pak upozorňuju, že z vás stáhnu kůži zaživa!" pohrozí pětici mladíků jejich manažer a netrpělivě dál stojí u otevřených dveří auta. Kluci s tichým bručením námitek nakonec nastoupí a ztichnou všichni naráz jako mávnutím proutku.

Manažer se usadí za volant a nastartuje. Než se ale rozjede, otočí se zvědavě dozadu.

"Copak? Už vás přešlo to vaše hudrování?" zkroutí rty do úšklebku. "Začněte se modlit! Doufejte, že Junhonga najdeme! A hlavně, abychom ho našli v pořádku!" Kluci jen tiše přikývnou a chlapík se otočí zpět dopředu. Už už se chystá vyjet, když se náhle otevřou dveře a v nich stojí tmavovlasá dívka.

"Jedu s vámi!" oznámí všem a manažer už se chystá jí v tom zabránit, ale dívka se nehodlá nechat jen tak odbít. Zavrtí prudce hlavou, až se její dlouhé vlasy rozletí do stran. "Himchan je můj bráška a já ho nenechám letět takovou dálku samotného! A Gukkie-…" dodá s jemným začervenáním. "… a vůbec! Ještě byste mi je tam zkazil, nebo ztratil! Nevěřím vám!" zamračí se na manažera a aniž by čekala na svolení, hodí Himchanovi dopředu svůj batoh a nasáčkuje se mezi ostatní dozadu. "Tak… a můžeme jet!" rozkáže a nevšímá si pobavených výrazů okolo sebe.

"Ale…" houkne manažer, ale jeho pokus je ihned zamítnut.

"O nás se přeci nemusíš bát" řekne s úsměvem Gukkie a natáhne ruku, aby JaeRu pohladil po tváři. Tmavovláska se usměje.

"Já vím, ale… prostě jsem chtěla letět taky. Chci vidět, odkud pochází moje maminka" řekne a zahledí se na něho prosebným výrazem. Guk se usměje a zvedne ruku, aby s ní mohl dívku následně obejmout okolo ramen a přitáhnout si jí blíž k sobě.

"Já vím" zašeptá a líbne jí do vlásků. Vůz se dá konečně do pohybu.

"Hej! Netlačte se!" zvolá Yongguk, když se Daehyun začne přetahovat s Jongupem o jedno ze sedadel uvnitř letadla. "Jste jako děti. Copak jste nikdy neletěli, aniž byste nevěděli, že má každý pasažér určené místo?" řekne klidným hlasem a kluci na něho koukají, jako by je káral vlastní otec. "Koukněte se na svoji letenku a sedněte si tam, kam máte. Nebo poletíte tak akorát do-…"

"Gukkie!" chytne JaeRa chlapce za loket dřív, než stačí vyslovit něco, co by mohlo být nevhodné.

"…mů!" dořekne Guk a vyplázne na svou přítelkyni jazýček. Je mu jasné, v čem se mu pokusila zabránit, ale také ví, kdy je nevhodná doba říct to, co měl původně v plánu. JaeRa ho s úsměvem plácne a koukne na svoji letenku.

"Mám sedadlo S75, jenže… kde to sakra je?" řekne a za ní se ozve Jongup.

"Já mám S76, tak to asi budeš vedle mě, že jo? Prosím!" zašeptá a bojácně chytne dívku za rukáv. Rozhlédne se. Nechce, aby někdo viděl, že má strach z létání. JaeRa ale jeho strach zná. Otočí se k němu.

"Neměj strach, Jongie" zašeptá a chlácholivě pohladí hocha po rameni. Cítí, jak se třese. Usměje se tedy a začne hledat místa s jejich čísly. Nakonec je najde, ale ke svému zklamání zjistí, že jsou v jiné části letadla, než ostatní. Všichni jsou rozsazeni všude možně.

Oči všech se upřou k manažerovi, jenž se právě pohodlně usadil na své místo. Ten si po chvilce všimne, že na něho hledí a nechápavě se zarazí.

"Co je?" pokrčí rameny. "Já za to nemůžu! Tohle byli poslední volná místa!" řekne a přes oči si nasadí masku, na krk dá polštářek a snaží se usnout.

"Tak jdeme!" pronese JaeRa, naposledy líbne Gukkieho na jeho plné rty, pak pohladí milovaného brášku po tváři, věnuje pár úsměvů ostatním a nakonec vezme Jongieho za ruku, jako malé dítě. "Měli bychom si už sednout. Brzo budeme startovat" řekne, když si všimne, jak na ní letuška posunky ukazuje, že je čas se usadit. Najdou tedy sedačky, sednou si a Jongie si ihned začne zapínat pás. JaeRa ho chvíli tiše sleduje a pak ho vezme opět za ruku.

"Neboj, Jongie. Všechno bude v pohodě. Uvolni se, nebo zkus třeba usnout! Zvládneš to!" pokouší se mu dodat důvěru, snažíc se u toho nedat najevo, že sama má veliký strach. Chviličku na to se dá obrovský stroj do pohybu.

"Jongie?" řekne tiše JaeRa. "Jongie… už jsme tady. Už mě můžeš pustit!" řekne s křečovitým úsměvem, jak se pokouší zakrýt bolest, kterou jí chlapec téměř celou cestu způsoboval svým pevným stiskem. Jongie se konečně probere z tranzu a pohlédne na JaeRu. Uvědomí si, že jí celou cestu mačkal ustrašeně ruku. Ta jí teď hraje snad všemi barvami. Jongup si oddychne, že let ve zdraví přežil a radostně si odepne pás. Zvedne se, připraven k odchodu, když ho zarazí JaeRyn skoro plačtivý výraz, zatímco se snaží probudit svou ruku k životu.

"J-Jae?" zakoktá, když mu dojde, proč se tak tváří a omluvně sklopí hlavu k zemi. To už se vzpamatuje i JaeRa a vezme hocha okolo ramen. Usměje se a vede ho k východu.

"Netvař se tak smutně, Jongie. Všechno je v pohodě" řekne a chce ještě něco dodat, ale to už je venku přehluší hluboký hlas leadera.

"Tak tohle je ta Česká Republika?" rozhlédne se po rozlehlém letišti. "No… zatím teda nic moc!" dodá a JaeRa ho žďuchne.

"Hele, nech si toho, jo? Ještě jsi nic neviděl… Jen letištní halu zezadu, tak nech bejt. Určitě je to krásná země!" řekne a vezme chlapce za ruku. Pak si ale uvědomí, že jí cosi chybí. Nebo spíš někdo. Rychle se rozhlédne.

"Kde… kde mám brášku?" vyhrkne ustrašeně. Vzápětí se za ní ozve jeho chraplavý hlas. JaeRa se otočí a spatří Himchana, jak se drží za bříško, ve tváři celý zelený.

"Himmy? Co… co je s tebou?" zeptá se překvapeně a přistoupí k němu. Pohladí ho po zádech a chlapec k ní zvedne pohled.

"Asi… jsem neměl jíst to sushi!" pronese třesoucím se hlasem. JaeRa se starostlivě podívá na přicházejícího manažera.

"Myslím, že potřebuje doktora" řekne mu tiše a ten zvědavě zvedne obočí.

"Proč?" zeptá se a pohlédne na Himchanovu bolestí zkřivenou tvář. Dívka si povzdychne a opět pohladí brášku po zádech.

"Protože můj bráška je trdlo. Dal si v letadle sushi" povzdychne si a manažer se zasměje.

"Sushi? Kvůli tomu přeci není potřeba ho odvádět hnedka k lékaři, ne?" JaeRyna odpověď ho ale rychle vyvede z omylu.
"Himchan je alergický na řasu Nori!"

Mezitím u Madd:

"Mami, já ho nechci učit číst a už vůbec ne mluvit! Copak vážně neumí říct ani slovo?" rozčiluje se mladá dívka nad matčiným nápadem a zkříží rozzlobeně ruce na prsou.

Matka koukne z okna na ulici, kde na chodníku sedí u plotu jejich starý známý bezdomovec.

"A proč ne? Poprosil mě o to a já mu to už slíbila!" odpoví a dál se věnuje přípravě oběda.

"Požádal? A jak, když neumí mluvit? HM?" rozčílí se Madd znova a nakonec si povzdychne, když jí matka mimikou ukáže, že mladík mluví rukama nohama.

Dívka si cosi zavrčí sama pro sebe a vezme do ruky učebnici češtiny, kterou jí maminka připravila. Prohlédne si jí a nechápavě se otočí na starší ženu.

"Mami, ale tohle je učebnice pro první třídu!" houkne a matka pozvedne jedno obočí.

"No a to bys ho chtěla začít učit rovnou dějiny umění? Musí se nejdřív snad naučit poznávat písmenka, ne?" zaklepe si na čelo. Madd si uvědomí, že je to přeci logické a zacukají jí koutky. No jo, to si vlastně neuvědomila. Naposledy tedy koukne na svoji roditelku a ta jí pohled opětuje.

"Ty jsi ještě tady?" zeptá se jí matka a olízne vařečku. Madd protočí panenky. Někdy je její máma opravdu nenapravitelná. Zhluboka se nadechne s úmyslem ještě něco říct, ale nakonec jen pokrčí rameny a vyjde před dům. U dveří zůstane stát a tiše chvíli pozoruje mladého muže, jak si hraje se zatoulaným kotětem. Vypadá přitom opravdu mile. Projde brankou a přiklekne k nim. Aniž by stále tušila, kdo se ukrývá pod maskou muže bez domova, si ho tiše prohlíží. Pak se jeho oči odpoutají od té maličké chlupaté kuličky a pohlédnou na Madd. V tu chvilku Maddino srdce poskočí. Polije ji horko. Opět má pocit, že jí někoho připomíná, ale tentokrát je ten pocit silnější. Jako kdyby znala přímo jeho! Jako kdyby byl člověkem, který pro ni velmi znamenal. Někdo, koho… miluje!

"Zelo…" uvědomí si Madd, koho jí chlapec tak silně připomíná, neuvědomujíc si přitom, že jméno vyslovila nahlas. V tu chvilku kotě bolestně zamňouká a dá se na útěk. Když Junhong zaslechl svoji přezdívku, nechtěně leknutím sevřel prsty okolo kotěte tak pevně, že chudáčka dosti přiškrtil. Madd přimhouří oči. Jeho reakce na vyslovené jméno je velmi zvláštní. Začne mít podezření, že tu něco nehraje.

Aniž by ale jen tušila, co… slíbí sama sobě, že na to přijde! Ale ví, že by na sobě neměla dát nic najevo, proto zamává Zelovi učebnicí před nosem. Ten na ní chvíli nechápavě hledí, než mu dojde, že se její matce zřejmě podařilo ji přimět k výuce. Madd natáhne k Zelovi ruku, ale když si představí, co všechno živé a neživé by se mohlo ukrývat v jeho roztrhaném, špinavém oblečení, raději si to rozmyslí. Pouze tedy pokyne chlapci, aby ji následoval na jejich zahradu. Tam usednou pod altán a Madd se pustí do první lekce, jak naučit chlapce mluvit.

Tmavovláska dál přemýšlí nad tím, proč ji tenhle špinavec tolik připomíná toho, jenž jí drze ukradl celé srdce, zatímco on si prohlíží se zájmem učebnici.

"Však já tě naučím mluvit a ty se mi pak hezky sám představíš!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. června 2014 v 21:33 | Reagovat

Tak to bude ještě zajímavé ale má chytrou maminku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie