madd naekkeoya || v rukou bezdomovce

12. února 2014 v 16:33 | JaeRa |  madd naekkeoya




"Mami? Tati? Je někdo doma?" ozve se domem, když přijde Madd ze školy a hned na to se domem ozve matčin hlas.

"Jsem v kuchyni, zlato" houkne a rukou rychle naznačí mladíkovi před sebou, aby se ukryl.

"Honem, neměla by tě tu vidět!" řekne rychle a zvedne se, aby vyšla dceři naproti. Nemá ani čas nad tím vším teď přemýšlet. Jedno ale ví jistě… Teď není vhodná doba na to, aby Madd zjistila, že Zelo je v Čechách. A co víc? Že je v jejich domě!

Tohle chce správný plán!!

"Mami? S kým jsi to tu mluvila?" rozhlédne se po kuchyni Madd a zmateně pohlédne na matku, jako kdyby snad trpěla samomluvou. Ta ale s ledovým klidem vezme dceru za zápěstí a vede ji před dům. Cestou jí do dlaně vtlačí pár bankovek.

"Jen jsem s někým telefonovala" zalže a mile se usměje. "Zlato, prosím tě, dojdi mi do krámu" prohlásí, aby získala trochu času a nadiktuje Madd pár zbytečných věcí, které ji jako první napadnou, nevnímajíc přitom Maddin zmatený výraz, který jasně naznačuje, že nechápe, na co matka potřebuje takové zbytečnosti, když má jako vždy pečlivě nakoupeno. Mno, ale dlouho nad tím nepřemýšlí a pokrčí rameny. Vezme prkno, na uši narazí sluchátka a zmizí v davu.

"Junhongu?" zvolá matka, když se vrátí do kuchyně a rozhlédne se po místnosti. Náhle se otevřou dveře vedoucí do komory a z nich téměř vypadne postava mladíka, zasypaného všelijakým haraburdím. Maddina matka se začne hlasitě smát, zatímco Zelo z hlavy sundavá kýbl a s rozmrzelým pohledem hledí na ženu nad sebou. Pak se ale začne smát taky. Proč také ne… Její smích je nakažlivý… Stejně jako ten Maddin.

Stvořitelka jeho lásky přiklekne k němu a potutelně se zahuhňá.

"Jsi vážně roztomilý. Nedivím se už, že se jí líbíš" řekne česky a Zelo na ní upře nechápavý pohled svých temných očí. Pak mu žena pomůže na nohy a poplácá ho po rameni.

"Tak pojď! Je na čase něco vymyslet" řekne a její úsměv je nahrazen vážným výrazem.

"Ahoj, Madd. Co tu děláš? Vždyť jsi před chvílí odešla s tím, že jdeš domů" ozve se mezi regály hlas její spolužačky, jež tu brigádně pracuje. Otočí se tedy a obdaruje kamarádku úsměvem.

"Jo, ale nestačila jsem se ještě ani zout a už mě máma vyhnala do krámu" povzdychne si a začne do košíku skládat žádané položky. Po pár minutách se holky rozloučí a každá se vydá svým směrem.

"Matka se chová nějak divně" řekne Madd a kamarádka pokrčí rameny.

"No co, za pár dní máš narozeniny. Třeba ti zase chystá oslavu, jako každý rok" pronese nezaujatě a Madd přikývne.
"No, myslím, že letos mě čeká nějaký pořádný dáreček!" Kdyby jen věděla, co jí vlastně čeká…

"Hmm…" zapřemýšlí matka. "Myslím, že v první řadě tě musíme někde ubytovat. U nás být nemůžeš, tam by tě Madd ihned objevila, takže… kam s tebou?" zamyslí se a tiše si vysokého mladíka prohlíží. Ten jen pokrčí rameny. Co taky může udělat jiného? Nezná to tu.

"Je mi jedno, kde budu, ale chci být co nejblíže vašemu domu. Prosím!" zatváří se nešťastně. Náhle žena vykřikne.

"Už to mám, ale teda… jen, pokud s tím budeš souhlasit" nahodí zvláštní škleb, kterého se Zelo zalekne a pomalu nabývá dojmu, jestli udělal dobře, když tuto drobnou ženu požádal o pomoc. Starší žena vezme kabelku a popadne chlapce za zápěstí.

"Pojď, máme spoustu práce" a s těmito slovy společně vyjdou z domu.

Zatím kdesi v Seoulu:

"Sakra! Jak jste ho mohli nechat odejít? A navíc samotného a nikomu nic neříct?! Děláte si snad ze mě legraci?" rozčiluje se už hodnou chvíli manažer skupiny. Nervózně přechází po místnosti a zamračeně sleduje pětici chlapců, kteří se sklopenými hlavami rentgenují podlahu.

"To jsem zvědavý, jak tohle vysvětlím vedení! A nebo víte, co?" zastaví se a ukáže na kluky prstem. "Vy se teď seberete a okamžitě si půjdete sbalit! Sejdeme se na letišti!" vyhrkne a kluci si vymění několik nevěřících pohledů.

"Cože?" optá se Bangie.

"No, ty moc nekoukej. Jsi leader, měl jsi ho na starosti! Takže se všichni vydáme na pátrací akci. Musíme toho troubu najít a přivést zpět, než se mu něco stane! Nehodlám dostat od vedení po prdeli!" zavrčí a přiloží si mobil k uchu. Přitom dál skenuje kluky.

"A až ho najdeme, dám mu na prdel a zavřu ho do školky, ať ho tam naučí, že utíkat se nemá!" houkne si pod vousy a naznačí klukům, aby opustili místnost. Přitom dál čeká, až se konečně někdo ozve na druhé straně telefonu.

"Halo? Chci objednat šest letenek do České Republiky…"

"Mami? Nesu ti ten nákup" houkne Madd a vejde do kuchyně. Nikdo jí ale neodpoví. "Mami?" Nic. Pokrčí tedy rameny a jme se uklidit nakoupené věci. Jen co se ale přiblíží ke komoře a zarazí se. "Proč jsou ty věci roztahané po zemi? Mamka by nikdy nenechala nic jen tak se válet" zamyslí se, ale nakonec jen pokrčí rameny.

"No jo, no! Je to moje máma. Čemu se vůbec divím" řekne si, vše uklidí na své místo, doklidí nákup a vydá se do svého pokoje, kde usedne na svoji postel. Chvíli jen tiše sedí a kouká do prázdna, pak ale zvedne hlavu a zahledí se na plakát, který dosud visí na jejích dveřích. Postaví se a přejde k nim. Tiše sleduje tu krásnou tvář a pak zvedne ruku.

Jedním jediným prudkým pohybem strhne plakát ze dveří. Zmuchlá do malé kuličky a otevře okno, aby z něho následně hodila tu smutnou vzpomínku. Ihned okno opět zavře, tudíž si nevšimne bezdomovce, který v rozškubaných, špinavých hadrech stojí před domem a jemuž tu zmuchlanou kuličku hodí přímo na hlavu.

Mladý muž se podrbe na místě, kam ho kulička trefila a zahledí se k oknu, odkud přiletěla. Pozvedne nechápavě obočí a pak se sehne, aby se podíval, co mu to vlastně na té hlavě přistálo.

Zamyšleně začne tedy pomalu rozbalovat zmuchlaný papír tak, aby ho pokud možno nerozškubal a během chvilky se jeho oči začnou zalévat horkými slzami.

"Madd, bolí to… tak moc!" zašeptá tiše a složí plakát do úhledného čtverečku, aby si ho následně zastrčil do kapsy. "Ale ještě to nevzdávám, Madd. Ještě ne! Ještě snad je maličká naděje, že mi odpustíš…" a s těmito slovy znovu upře svůj pohled k zavřenému oknu, z něhož hledí nešťastná dívka, kterou mladík, převlečený za bezdomovce, z celého srdce miluje.

"Miluji tě, Madd. Miluji tě tak moc a dokážu ti to! Kéž bych ti to dokázal říct dřív a tys mohla věřit mým slovům, ale myslím, že bys věřila spíše tomu, že je všechno lež. Měl jsem to poznat dříve. To jak moc ti ubližuji. Choval jsem se k tobě jako k onuci… měl z tebe jen pobavení a tvé trápení mě nezajímalo. Madd… zajímalo, jen… nechtěl jsem si to připustit. Ale stále věřím, že je šance aspoň částečně to napravit. Dokážu ti, že jsem se změnil. I kdyby to měla být poslední věc, kterou pro tebe udělám. A slibuji ti, že pokud mě i potom nebudeš chtít už nikdy vidět… pak odejdu a už nikdy mě nespatříš…" a s těmito slovy se usadí u okraje plotu a tiše sleduje Maddino okno.

"Snad jsi ještě nezapomněla, že žiju…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie