mianhae, my love

12. února 2014 v 18:30 | JaeRa |  crossover oneshots

|| mianhae, my love | bap, sj | w: 2176 | a: jaera ||




"Jak jsi to mohl udělat?!" zařve blonďáček na svého přítele a oči má plné čiré zloby.

Nedokáže to pochopit… nedokáže to strávit. Proč mu to jen ten černovlásek udělal? Proč mu neřekl pravdu? Proč to před ním tajil? A vůbec… jak dlouho už tohle trvá? Kdy mu chtěl konečně oznámit, že má poměr? Vždyť… vždyť to není tak dlouho, co se loučili na letišti. Není to tak dlouho, co mu Himchan přísahal svoji lásku. A teď… teď se vrátil a našel v jejich posteli Haeho!

"Himchane, proč? Co jsem provedl tak zlého, že se mi vysmíváš?" zavrčí skrz pevně zatnuté zuby ve strachu, že kdyby je nesevřel, zřejmě by na černovláska zakřičel, že by se i stěny otřásaly, ale on chtě zůstat co nevíce klidný.

Ví ale… ne!... cítí, že to dlouho nevydrží. Ten tlak uvnitř něj, je až příliš silný. Tak moc vyššímu mladíkovi, který na něho pohlíží s tím nejsmutnějším pohledem, věřil! Himchan otevře ústa, aby se pokusil bránit. Ale zase je naprázdno zavře. Neví co říct. Už se mu to snažil vysvětlit tolikrát, ale… Hyuk, jako kdyby byl hluchý. Neposlouchá ho a on už neví, jak jinak mu to říct!

"Hyukie, prosím…" zkusí tichounkým hlasem. Už nemá sílu ho dál přesvědčovat, ale ani se nechce jen tak vzdát.

Vždyť se přeci nic nestalo! On přeci miluje Hyuka a nikoho jiného. Proč si to ale nenechá vysvětlit? Hyuk zvedne ruku a tím ho zarazí uprostřed věty. Zavrtí hlavou a povzdechne si. "Já už nechci nic slyšet!" řekne znatelně klidněji a přejde z obýváku na chodbu. Himchan chviličku tiše stojí stále na místě a přemýšlí, jak jinak blonďáčka přesvědčit o své nevinně. Nakonec na chodbu vyběhne za ním.

"Hyukie, poslouchej mě… Prosím! Mezi mnou a Haem k ničemu nedošlo!" řekne rychle a Hyuk se zašklebí.

"Samozřejmě, jak by taky mohlo, když jsem přišel dřív, než se vůbec mohlo něco stát?"

"Ale…" vyhrkne, ale Hyuk jen napřáhne ruku směrem k němu a cosi po něm hodí.

Himchan letící věc zachytí a ta mu zacinká v dlani. Zmateně se podívá na svazek svých klíčů a pak na Hyuka.

"Co…" nechápe černovlásek a zmateně na Hyuka pohlíží.

"Vrať mi klíč od domu!" řekne stroze a pohledem skenuje vzor dlaždic na podlaze.

"Hyukie…?" zašeptá tichounce Himchan, ale mladík naproti němu už se zdá být značně netrpělivý. "Vrať mi klíče a pak… vypadni!"

"Ale…"

"VYPADNI!" zařve Hyuk a otočí se.

Nechce, aby Him viděl, jak se mu do očí tlačí slzy, které si ihned na to, najdou cestu přes jeho tváře a pak bezhlesně dopadají na zem. Him s obrovskou bolestí v srdci sleduje mírně se chvějící tělo před ním. Cítí, jak ho v očích začínají štípat slzy a tak zamrká ve snaze je zahnat. Jenže se mu to nedaří. Znovu pohlédne na svazek klíčů ve své dlani a pak roztřesenými prsty jeden klíč stáhne z kroužku.

Naposledy si ho prohlédne, jako kdyby se pokoušel zapamatovat každičký tvar toho chladného předmětu. Pak udělá dva kroky k Hyukovi. Natáhne dlaň s klíčem a čeká. Když ucítí jemný dotyk, jak mu Hyuk bere klíč z dlaně, skousne silně svůj spodní ret, aby zabránil hlasitému vzlyknutí. Tak moc ho Hyukovo odmítnutí bolí…

Blonďatý chlapec bez hnutí stojí stále na stejném místě. I po dlouhých, nekonečných minutách, kdy Himchan odešel do svého pokoje. Když ale po chvíli uslyší blížící se kroky, pevně zavře své oči a skousne svůj ret, aby skrz jeho rty neprošlo to jedno jediné slovo… 'Neodcházej!'. Jenže, copak po něm může chtít, aby zůstal, když ví, že ho podvedl? Ne! To přeci nemůže. Kroky za ním se zastaví a Hyuk nemá sebemenší potuchy, že mladík za ním zvedl svoji ruku v touze blonďáčka naposledy pohladit. Jenže to neudělá a jeho ruka tiše klesne opět podél těla.

"Sbohem, Hyukie…" knikne tiše a ze všech sil se snaží, aby ho hlas nezradil.

Pak sáhne po klice a bez jediného ohlédnutí vyjde ven. Nechce se otočit. Ví, že by ho ten pohled bolel víc, než teď, i přesto, že už má pocit, že ho ta bolest víc sžírat nemůže. Zabouchne za sebou a udělá několik roztřesených kroků. Jeho dech těžkne s každým dalším krokem. Jeho slzy ho pálí stále víc a víc. Stále doufá, že se dveře otevřou a Hyuk ho nenechá odejít, jenže… On ho odejít nechal.

Blonďatý hoch uvnitř zaslechne tiché zabouchnutí dveří. Odešel. On opravdu odešel. Ale… vždyť to on ho vlastně vyhnal. Tak proč ho jeho odchod tak strašně bolí?

Semkne pevně svá oční víčka a jeho tvář se zkroutí pláčem. Otočí se a vejde do ložnice. Padne na postel a tvář zaboří ho Himchanova polštáře. Je tolik cítit černovláskovou vůní.

"Himchannie…" knikne plačtivě mladík a pevně sevře polštář v náruči, jako kdyby mu to snad mohlo vynahradit teplo a jemnost Himchanova těla.

Ani neví jak, ale pláč ho vyčerpá natolik, že usne s polštářem stále pevně přimknutým k hrudi, dokud ho neprobudí drnčící mobil, který má v kapse. Nevrle se zavrtí a pokouší se spát dál, ale neutichající zvonění a nepříjemné vibrování ho nakonec donutí hovor přijmout.

"Co je?" zavrčí nevrle a jeho oči se ihned otevřou dokořán, když se z druhé strany ozve Hae.

"Hyukie, prosím tě, můžeš Himchanovi vyřídit, že mu moc děkuji za to, jak se o mě postaral? Moc mi tím pomohl" řekne mile, netuše, jak moc se vše opět v blonďáčkovi začíná vařit.

"Jo, tak pomohl, jo?" zavrčí, až se Hae nechápavě zarazí nad zvukem Hyukova hlasu.

"Ano, pomohl. Bylo mi hrozně zle a měl jsem horečky. U nás doma nikdo nebyl a tak jsem chtěl požádat o tvojí pomoc, jenže… byl jsi pryč, a tak se Him nabídl místo tebe. Chtěl mě odvést k lékaři, ale já ho prosil, aby mě nechal u vás a horečka mezitím ustoupila, tak svolil. Prosím, vyřiď mu, že jsem mu moc vděčný!" řekne vesele a Hyuk se zarazí. "

A proč to nezavoláš jemu?"

"Pokoušel jsem se, ale… je nedostupný a nikde ho nemůžu sehnat" odpoví Hae a Hyuk dostane náhle strach.

Myslel si, že Him půjde k Haemu, ale… zdá se, že nedorazil. Tohle není Himchanovi podobné. Kam asi šel?

"A jak jsi na tom teď?" zkouší Hyuk vypadat mile, ale jeho mysl mu šrotuje na plné obrátky.

"Ještě musím ležet, ale už se cítím líp, díky. Jen se musím futrovat léky, ale nevadí. Lepší, než ta šílená polévka, kterou se do mě pokoušel Himchan dostat" zasměje se a Hyukovi poskočí srdíčko, při představě, jak hloupý byl.

Takže Himchan s ním skutečně neměl poměr?Jen… se mu pokoušel pomoci?Ah, bože… Já jsem takový idiot! Vždyť mi to celou dobu říkal a já… já ho neposloucha! Ah, Himchannie, odpustíš mi? Myšlenky v jeho hlavě pracují na plné obrátky, zatímco Hae stále na něho mluví z druhé strany. Jenže on už ho nevnímá. Jediné, na co dokáže myslet… je Himchan. Rychle se tedy rozloučí a strčí mobil zpět do kapsy. V předsíni popadne svoji bundu a vyběhne před dům. Jen, co se ale za ním zabouchnou dveře, překvapeně se zarazí.

"Bouřka?!... A v tomhle počasí je Him někde tam venku? Proboha! Musím ho co nejdřív najít!" Pohlédne na hodinky. "Je to šest hodin, co Himchan odešel a bůhví, jak dlouho tenhle lijavec trvá. Vždyť… onemocní!" začne si dělat starosti a má obrovskou chuť si nafackovat. Jak mohl být tak nedůvěřivý? Proč si to nenechal vysvětlit?... Proč ho jenom vyhnal!

Neujde však ani o ulici dál a spatří bezvládné tělo, schoulené podél špinavé zdi té snad nejšpinavější uličky v celém Soulu. Hyukovi oči se rozevřou dokořán.

"HIMCHANNIE…!" zakřičí vystrašeně a rozeběhne se k tělu, nevnímajíc ledové kapky, jenž mu silou dopadají na jeho tvář.

Padne vedle něho na kolena a vezme tvář bezvládného Himchana do dlaní. "Himmie, prosím… podívej se na mě!" vyhrkne a jeho srdce buší jako o závod. Černovlásek ale nereaguje a Hyuk může pod svým dotykem cítit pouze rozpálenou pokožku jeho tváře. Přesně jak očekával, Himchan má zřejmě horečku.

"Himmie… Himmie, slyšíš mě? Prosím, otevři oči!" zaprosí a jeho hlas se zlomí, jak ho přemůže pláč i strach.

Vezme tedy ležící tělo do náruče a rychlým krokem se vydá zpět k domu. Musí mu rychle srazit horečku. Himchannie, odpusť mi! Když dorazí domu s černovláskem v náruči, uloží ho na gauč v obýváku a vyběhne z místnosti, aby napustil teplou vodu do vany. Pak se vrátí k mladíkovi, jenž stále v bezvědomí leží na měkkých matracích gauče. Hyuk se usadí na okraj a tiše hocha sleduje.

Himovi oční víčka se mírně chvějí a i jeho tělo se třese. Sáhne mu tedy opět na čelo. Je horké a Hyuk má pocit, jako by sahal na žhnoucí uhlík, jenž ho pálí do dlaně. S ustaraným výrazem začne z hocha sundávat oblečení. Pak ho vezme opět do náruče a přemístí se s ním do koupelny. Přistoupí k vaně a jemně položí hocha do teplé vody.

I přesto, že je Himchan v bezvědomí, jeho rty se pootevřou a skrz ně vyjde tiché zalapání po dechu. Hyuk sevře v dlani Himchanovu ruku a přenese ji ke svým ústům. Něžně políbí tu jemnou pokožku a pak se rozpláče. "Himmie, prober se! Prosím!" Jeho tělo se chvěje v silném pláči. Jak mohl být tak krutý a vyhnat ho pryč, aniž by si nechal všechno vysvětlit? Kdyby nebyl tak rozzlobený… tak zaslepený, tak se nic z tohohle nemuselo stát. Ale… stalo se a Hyukovo srdce teď obklopuje naprostý strach!

Hyuk smutně usedne na zem, opře své čelo o kraj vany a zavře své uslzené oči, když náhle…

"Hyukie…" ozve se tichounce, že si blonďatý mladík není jist, jestli to nebyl pouhý výplod jeho fantazie.

Zvedne hlavu, a že to nebyl pouhý zkrat jeho fantazie, ho utvrdí další pohyb černovláskových rtů. "Hyukie, odpusť mi" Hyuk ihned vyskočí na nohy a pohladí mladíka po vlasech.

"Himchannie" zašeptá a pokouší se setřít slzy z tváří.

V tom se ty černé oči otevřou. Ty nádherné oči, které Hyuk tolik miluje a upřou na něho pohled plný bolesti skrz zvláštní zamlženost, způsobenou pomíjejícím bezvědomím i horečkou. "Je mi to tolik líto. Je mi líto, že jsem ti nevěřil. Prosím, odpusť mi to! Prosím!" rozvzlyká se Hyuk a Himchan se pokusí zvednou svoji ruku, aby ho mohl pohladit, jenže… nemá sílu, a tak jeho ruka opět se šplouchnutím padne do vody. Jeho víčka se zachvějí, panenky se otočí v sloup a jeho mysl i tělo opět upadne do milosrdné nevědomosti.

"Himmie, ne! Prosím, ne!" zašeptá plačtivě Hyuk a skloní se, aby opřel své čelo o čelo mladíka, ležícího v chladnoucí vodě.

Hyuk ale dlouho neváhá. Vytáhne špunt, vytáhne hocha z vody a nezaobírá se jakýmkoliv otíráním. Jen ho zabalí do ručníku a vezme do náruče. Přenese ho k posteli, kde ho uloží a oblékne. Aby mu dodal co nejvíce tepla, položí se vedle něho a pevně si ho k sobě přitiskne. Tiše sleduje, jak se mu na čele tvoří kapičky potu, jak se chvěje a skrz jeho pootevřené rty vycházejí sípavé nádechy.

Neudrží se a nahne se, aby ty rty políbil. Jsou tak horké!

"Himmie, odpustíš mi to?" zeptá se, i když ví, že ho druhý mladík nevnímá.

I přesto ale doufá, že ho alespoň slyší. Přetáhne přes oba deku a sevře Himchanovu ruku ve své dlani. Přitiskne se k němu, jak jen je to možné a nepřestává to nehybné tělo sledovat, dokud ho nepřemůže síla spánku.

Když se ráno probudí, doufá… modlí se, aby to, co se včera stalo, byl jen pouhý špatný sen. Jen nějaká strašná noční můra, ale… když otevře oči, je si jist, že to sen nebyl. Jen krutá skutečnost. A on se teď musí dívat na tvář, sužovanou horečkami, za kterou… může on!

Pohladí tu nádhernou tvář, už znatelně klidnější a nedokáže se nabažit té krásy, i když momentálně pod vlivem nemoci. Pak ale jeho srdce téměř vynechá několik úderů, když zaslechne tichý, hluboký hlas, pronikající skrz ty plné rty.

"H-Hyukie?" ozve se vyčerpaně Himchan a otevře své krásné oči.

Ihned je ale opět zavře, když ho do nich udeří prudké slunce, pronikající přes veliké okno. "Ano?" odpoví a netrpělivě i se strachem čeká, co mu černovlasý mladík řekne.

"Je mi to líto, ale… Nedokázal jsem odejít. Nedokázal jsem opustit ulici s vědomím, že už tě nikdy neuvidím. Prosím, odpusť mi. Já tě miluji. Vždycky jsem tě miloval a na tom se nikdy nic nezmění" řekne sípavě a Hyuk ho pohladí po tváři a mírným tlakem si jeho tvář otočí k sobě.

"Hyukie… Hae a já, my-…" řekne, ale Hyuk mu přiloží prst na jeho rty, aby ho umlčel.

"Já vím, Himmie. Teď už vím, žes měl celou tu dobu pravdu. Byl jsem nepřemýšlející idiot a teď toho strašně lituji!" odpoví mu a Himovi se v očích zalesknou slzy.

Plačtivě a s maximální snahou, aby ho hlas nezradil, tiše zašeptá.

"Miluji tě, Hyukie. Tak strašně moc, že… že bych umřel bez tebe!"

Hyuk palcem setře jeho slzičky a opatrně se přitiskne na ty plné rty. Jeho srdíčko se zachvěje láskou k druhému mladíkovi. S vypětím všech sil se odloučí od těch měkoučkých polštářků a zadívá se do těch černočerných očí. "Já vím. Teď už to vím!" řekne a opět ho políbí.

"Také tě miluji, Himmie… Má lásko!"
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Namikaze Sadako Namikaze Sadako | Web | 12. března 2014 v 20:53 | Reagovat

Omo, krásná povídka :3 Skvěle jsou popsány jejich city k sobě, to je nádhera :3 Ale přijde mi divné, že při horečce ho dával do teplé vody místo toho, aby se ji pokoušel nějak srazit a že jej nechal u sebe v bezvědomí, já bych volala záchranku :D Ale chápu, žes chtěla popsat tu atmosféru a jejich pocity, což se ti povedlo :-)

2 Namikaze Sadako Namikaze Sadako | Web | 12. března 2014 v 20:54 | Reagovat

Btw, kurňa! Ten cover!!!! Ty víš, jak udělat, že se rozplynu, ale totálně, že jo?! :D :D :D :D Bože, já ty dva tak miluju! Hyuka sice víc, páč je to můj bias, ale prostě... ten Himchanův šílený pohled a Hyukova dokonalá roztomilost, to je dokonalé, ten cover *_* :3

3 9pitris 9pitris | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 20:34 | Reagovat

omooo. to je tak krásné :) sice to ze začátku bylo smutné ae jsem ráda že se to vyjasnilo a pak si to vyříkali :) mám ráda šťastné konce ^^ krásně napsáno :)

4 Karin Karin | 11. listopadu 2016 v 22:18 | Reagovat

Jsem moc ráda že to skončilo dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie