born to die 2. část

26. dubna 2014 v 20:51 | JaeRa |  bigstar oneshots

Yop, dítka moje. Dočkali jste se něčeho nového. A jak jinak... zase nestíhám, ale vy mě stejně máte rádi, že? Jj, já vím... já vám vidím až za pravou mandli! No nic... tak tu je druhá část a vy si ji užijte. Děkuju Lulince za skvělé betování. Miluju tě, broučku. Těším se na komentíky. Love ya <3


Jeho pohled je rozmlžený. Rozmazaný, jako kdyby se díval skrz hladinu vody. Jeho hlava ho mírně třeští a zvuk okolí k němu doléhá jako z dálky.
"Kde - kde to jsem?" pomyslí si.
Nahlas však nedokáže říci nic. V krku ho neskutečně bolí a pálí jako žhavý uhlík. Rozhlédne se po pokoji. Z holých stěn a přístrojů, jejichž zvuky se mu nepříjemně zařezávají do uší, usoudí, že jde o nemocniční pokoj.
Jeho mysl naplní strach. Ještě ne, ještě to takhle nemůže být. Neměl by tu ležet. Neměl by umřít. Teď ještě není jeho čas. V jeho dalších myšlenkách ho vyruší cvaknutí kliky a následné otevření dveří. Do místnosti vejdou dvě osoby. Muž v plášti, zřejmě tedy lékař a jakýsi mladík. Kvůli tmě, která v pokoji panuje, mu však nevidí do tváře.
"... prosím tedy jen o krátkou chvíli. Pacient potřebuje klid. Jeho stav je dosti vážný. Nemůžeme riskovat jeho zhoršení kvůli případnému stresu," zaslechne tichý šepot lékaře.
Mladík naproti němu přikývne na souhlas a poděkuje. Lékař opustí místnost a nechá cizince s ním o samotě. Ten přistoupí k posteli a usedne na židli stojící vedle. Pak se pokojem rozhostí hrobové ticho.
Gwangsuk tiše pozoruje siluetu před sebou, aniž by druhý mladík byť jen tušil, že ty dvě hnědé oči na něho hledí. Gwangsuk stále netuší, koho proti sobě má, dokud nezaslechne jeho tichý hlas. Hlas, který tolik miluje a který mu právě zvýšil tlukot srdce. Ignorujíc palčivou bolest, kterou mu jeho nemocné srdíčko způsobuje tiše poslouchá jeho vyznání.
"Gwangsuku-..." spustí tiše a jeho hlas se chvěje. "... proč jsi mi to nikdy neřekl? Proč?" zeptá se a v nemocném chlapci je maličká dušička.
Protože tě miluju, pomyslí si, ale i nadále mlčí.
"Měl jsem to poznat. Mělo mi hned dojít, že něco není v pořádku. Tušil jsem, že se s tebou něco děje, ale proboha... proč musíš být tolik nemocný?" schová Youngjun tvář do dlaní. "Nezvládnu to, Gwangsuku. Nezvládnu to... žít bez tebe!" prohrábne své vlasy a upře pohled na chlapce na lůžku.
Gwangsuk mu nevidí do tváře, ale jeho silný pohled cítí až do nitra své duše. Jeho slova ho těší i rmoutí zároveň. Tak rád by byl, aby mu tahle slova řekl při jiné příležitosti. Ne teď, když ví, že brzy jeho dny skončí.
"Neopouštěj mě, Gwangie. Nenechávej mě tu, nebo přísahám - zabije mě to!" zvýší hlas, ihned si to ale uvědomí a opět se ztiší.
Doufaje, že Gwangsuk stále spí, dále prolévá své city. "Gwangsuku, já-..." selže mu hlas a nemocnému chlapci ihned dojde proč, když na jeho ruku, kterou má podél těla, začnou dopadat horké kapičky jeho slz.
Sám má co dělat, aby své slzy zadržel, jak moc se jej jeho slova dotkly. "... já tě miluju. Šíleně moc. Od první chvíle, kdy jsem tě poznal a teď o tebe mám přijít? Vždyť - ještě jsem... ještě jsem ti nestihl všechno říct. A-... bože, už asi ani neřeknu. I přesto, jak moc bych chtěl... nedokážu ti o svých citech říct!" pronese chvějícím se hlasem.
Gwangsuk pomalu přenese svoji ruku k chlapci, který opřel své čelo o pelest postele. Než ale stačí hocha pohladit, Youngjun se prudce zvedne a rychle přistoupí ke dveřím. Tam se na okamžik zastaví. Otočí se a Gwangsuk poprvé v slabých odlescích měsíce spatří jeho tvář. Je poseta cestičkami od slz a bolestný výraz v jeho očích nelze přehlédnout.
"Ne-..." řekne Gwangsuk ve snaze ho zadržet, ale už slovo nestihne doříct. Youngjun opustí pokoj, aniž by ho slyšel. " - odcházej!" dořekne, i když ví, že ho chlapec neslyší.
Po jeho tváři se začnou koulet veliké slzy a jeho srdce u div nepukne. Bolí to. Šíleně moc, ale ne tolik jako slova, která si před okamžikem vyslechl. Jeho city ho nakonec přemůžou a místností se ozve bolestný výkřik.
"Youngjun-ah!" Pokoj se mu začne točit. Jeho tep i srdeční tlukot se stanou nepravidelnými.
Bolest mu naprosto ochromí všechny smysly. Pak začne ztrácet vědomí. Poslední, co zaregistruje, jsou lékař a sestra, kteří se ho pokouší udržet naživu. Za nimi spatří chlapce, který s děsem vepsaným do tváře hledí na to vše, co se před ním odehrává.
"Youngjun-ah!" křikne chlapec naposledy. Pak ho obklopí tma.

Dlouhé hodiny stepují čtyři chlapci před operačním sálem. Hodiny, které jako kdyby neměly konce a s každou další minutou jim čekání přijde delší a delší. Dveře se nakonec otevřou a z nich vyjde lékař. Youngjun se ihned vrhne k němu.
"Tak jak je na tom?" vyhrkne a strach v něm narůstá s každou vteřinou, kterou lékař mlčí. "Tak mluvte, sakra!" vyhrkne na něho, ale lékař k němu konečně vzhlédne.
"Pacient utrpěl rupturu pravé srdeční komory. To způsobilo masivní krvácení v hrudní oblasti. Ztratil příliš mnoho krve. Je mi líto, ale pacient-..." pronáší tichým hlasem a v Youngjunovi by se krve nedořezal. Hlavou mu začnou výřit ty nejhorší myšlenky.
"Bože, ne!" jenž stěží zadržuje slzy. "Je - je mrtvý?" Lékař mu konejšivě položí ruku na rameno.
"Není mrtvý, ale je v kómatu. Jeho stav je příliš kritický. Pokud přežije tuto noc, tak i přesto je jen velmi malá pravděpodobnost, že se probere."
Youngjun přestane ihned vše vnímat. Jediné na co dokáže myslet, jsou lékařova slova a myšlenka, že se chlapec, kterého tolik miluje, už zřejmě nikdy neprobudí. Sesune se Sunghakovi do náruče. Ten ho pevně sevře v objetí a dovede ho k židličkám, stojících podél zdi. Tam ho usadí. Youngjun se více vtiskne do jeho náruče. Pláč mu křečovitě svírá tělo.
"Ještě neumřel, Junnie. Nevzdávej se naděje," zašeptá Sunghak a pohladí Youngjuna po zádech.

"Nevzdávej se naděje..." zní chlapci v uších, když opatrně bere za kliku, aby vstoupil do pokoje, kde leží Gwangsuk.
Přistoupí k posteli a rukou si zakryje ústa, aby utlumil hlasitý vzlyk. Pohled do mrtvolně bledé tváře mu rve srdce na kusy. Pohled na širokou kanylu, vedoucí chlapci z úst a končící u dýchacích přístrojů... na různé hadičky, kanylky i všemožné drátky trčící mu snad ze všech možných míst na těle. Přístroje, které v pravidelných intervalech vyřvávají u jeho hlavy. To vše bere Youngjunovi veškeré iluze o tom, že by se Gwangsuka podařilo nějakým zázrakem zachránit. A on ví, že je to nemožné. Jen se tím prodlužuje jeho trápení. Jeho i Gwangsuka.
"Nevzdávej se naděje..." probleskne mu opět hlavou. Vezme chlapce za ruku a pevně ji sevře ve své dlani.
"Gwangie, slyšíš mě? I když nereaguješ... vím, že mě slyšíš. Četl jsem to kdysi v novinách. To, že lidé v kómatu slyší! Já-... já tě prosím. Neopouštěj mě, Gwangie. Prosím. Kéž bych ti mohl říct, jak moc pro mě znamenáš a jak moc toužím po tom, abych tě mohl sevřít v náručí a říct ti, jak moc tě miluji. Chybíš mi. Má tě tu, hned u sebe a přesto... jako bys tu vlastně vůbec nebyl! Kéž bych měl tu jistotu, že mě teď opravdu slyšíš. Lásko... miluji tě, šíleně moc tě miluji. Nechci a nedokážu přijmout myšlenku, že o tebe přijdu. Že zemřeš a já zůstanu sám. Gwangie, já - já nevěřím tomu, že to zvládnu. Jestli umřeš, tak - já umřu s tebou. To přísahám! Tady uvnitř-..." sáhne si na hruď. "... zůstane prázdno, které už nic a nikdo nezaplní, slyšíš?!" zvýší plačtivě chvějící se hlas a sevře nehybnou ruku Gwangsuka pevněji. Sehne se a jemně políbí chlapce na čelo. Pak opustí místnost.

"Youngjune?" otevře ztěžka své oči a rozhlédne se. "Kde jsi? A proč... proč je tu taková tma? Halo? Slyší mě někdo?" volá Gwangsuk i přes palčivou, ostrou bolest v krku.
Bolestně zkroutí tvář a natáhne ruku před sebe, doufajíc v to, že nahmatá tu malou krabičku... vypínač, jímž by rozsvítil. K jeho velikému zklamání ale žádnou zeď konečky jeho prstů nenajdou. Udělá spoustu kroků, pohybů doleva i doprava. Prostor okolo něho však jako kdyby neměl konce.
"Kde... kde to jsem? Proč je tu tma? Nelíbí se mi to. Kde jste kdo? Halo?" volá Gwangsuk už značně zoufale.
Už si téměř připadá jako blázen, když náhle zaslechne tichý hlas milovaného chlapce. Jen zdálky a jako kdyby přicházel z nějakého tunelu. Přesto ho slyší jasně a zřetelně.
"Jestli umřeš, tak - já umřu s tebou..." prudce se začne rozhlížet.
Otáčet v touze mladého hocha spatřit. Stále ale nevidí nic, než černočernou tmu.
"Tady uvnitř... zůstane prázdno..." Gwangsukovo tělo naplní strach. Padne na kolena a poslední síly vloží do srdceryvného výkřiku.
"YOUNGJUN-AH!!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 26. dubna 2014 v 21:22 | Reagovat

To bylo tak smutný, až se mi spustily slzy a zamlžily se mi brýle.
A teď sedim a čumim na monitor a vůbec nevim co napsat do komentu...
Osud je nespravedlivý. Vždyť Gwangsuk je ještě moc mladý a celý život má před sebou.
A co potom Youngjun, ten bude hodně moc nešťastný. A ani čas úplně rány nezahojí...

2 Týna Týna | Web | 27. dubna 2014 v 11:05 | Reagovat

trvalo mi několik minut než jsem se vzpamatovala a byla schopná psát koment.
Bylo to neskutečně smutné a měla jsem co dělat, aby mi nevyhrkly slzy.
Nechci aby od něho odešel, to mi nemůžeš udělat. Má celý život před sebou a co Youngjun? Takhle ho trápit...

3 Karin Karin | 12. července 2014 v 21:25 | Reagovat

je mi jich tak líto.

4 9pitris 9pitris | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 13:29 | Reagovat

ae no tak! tohle se nedělá! chtělo by to taky nějaký krásný okamžik..... u kterého budu klidně bulet ae dojetím a né tím že mi puká srdce.... ae dokonalost sama to se musí nechat ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie