vzpomínka

28. ledna 2015 v 13:30 | JaeRa |  got7

|| vzpomínka | got7 oneshot | p: markson | a: jaera ||

Ahojte, děcka. Tak mě chytla chuťka psát, ale nevěděla jsem co, takže mi Hatachi navrhla, abych napsala nějakou jednorázovku, tak jsem se na to vrhla a vyplivla totok :) Snad vám to udělá radost... Hatachi mooooc děkuju, bez ní bych to asi nedala. Cover by Lulina... líbí? :D
Tak... kolik komentíků mi dáte, hn? Aspoň dva? Tři? :D Mhehe... pa :*



Mladý hnědovlasý mladík pomalým krokem prochází ulicemi města. Toho, kde vyrůstal, kde strávil celé své dětství a které mu právě teď připadá tak strašně cizí. Je mu jedno, kolik lidí ho právě teď míjí, do kolika lidí už stihl vrazit, kolik lidí už mu stihlo vynadat za jeho neopatrnou chůzi. Je mu to jedno. Jeho myšlenky teď patří jen jedné jediné osobě. Jedinému člověku, který pro něho znamená víc, než si kdy byl ochotný přiznat a který tu s ním není.
Není a už vlastně ani nikdy nebude.
Mladík se zastaví, opře se rukou o cihlovou zeď vedle sebe a pokusí se zklidnit zrychlený dech. Nemá sebemenší potuchy, jak dlouho už jde. Možná dva, tři dny, možná týden... ví pouze to, že už pár nocí pominulo a on byl stále na nohách, nezastavoval se, nespal, nejedl.
Únava se už dlouhou dobu pokouší přemoci jeho tělo a uvrhnout ho do svých spáru. Jenže on ví že se nesmí zastavit. Musí dojít až na konec své cesty. Musí za ním.
Zvedne hlavu a rozhlédne se, aby zjistil, kde už vlastně vůbec je. Téměř ihned pozná rodnou ulici. Dům jeho rodičů už není daleko.

Ozve se domovní zvonek. A pak znovu a znovu. Zběsilé vyzvánění vyžene ženu od plotny, kde připravovala oběd. Žena otře své ruce do zástěry a vydá se ke dveřím. Jen, co je otevře dveře, zůstane zmateně a překvapeně hledět do oteklých a zarudlých očí svého syna.
"Jacksone?" hlesne tiše a ihned ustoupí, aby mohl chlapec vejít. Jackson vstoupí a aniž by se zaobíral zouváním, rovnou se vrhne své matce okolo krku a proud jeho slz se okamžitě spustí.
"Stýská se mi, mami! Tolik mi chybí!"

Na stole se začne hromadit jídlo, od polévky až po hlavní chod i zákusky. Ničeho z toho se ale Jackson ani nedotkne. Nemůže, nedokáže to. Jen sedí a tiše sleduje plnou tabuli před sebou. Jeho žaludek je tolik stažený, že by nedokázal polknout jediné sousto a je úplně jedno, že téměř hlady umírá.
Nakonec přeci jen, pod starostlivým pohledem svých rodičů, natáhne ruku a vezme si kus suchého pečiva. Nic víc do sebe ani nedostane. Párkrát si ukousne a dlouhé minuty žvýká.
"Jacksone?" ozve se náhle otec. Odloží svůj příbor a zahledí se na syna. "Děláš nám starosti, chlapče. Vím, že je to pro tebe teď velmi těžké, ale neměl by ses takhle zanedbávat," promlouvá k němu tichým, klidným hlasem. Jackson odloží zbytek pečiva zpět na talíř a pohled mu padne k zemi.
Jeho rodiče pro něho vždy byli vším. Měl k nim úctu, vzhlížel k nim, ale... tohle je úplně jiná situace a on pochybuje, že by jeho pocity dokázali pochopit.
"Omlouvám se," ozve se nakonec, doufajíce, že tím otce alespoň trochu uklidní, ale ve svém srdci cítí nesmírnou bolest. "Omluvte mě, půjdu do svého pokoje." Nechá své rodiče samotné a opustí místnost.

Chvíli se opírá o dveře svého pokoje, oči zavřené, srdce prudce bušící.
"Jackie, podívej," houkne hlasitě Mark a v rukách dřímá jakousi kňučící kouli plnou bílých chlupů. "Není sladký? Může být s námi v našem pokoji, že jo? Nebude ti to vadit, že?" prosebným, téměř kňouravým hlasem k němu promlouvá a on se dokáže jen usmívat jeho roztomilosti. A tenhle chlapec, že je z nich nejstarší?

Jackson se posadí na svoji postel, která i přes prchající roky, je stále stejně dokonale ustlaná a čekající na to, až se tmavovlásek zachumlá do jejích peřin. Jenže Jackson místo toho stočí tvář ke svému nočnímu stolku, natáhne ruku a otevře úzký šuplík. V jeho útrobách leží malý sešit. Vezme ho do ruky a položí si ho na klín.
Dlaní pohladí titulní stranu na které je stará fotografie dvou mladíků. Jeho a Marka. Povzdychne si a sešit rozevře na první stránku. Je tu pár zápisků... vzpomínek na Jacksonovu první cestu mimo jeho vlast. Do země, kde měl začít novou etapu svého života, kde chtěl začít žít svůj sen, sdílený s několika dalšíma lidma, kteří měli stejný sen.
Mezi nimi byl i on. Chlapec, vyšší než Jackson, i když drobnější, téměř až pohublé postavy. Plachý, ale s natolik upřímným pohledem v očích, že mu téměř ihned propadl. Byl stejně jako on původem z Číny, což bylo důvodem, proč se tolik sblížili. Sdíleli spolu vše - radosti, smutek, stýskání po domově a rodině, mohli spolu mluvit rodnou řečí... utvořili si spolu společné vzpomínky...

"Marku? Jsi v pořádku?" přisedne Jackson k chlapci, choulícímu se v klubíčku jako hotové klubko neštěstí, nemajíce sebemenší tušení, co chlapce tíží a jaký boj s tím musí uvnitř sebe svádět. Mark neodpoví, místo toho pustí svá kolena, která doteď křečovitě svíral svými hubenými pažemi a vtiskne se Jacksonovi do náruče. Odpovědí mu je hřejivé objetí jeho silných rukou, které ho obejmou okolo pasu a pevněji ho k hřejivému tělu přitisknou. Víc se Jackson neptá. Místo toho vtiskne chlapci jemný polibek do vlasů, který způsobí drobný třas Markova těla.
Mark zvedne svou smutnou tvář s několika cestičkami od slz, které už stihly zaschnout a než se Jackson nadá, Mark mu polibek oplatí. Ne však do vlasů, ale na rty.
Polibek je jemný, téměř jako kdyby se ho nedotýkal, je nezkušený, plachý. Přesto Jackson cítí obrovskou vlnu citu, kterou do něho Mark vložil. Jeho oči se automaticky přivřou a on Markův polibek přijme a prohloubí. Svou dlaní přitom pohladí staršího po tváři a více si ho k sobě přivine.
Nic víc se nestane. Nic, kromě tohoto procítěného polibku, který oba chlapce od toho dne spojí v jeden pár, v němž není možné to náhlé vzplanutí citů již nikdy uhasit. Aspoň tak to Jackson cítil... doufal... věřil!

"Měli jsme být spolu, Marku. Napořád! Ale proč to tak najednou skončilo? Ze dne na den si mi řekl sbohem a odešel navždy. Já zůstal sám jen se svojí bolestí, která vyplnila mé nitro a s krutou škodolibostí mě sžírá zevnitř. Hledám tě všude, ale jsi pryč. Řekl jsi mi, že se mnou zůstaneš navždy, že nikdy neodejdeš, jenže jsi odešel.
Nechal jsi mě tu samotného, ale ať jsem se pokoušel, jak jsem se pokoušel, nedokážu to. Nedokážu žít s myšlenkou, že jsi mě opustil a že už se nevrátíš. Tohle bolí, Marku. Řekl jsi, že i tebe bolí myšlenka na pocit, že mě tu necháváš a přesto jsi řekl ta dvě slova.
"Sbohem, navždy!"
Už nikdy je nedostanu z hlavy a do nejdelší smrti tam zůstanou jako přikované těžkými řetězy. Možná... možná, že kdyby jsi se vrátil ke mě a já mohl opět cítit, že mě miluješ, pak bych byl natolik silný, abych spřetrhal řetězy tvého odloučení a dal bych znovu průchod štěstí, ale... vím, že je to nemožné. Už nikdy se ke mě nevrátíš, nebo snad... ano?

"Je mi to tak líto, Jackie," hlesne starší hoch, ale svým pohledem se vyhýbá jakémukoliv střetu s nepropustnou bariérou té nádherné tmavosti Jacksonových očí. Nechce vidět tu bolest, která se mu v nich odráží. Na to to až příliš moc bolí a on sám už tak cítí až moc velkou bolest. Neunesl by to. "Odpustíš mi někdy?" zeptá se a přistoupí k Jacksonovi. Vezme ho za ruce a konečně se odhodlá, aby k němu vzhlédl. A možná, že raději neměl. Ten proud horkých slz, který se line Jacksonovi z očí, ho zasáhne jako kopí středověkého bojovníka. Mark už plakat nedokáže, všechny slzy už proplakal ve chvílích, kdy ho nikdo nemohl vidět. Nechtěl ukázat svoji slabost. Ne před svými přáteli, ne před ním...
"Jak bych mohl? Marku, jak ti můžu odpustit? Odcházíš ode mě! Věděl jsi to, už takovou dobu jsi věděl, že jednoho dne odejdeš a necháš mě tu, tak mi řekni.... jak ti mám, krucinál, odpustit? Tohle je-..." vymaní se z Markova sevření a otočí se k němu zády. "... zrada!"
Mark k němu udělá krok, chtíce ho obejmout, ale Jackson ho rázně zastaví. "NE!" téměř křikne, prudce se otočí, popadne svoji koženou bundu a vyběhne z dormu. Mark zůstane sám. Sám se svojí tichou, těžce ukrývanou bolestí.
Chviličku na to vejde do pokoje Jaebum. Smutně se na Marka podívá.
"Připraven?" zeptá se a Mark přikývne. Vezme do ruky drobné zavazadlo a naposledy se rozhlédne po pokoji. Pak sáhne do kapsy svých kalhot a nahmatá maličký předmět. Naposledy si ho prohlédne, než ho položí na Jacksonovu postel. Pak odejde a už se ani neohlédne.

Je to už několik dní, co se Jackson vrátil do domu svých rodičů. Několik dlouhých dnů, které strávil sebelítostí a sebeobviňováním. Najednou si je jist, že Mark vlastně za svůj odchod nemůže. Nikdo za to nemůže, bylo to prostě tak dáno a Jackson si konečně uvědomil, proč mu to Mark nikdy neřekl dřív. Proč ho na odchod nepřipravil.
Odchod toho, koho tolik milujete, není nikdy lehký a nikdy není možné se na to připravit, ať si připadá člověk sebesilnější.
Jackson prochází ulicemi města, v němž strávil spoustu času. Kde poznal rodinu Marka. Navštívil spoustu míst, která patřila jen a pouze jim dvěma, aspoň si to myslel, ale uvědomil si, že nikdy jim nepatřilo žádné z těch míst. To, co jim patřilo, byly vzpomínky na ta místa a na chvíle, které tu společně zažili.
Po dlouhých hodinách konečně dojde na místo. Tiše a pomalými kroky prochází prostranstvím, až se nakonec zastaví. Posadí se do tureckého sedu a zahledí se před sebe. Spatří fotografii, na které je Mark. Usmívá se, je šťastný. BYL šťastný a Jackson byl tenkrát taky šťastný. Ale... skončilo tímhle jeho štěstí? Ne, neskončilo, uvědomí si Jackson a na jeho tváři se konečně rozline drobný úsměv. Natáhne ruku a pohladí onu fotku, přidělanou k studenému mramorovému náhrobku, než se přes jeho rty začnou linout slova.
"Konečně jsem to pochopil, Marku. Pochopil jsem tvé mlčení, ale nechtěj po mě, aby se mi přestalo stýskat," zašeptá Jackson, nepřestávajíce sledovat hrob před sebou. "Nemoc mi tě vzala z tohoto světa, ale nikdy mi tě nevezme odtud," poklepe si na srdce. "Tady totiž zůstaneš navždy. Stejně jako v mých myšlenkách a vzpomínkách. Chybíš mi, ale už to nebolí."
Jackson se usměje a začne se pomalu zvedat. Sáhne si na hruď a pod trikem nahmatá drobný předmět, který oba chlapce spojoval. Pod tenkou látkou cítí chladný povrch přívěsku ve tvaru andělských křídel, které kdysi Markovi daroval k narozeninám se slovy, že mu navždy bude andělem. "Vím, že jsi tu stále se mnou, přesně tak, jak jsi slíbil. Cítím tě okolo sebe a jsem za to rád. Nezlobím se na tebe, Marku. Nezlobím a vlastně jsem se ani nikdy nezlobil, jen jsem nebyl schopný přijmout tu smutnou a pro mě velmi krutou myšlenku."
Jackson naposledy pohlédne do očí mladého chlapce na fotce a opět se usměje.
"Ptal jsi se mě, jestli ti někdy odpustím," zašeptá a začne se otáčet k odchodu. "Odpustil jsem ti už dávno, má lásko. Drž mi místo tam nahoře." Pomalým krokem se vydá pryč ze hřbitova s posledním slůvkem a úsměvem na rtech.
"Sbohem!"

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 28. ledna 2015 v 13:32 | Reagovat

je to zaujímave :) pekný blog :)

2 Sairen Sairen | Web | 28. ledna 2015 v 13:40 | Reagovat

Aigooo... to je krásné... ale smutné...

3 Hatachi Hatachi | 28. ledna 2015 v 20:15 | Reagovat

To bylo tak krásně smutné. Moc se mi líbí, co jsi stvořila. Je to fakt moc krásné...

4 ella ella | E-mail | 29. ledna 2015 v 20:07 | Reagovat

je to krásné až jsem álem brečela píšeš ty nejlepší smutný povídky škoda že je to jen jeden díl

5 Karin Karin | 7. prosince 2016 v 20:35 | Reagovat

Brečím jak mala krásné ale moc smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie