poslední rozloučení 11

30. srpna 2017 v 7:55 | JaeRa |  poslední rozloučení

Tak jsem tu po dlouhé době opět já. Máte radost? Uhm, ne? Ok, stejně vás budu teď otravovat.
Napsala jsem totiž nový díl téhle prapodivné povídky. Takže... kdyby někdo chtěl, tu to je :)
Je to poněkud kratší. Napsala jsem to sice delší, ale po nějakém tom přemýšlení jsem se rozhodla, že to nechám takhle, páč se mi to jako konec moooooc líbí.
Neukamenujte mě.
Těším se na odezvu. Snad nějaká bude :)



Daehyun se prochází parkem. A ač je tu v tuto hodinu celkem hodně lidí, je tu až podivné ticho. Mladík pomalým krokem kráčí po dlážděném chodníku. Zamyšleně míjí všechny, kteří jdou proti němu, některými dokonce projde. Nad touhle skutečností i nad nepříjemnými vybracemi, které přitom cítí, se vůbec nepozastaví. V hlavě mu koluje jen jediná myšlenka. A to, že ztratil naději na to, aby mu Jongup odpustil.
Dojde k místu, kde se chodník rozděluje a na chvíli se zastaví. Vypadá, jako kdyby přemýšlel, kterou stranou se má teď dát, ale pravdou je, že už vlastně vůbec jít dál nechce. Sklopí hlavu a šouravě doklopýtá k dřevěné lavičce. Sedne na ni, opře se a zakloní hlavu, skrz rty unikne tichý povzdech. Oči má zavřené.
"Proč tu sedíš?" ozve se zničeho nic vysoký hlásek. Dae se ani nenamáhá podívat malé holčičce do očí. Pouze svraští čelo, přitáhne nohy k hrudi a rukama je obejme. Bradu opře o svá kolena.
"Nemám naději," odpověděl stroze, skenujíce pohledem špičky svých bot. Dívenka přistoupila blíž. "Nikdy nezískám jeho odpuštění."
"Proč se vzdáváš bez boje?" nakloní ta maličká hlavu ke straně. Daehyun se na ní podívá skoro až nevěřícně.
"Bez boje? Vždyť mi jasně řekl, že mi neodpustí!" Přesto se dívenka usměje.
"Jsi si jistý?" zeptá se. Dae se nadechuje, aby jí jízlivě odpověděl, ale holčička zmizí jako pára nad hrncem. Spustí tedy nohy na zem a chystá se pohodlněji uvelebit, když se najednou přímo do jeho klína posadí muž značně robustní postavy. Dae prudce vstane, držíce se rukou na hrudi.
Kdyby žil, jistojistě by cítil, jak mu prudce buší srdce. Jenže to bylo už pár dní mrtvé a netlouklo, i když si mladík nepřál nic jiného. Prohlédne si chlapíka od hlavy až po paty a znechuceně se odvrátí, když vidí, že se nechutně cpe obrovským hamburgerem. S pocitem, že jestli nezíská odpuštění, bude muset takovýmto i jiným nepříjemným situacím čelit každou chvíli, se vydá pomalu z parku ven. Opět si připomene slova drobné dívenky a zadívá se na nebe.
"Děláš mi to schválně, že jo? Mám to za trest? Nebo snad za odměnu?" zabrblá ironicky. "Baví tě to, hn?" prohodí pár otázek pánu Bohu do oken a zatřese hlavou. "Myslím, že budeme muset dát řeč, až se dostanu tam nahoru. A běda ti, jestli mě pošleš na opačnou stranu!" zatne výhružně pěst a při pomyšlení, že by za své chování během života nešel do nebe, ale do pekla a nebo, že by snad navěky zůstal na zemi, se mu vtiskly slzy do očí. Přeci jsem nebyl až tak špatný... nebo ano?!


Bylo něco po půlnoci a na Daehyunova ramena dopadaly paprsky měsíce. Tvář měl skloněnou, ruce nehybně položené v klíně. Hlavu měl prázdnou. Už dávno mu myšlenky přestaly vířit hlavou. Ač měl před sebou stále Jongupovu nešťastnou tvář, když mu říkal, že mu neodpustí, jistým způsobem cítil, že ta maličká měla pravdu... stejně jako pokaždé!
Nesmím to vzdát. Ne teď. Dlužím mu to. Dlužím mu, aby věděl, jak moc svého chování lituju.
Zhluboka se nadechl, zvedl tvář a zahleděl se mezi stromy potemnělého parku. Bylo mu jasné, že dokud se nedočká Jongupova odpuštění, nebude se moci posunout dál.
Zatnul ruce v pěsti, postavil se a vykročil. Tentokrát se nehodlal nechat jen tak odbýt.
A než opustil prostory parku, na rtech mu pohrával lehký úsměv. Cítil, že tentokrát mu odpustí. S touto myšlenkou se náhle rozplynul, aby se o okamžik později zjevil před starým domem Jongupovy rodiny. Znovu se zhluboka nadechl a prošel dveřmi, jako by tam ani nestály. Šel najisto, aniž by se rozhlížel po místnostech. Cítil Jongupovu přítomnost. Hromadila se pouze v jedné části domu. V pokoji, ve kterém ležel jeho otec.
Bez rozmýšlení vešel a postavil se k nemocnému muži na lůžku. Ten okamžitě vycítí, že je v místnosti a lehce přikývne, aby mu dodal odvahy. Daehyun k němu vztáhne ruku a lehce mu stiskne zápěstí. Jen nepatrně, ale ví, že muž jeho dotyk cítí. Důkazem mu byl letmý, povzbuzující úsměv. Pak zvedne pohled k chlapci, jenž stál u okna a v tichosti se z něho díval do zahrady. Bylo mu jedno, že je tma a tudíž skoro nic nevidí. Byl naplno pohlcen svými myšlenkami i vzpomínkami.
Dae se postaví za něho, ruce se mu třásly. Teď už to nemůžu vzdát.
"Jongupie?"
Nastalo ticho. Pouze nepatrné trhnutí mladíkových ramen dávalo najevo, že ho slyšel.
"Jongupie, prosím, vyslechni mě," řekne tiše a musí se velmi přemáhat, aby se mu hlas nechvěl. "Je mi to všechno tak strašně líto. Ublížil jsem ti tak moc, že bych teď tvůj smutek nedokázal ani spočítat. Nedokázal bych to ani zvážit, předpovědět a hlavně ani zmírnit. Ale stalo se to a ani ty, ani já nemůžeme zapomenout. Chápu, že bys mě teď nejraději neviděl, přesto se tu v tuhle chvíli setkáváme. Možná to bude naposledy, možná ne. Záleží jen na tobě. Všechny ty roky už nikdy nevrátíme."
Daehyun mu dal ruku na rameno, doufaje, že cítí jeho dotyk a že pochopí, jak moc je mu to líto. A Jongup tiše poslouchal. "Promarnil jsem všechen čas a ani jsem si neuvědomoval, jak moc se vám všem svým chováním vzdaluju. Prahnul jsem po kariéře a penězích, které mi to vynášelo. Ubližoval jsem vám a bylo mi to jedno. Byl jsem slepý. Snažili jste se mi to říct a já se pokaždé cítil ukřivděně. Žil jsem jen pro sebe a okolo sebe jsem si vytvořil obrovské prázdno."
Daehyun se na chvilku odmlčel. Sledoval mladšího, jak se začíná jeho tělo třást. Spatřil na parapetu, o který se opíral, pár vlhkých míst. To od toho, jak mu stékaly slzy po tvářích. A Daehyun věděl, že by mu puklo srdce... kdyby však ještě žilo.
"Nevážil jsem si vás, odpusť mi to, prosím!" Jongup se pomalu otočil k místu, odkud slyšel Daeho hlas.
"Chtěl jsem ti toho tolik říct. Mám toho v sobě tolik, že by mi na to nestačil všechen čas a ty... ty sis klidně jen tak umřel," hlesne Jongup lítostivě. Daehyun přikývl, i když mu bylo jasné, že ho mladší nemůže vidět.
Jongup sklonil hlavu k zemi a rozplakal se úplně.
"Myslel jsem, že mě nenávidíš!" vykřikne náhle a pěstí udeří do místa, kde očekává Daeho hruď, naivně věřící tomu, že ho to bude bolet. A bolelo, jenže jinak, než si Jongup myslel. Kolikrát jsi takhle plakal, Jongupie?
Daehyun zatouží mladšího obejmout, ale nejde to. Už ne.
Najednou neví, co má říct. Jen hledí na plačícího Jongupa.
"Navždycky budeš mým přítelem," zašeptá, načež si uvědomí, že svítá. Smutně se zahledí z okna, toužíce naposledy pocítil sluneční paprsky. O chvíli později do místnosti vpluje první zlatavě žlutý paprsek slunce.
Jongup zalape po dechu. Tvář mrtvého, ozářená sluncem, se zjeví jen kousek před ním. Spatří odrážející se smutek v Daeho očích. Daehyun k němu natáhne ruku, v marné snaze dotknout se jeho tváře. Jongupovi se do očí nahrnou nové slzy.
Náhle se jeho oči rozevřou dokořán, když si všimne, jak tvář staršího začne mizet.
"D-Dae?!" vyhrkne. Oba vědí, co to znamená.
"Mám tě rád, Jongupie!" řekne. "Sbohem."
"Ne, po-počkej. Neodcházej ještě!" křikne Jongup.
"Je mi to líto. Ale můj čas vypršel."
"Co... co to znamená?"
"Nedostal jsem odpuštění a jsem tak odsouzen k věčnému bloudění mezi živými. Nikdy nenajdu klid. Ale-..." odmlčí se. "... zasloužil jsem si to." Jongup prudce zavrtí hlavou. Natáhne ke staršímu ruku.
"Dae, ne. Prosím."
"Já to neovlivním, promiň. Chtěl bych zůstat, ale nemůžu. Už je konec. Musím jít. Asi to tak mělo být, mělo to tak skončit. Jsem rád, že jsem tě mohl alespoň naposledy vidět. Nezapomeň na mě, prosím," řekne naposledy, zatímco už téměř celý zmizel. Jen, co mizely poslední částečky jeho duše, zaslechl poslední dvě plačtivá slůvka.
"Odpouštím ti!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 30. srpna 2017 v 19:33 | Reagovat

Ach jo...brečim tady jako tele. To je tak smutný,tak neskutečně smutný. Ale jsem ráda, že Gupíno Daemu přeci jenom odpustil. A taky jsem potěšena, že tahle povídka pokračuje. Děkuju ti...

2 Karin Karin | 30. srpna 2017 v 21:12 | Reagovat

Jsem moc ráda že mu všechny odpustili a moc se těším na další díl.

3 Katii Katii | 5. září 2017 v 19:22 | Reagovat

Moc krásné... Brečela jsem jak to bylo smutné.. Těším se na další díl.

4 Psychopat Kurumi Bloody Psychopat Kurumi Bloody | Web | 7. září 2017 v 22:38 | Reagovat

Krásný

5 magical-miracles magical-miracles | 16. září 2017 v 23:32 | Reagovat

[2]: Všichni ještě bohužel nebyli. Zbývá Junhong a Youngjae
[3]: Možná se budeš divit, ale i já si pobrečela, když jsem to psala. Ta moje představivost je někdy vážně na hlavu :D
[4]: Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie