kořist - 1. část

18. srpna 2018 v 22:17 | JaeRa |  up10tion

Zdravím. Jelikož je málo a to zatraceně málo českých povídek na Up10tion, tak jsem se rozhodla, že si nějakou napíšu sama a vzniklo toto. Tak snad se bude líbit.

Za jakoukoliv odezvu budu strašně moc ráda. Děkuju…




V břiše jsem měl ránu, která silně krvácela. Pokud jsem tu nechtěl vypustit duši, musel jsem se odtud dostat. A to zatraceně rychle. S námahou jsem se přetočil na břicho. Dech jsem měl rychlý, přerývavý. Pokrčil jsem nohy pod sebe a vzepřel se na loktech, abych se mohl dostat na všechny čtyři. Bolestí jsem zkřivil tvář a z úst se mi vydralo přiškrcené zavrčení, jelikož jsem nemohl křičet. Riskoval bych, že mě najdou.
Pravou rukou jsem se chytil za krvácející ránu. Posadil jsem se na paty a zaklonil hlavu. Ze všech sil jsem se snažil nevydat hlásku. Bolelo to jako čert, každičký pohyb způsoboval novou vlnu palčivé bolesti. Zhluboka jsem se nadechl a postavil se na rozstřesené nohy. Byly vratké a jen tak tak jsem se na nich dokázal udržet. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku, které jsem se držel, a kterou jsem hodlal uskutečnit, i kdybych měl u toho zařvat.
Jestli tu mám ale zdechnout jak prašivý pes, pak aspoň s vědomím, že jsem se nedal tak lehce. Bylo mi jedno, co jsou zač, ale já se nedám.
Jsem Lee Changhyun, mezi kamarády jsem ale spíš známý jako Bitto. Je mi dvaadvacet let a pokud čtete tenhle zatracený papír, jsem už nejspíš mrtvý. Nikdy jsem po nikom nic nechtěl, ale teď prosím toho, kdo našel tenhle list o jediné. Najděte mou rodinu. Řekněte jim, že jsem je měl rád... a že jsem se nevzdal bez boje!

Před rokem:
Bylo březnové odpoledne, přesto byla stále zima jak v morně. Všichni byli zalezlí doma v teple, jen já jsem se mořil v práci. A co bylo mou prací? Byl jsem kurýrem v malé začínající firmě, což ještě nebyl takový problém. Tím skutečným problémem byl můj pracovní stroj, který mě měl za úkol přemístit z bodu A do bodu B, a věřte mi, že v téhle zimě, to vážně nebylo nic, co byste chtěli. Mým dopravním prostředkem bylo jízdní kolo.
Letos byla tuhá zima, ale skoro žádný sníh. Byl počátek března, takže ač svitilo slunce, nemělo téměř žádnou sílu a nehřálo. Mráz a chlad, drze se vtírající za nehty i pod několik vrstev mého oblečení, tím pádem nebyli pranic příjemný.
Dnešek šel relativně podle plánu. Neměl jsem moc práce. Za celý den jen tři zakázky.
Jednu zásilku jsem vezl jen o pár ulic dál, při té druhé jsem se musel táhnout přes celé město a kvůli opravě jednoho mostu, jsem byl nakonec nucen část cesty absolvovat metrem.
Večer mě čekala poslední zásilka, která mi však vrtala hlavou od samého začátku. Nešlo o obyčejný balík, jaké běžně převážím. Byl to dopis. Prachobyčejný dopis, na jehož obálce nebylo nic napsáno. Tím dopisem to všechno začalo. Tím dopisem se všechno zvrtlo!

Přehodil jsem přes sebe bundu, zip jsem zavřel až ke krku, kolem něhož jsem si omotal tlustou šálu. Na hlavu jsem si narval čepici, ze stolu vzal potřebné papíry, onen dopis a vyběhl jsem před kancelář, kde už na mě čekalo mé kolo.
Počasí bylo třeskutě mrazivé, až jsem se skoro divil, že se to kolo neklepe. Nasedl jsem a narychlo zkontroloval údaje. Odesílatel tu nebyl vůbec zadán, ale co mě zaráželo ještě víc byla adresa, kam mám dopis doručit. Pokud mě nešálila paměť, nebyl tam žádný dům, v němž by mohl někdo žít. To znamenalo, že tam musím počkat, až si dotyčný zásilku převezme. Ah, jak jsem tyhle momenty nesnášel. Nikdy si totiž nemůžete být jisti, co za člověka se k vám přiblíží. Zvlášť při tak pochybné zásilce, jako je tahle.
Adresa, kvůli níž mě mrazilo snad víc, než ze zimy, značila okraj lesa, pár kilometrů za městem. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem k lesu měl jet teď večer, ale bral jsem to jako nutné zlo mé pracovní pozice. Nasedl jsem na kolo a vyrazil z města, abych o půl hodiny později stavěl na určeném místě.
Rozhlédl jsem se. Bylo tu mrtvolné ticho. Všude okolo mě byly jen samé stromy. Jediné, co značilo blízkou civilizaci, byla stará telefonní budka, jež byla záchytným bodem cílové adresy. Sesedl jsem z kola, ze zad sundal batoh a z něj jsem vyndal termosku s kávou, která snad byla ještě horká. Potřeboval jsem se zahřát.

Z úst jsem pustil další obláček horkého dechu. Začal jsem být značně nervózní. Adresát už tu měl být před čtyřiceti minutami. Znovu jsem koukl na hodinky a frustrovaně jsem zavrčel. Nesnášel jsem nedochvilnost.
Otevřel jsem termosku a přiložil ji ke rtům. K mé nelibosti už byla prázdná. Zavřel jsem ji a hodil zpět do batohu. Na okamžik jsem z rukou stáhl rukavice a začal o sebe třít zkřehlé dlaně. Dýchal jsem na ně horký vzduch z plic a myšlenkami bloudil kdesi v teplých krajích, když mě z myšlenek vytrhlo zvonění telefonní budky. Úlekem jsem sebou trhl tak, až jsem málem ztratil balanc na kluzké krajnici.
Nejprve jsem měl v plánu zvonění ignorovat, když ale neustávalo, řekl jsem si, že to možná volá člověk, jenž si měl zásilku převzít, a tak jsem došel až k budce a jal se hovor přijmout.
Nestihl jsem ani slůvko říct a hlas na druhé straně řekl tři slova, načež zavěsil.
"Otevři tu obálku!"
Zmateně jsem hleděl na oprýskané sluchátko, než jsem ho pověsil, kam patřilo. Přestával jsem tomu všemu rozumět. Jednou věcí jsem si ale byl naprosto jistý. O něco tu šlo, jen jsem netušil, o co. Už brzo jsem na to ale měl přijít, v tuhle chvíli jsem však neměl pranic tušení, že mám před sebou zřejmě posledních pár hodin života.

Sáhl jsem do batohu a mezi prsty sevřel bledý papír obálky. Batoh jsem hodil zpět na rameno a začal jsem se dobývat do pečlivě zalepené obálky. Ruce se mi třásly zimou, ač jsem věděl, že za to může i nervozita, která ve mě narůstala.
Rozhlédl jsem se. Nikde nebylo ani živáčka. Přesto jsem měl najednou obrovský pocit, jako by mě někdo pozoroval, ukrytý kdesi mezi stromy. A já tu byl jak na stříbrném podnose.
Vytáhl jsem malý kus odrbaného papíru a očima přelétl pár neúhledně napsaných znaků.
"Je čas, abys ukázal, jak si ceníš života!" Vůbec jsem ta slova nechápal. O co tady sakra jde?! Střílel si snad ze mě někdo?
Nervózně jsem otočil papír, hledaje cokoliv, co by mi řeklo, kdo za tím stojí. Místo jména jsem však na druhé straně našel napsaná drobná slůvka, jež mi vyslala husinu snad do každého nervu v těle.
"Lov začíná!"
"Co to sa-..." vrčel jsem, ale byl jsem přerušen, když mi okolo hlavy prosvištěl šíp, jehož cílem se stal strom, u něhož jsem stál. Uskočil jsem a začal se prudce rozhlížet. S rychlým dechem a srdcem, které mi splašeně bilo v hrudi, jsem se rozběhl ke kolu. Chtěl jsem na něm okamžitě odjet pryč z tohohle divného místa. Když jsem ale natahoval ruku k řídítkům, ozval se nepříjemný šelest, jak něco pročíslo pomrzlé listy stromů, jenž nestihly na podzim opadnout. Další šíp proletěl těsně kolem mé ruky a udělal na ní nevzhledný škrábanec. Mírně to štíplo, ale stačilo to jako jasný signál, že mám ihned vypadnout.
Prudce jsem se otočil a vběhl mezi stromy. Přál jsem si, abych aspoň jednou v životě mohl být neviditelný.

Utíkal jsem, jak jsem nejrychleji mohl, ale cítil jsem, že mi docházejí síly. Navíc jsem už sotva popadal dech. Šípy, které mi ještě před chvílí litaly kolem těla, zmizely. Bylo ticho, tak jsem se odvážil na okamžik zastavit. Ohnul jsem se do předklonu a zapřel se dlaněmi o kolena. Cítil jsem, že mi po zádech tekly pramínky potu, jak jsem se dlouhým během zahřál.
Jediné ale, na co jsem teď dokázal myslet bylo to, jestli jsem tomu člověku dokázal utéct. Otočil jsem se dozadu a snažil se zjistit, jestli mě stále sledují, ale přes tmu, která stihla padnout, jsem nic neviděl. Nastražil jsem tedy uši. Snažil jsem se identifikovat každičký zvuk, každé prasknutí větvičky. Jako kdyby se ale proti mě všechno spyklo. Neslyšel jsem vůbec nic. Byl jsem bezradný.

Opřel jsem se zády o strom a snažil se vydýchat šok. Chtěl jsem přijít na to, co se děje a proč v tom hraju hlavní roli zrovna já.
V hlavě mi šrotovaly všechny možné myšlenky i vzpomínky, ale nepřišel jsem na nikoho, kdo by se mi chtěl za něco pomstít. Najednou, v jednu nestřeženou chvíli, se do kůry těsně vedle mého ucha zapíchl šíp. Instinktivně jsem se za ucho chytil a bez váhání jsem se vydal dál. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, když jsem si uvědomil, že nemůžu utíkat stále tak bezmyšlenkovitě a že bych si měl najít úkryt.
Ozval se nový podivný šum, když kolem mě proletěl další šíp a následně další a další. Jako by měli nekonečnou zásobu .
Byl jsem lovnou zvěří, kterou se někdo pokoušel zabít. Pro zábavu, pro potěšení.

Hádal bych, že bylo už něco po půlnoci a já se stále motal temným lesem. Jediné, co na tom bylo pozitivního bylo to, že jsem byl stále naživu. Ani to mě ale nedokázalo dostatečně uklidnit.
Začal jsem si uvědomovat, že musím začít myslet strategicky. Musím se dostat z lesa ven a pokud možno nespatřen dojít do města a vyhledat pomoc. Nejdřív se ale musím aspoň na pár minut ukrýt, abych nabral síly. Musel jsem vymyslet plán.

Neměl jsem vůbec tušení, jak se to stalo. Proběhlo to tak rychle. Utíkal jsem mezi stromy, když jsem najednou zakopl o vystouplý kořen a začal se kutálet z malého kopce, jehož jsem si v té tmě nevšiml. Valil jsem se přes kořeny i zmrzlé hroudy zeminy, až jsem nakonec spadl ze třímetrového srázu, který na mě lačně čekal a který mě naplno pohltil svým chřtánem, v jehož temnotě jsem se doslova ztratil.
Tvrdě jsem dopadl na bok, až jsem se rozkašlal. Celá levá strana těla mě nehorázně bolela. Zůstal jsem bez hnutí ležet a vstřebával bolest i bezvědomí, jenž po mě natahoval svoje pařáty. Byl jsem vysílený, ale zároveň jsem si moc dobře uvědomoval, že kdybych teď ztratil vědomí, našli by mě.
Ač tu panovala tma, byl jsem tu jak na dlani. Pokusil jsem se zvednout a měl jsem co dělat, abych nevykřikl. Postavil jsem se a začal se rozhlížet. Byl úplněk, takže mi měsíc poskytoval dostačující světlo, abych se mohl zorientovat v zalesněném porostu.
Jistě, mohl jsem si posvítit světlem, který mi mohl poskytnout můj mobil, ale-... no jasně, mobil! Mohl jsem si přivolat pomoc! Rychle jsem stáhl batoh ze zad a hrábl do jedné z postranních kapes, kde jsem nahmatal onen placatý kus obdélníkového přístroje. Znovu jsem se rozhlédl a zády se co nejvíc přitiskl na stěnu propasti.
Zmáčkl jsem tlačítko a čekal, až se rozsvítí. Nerozsvítil. Prsty jsem po něm párkrát přejel a díky popraskanému displeji zjistil, že jsem ho svým pádem nejspíš rozbil.
"Ksakru!" zanadával jsem tiše, když jsem nad sebou zaslechl kroky. Byli tu! Bylo víc, než pravděpodobné, že mě najdou. Upustil jsem mobil, ale rychle jsem se pro něj sehl. Nebylo by dobré, aby tu po mě zůstala stopa, díky níž by zjistili směr mého útěku.
Zády stále opřen o stěnu srázu, jsem se začal pomalu posouvat do strany, kde jsem předtím viděl malou proláklinu. Ta mi mohla alespoň částečně poskytnout dočasný úkryt před lovci a kužely světla, které z jejich baterek propichovaly lehounce zasněžený povrch země. Přidal jsem do kroku, když jsem si všiml, jak se jedno ze světel přibližovalo ke mě.
Instinktivně jsem se víc natiskl na stěnu a udělal ještě jeden krok. Světlo baterky už bylo tak blízko, když tvrdý povrch za mými zády náhle zmizel. Byl tu jen prázdný prostor a já nedokázal zabránit polekanému vyjeknutí.
Těsně před tím, než jsem se propadl do černočerné tmy, osvítilo mou tvář světlo baterky a mé rameno poranil ostrý hrot ocelového šípu. Pevně jsem stiskl oční víčka k sobě a čekal, kdy dopadnu.

Dopadl jsem tvrdě. Tělem mi projela tupá bolest a já zalapal po dechu, který jsem si tím pádem vyrazil. Aniž bych si to uvědomoval, nahrnuly se mi do očí slzy, které se chviličku držely v koutcích, než se svezly přes spánky k uším, kde se mi vpily do vlasů.
Strašně moc jsem si přál odtud zmizet a zapomenout. Místo toho mi nezbývalo nic jiného, než se modlit, abych z toho vyvázl živý, v tom horším případě... ať smrt nebolí!

Nevím, jak dlouho jsem tu ležel a díval se vzhůru, kde se různě křížily paprsky baterek, ale věděl jsem, že až sem dolů nedosáhnou. Slyšel jsem, jak se nahoře nějaké mužské hlasy hádají a zřejmě se i poprali, jelikož jsem zaslechl pár ran, křik a nadávky. Následně jsem spatřil kouli světla, která se zvětšovala a přibližovala. Že šlo o padající baterku jsem pochopil, až když se mi zakousla do hlavy.
Chytil jsem se za bolavé čelo, kterým mi pulzovala bolest a tiše jsem prskal sprostá slova na adresu toho, kdo ji upustil. Zároveň jsem nadával i sám sobě, že jsem neuhnul.

Postavil jsem se na kolena a zaposlouchal se do nepříjemného ticha. Zdálo se, že jsou ti týpci pryč. Odvážil jsem se popadnout baterku, která mi sem spadla a zkusil jsem ji rozsvítit. K mé radosti fungovala a já se tak mohl rozhlédnout prostorem, do něhož jsem se zřítil.
Šlo o jakousi jeskyni. Nebyla příliš velká, ale mě v tuhle chvíli zajímalo pouze to, jestli najdu cestu ven.
K mé radosti jsem jednu našel, ale abych se ujistil, že vede na povrch a ne hlouběji do země, začal jsem se soustředit. Namířil jsem baterku na zem. Sklonil jsem se a chviličku hleděl na částečky hlíny, jenž pokrývaly povrch. Hýbaly se pod náporem proudícího vzduchu. To znamenalo, že někde musel být průduch, vedoucí ven.
Neváhal jsem a vydal se do chodby, kam mířil vzduch. Modlil jsem se, abych neuvízl v úzkém prostoru. Naštěstí byla chodba dostatečně široká. Téměř bych hádal, že šlo o chodbu opuštěného lomu. A když jsem po skoro kilometru chůze narazil na zbytky úzkých kolejí, oddychl jsem si. Byl to lom.
A kde byl lom, tam musel být i východ.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 19. srpna 2018 v 13:06 | Reagovat

WOW...to je napínavé od samého začátku. Zajímalo by mě, kdo hraje s Bittem tak nebezpečnou hru. A hlavně proč? Jaký k tomu má nebo mají důvod, pokud je těch lovců víc...
Jsem tedy moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

2 Karin Karin | 19. srpna 2018 v 20:47 | Reagovat

Tak to bylo děsné jen jsem zvědavá jestli se z toho dostane.

3 JaeRa JaeRa | Web | 19. srpna 2018 v 23:51 | Reagovat

[1]: Díky, snažila jsem se. Nechci nic prozrazovat dopředu, takže budu držet bobříka mlčení, ale určitě se to dozvíš, když vydržíš do dalšího dílu :)

[2]: Ehm... já taky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie