v posledním okamžiku 4. část END

30. září 2018 v 15:47 | JaeRa |  stray kids

Ha! Tak jsem se zdárně dokopala k poslednímu dílu, který je až moc dlouhý na to, jak dlouhé díly obvykle píšu. Chtěla jsem ho ještě rozdělit, ale nechtěla jsem vás už dál napínat. Tak snad se najde někdo, kdo na to čekal...
Užijte si to :)



Natálie se probudila v malé, tmavé místnosti, ve které to páchlo plísní a zatuchlou vodou. Neměla sebemenší přestavu o tom, kde by mohla být, ale když jen dva metry od sebe spatřila krysu, ihned ji napadlo, že by mohlo jít o kanalizaci. Jenže proč by ji zavírali zrovna sem?
Chtěla se posadit, ale nemožnost pohybu jí zastavila. Byla svázaná. I tak se jí to nakonec podařilo. Naskytl se jí tak lepší výhled na místnost.
Byla pokryta až ke stropu jakousi tmavou lepkavou hmotou, připomínající na pohled mech a na dotyk podivnou lepkavou hmotu. Jindy by jí to přišlo odporné, teď však myslela pouze na to, zda je možné se odtud dostat. A na to se rozhodla přijít.
Přisunula k sobě nohy tak, aby si rukama dosáhla na paty. Volnými prsty ihned zkoumala pevný uzel. Zabralo to dlouhý čas, ale nakonec uzel povolil a její nohy byly volné.
Postavila se a hledala cokoliv, čím by rozdělala i uzel na provaze, který měla ovázaný okolo zápěstí. V rohu místnosti bylo staré potrubí, kterému část chyběla. Tím se Natálii naskytla možnost provaz přeřezat.

Dlaně položila na zarezlou konstrukci dveří a naslouchala. Všude bylo ticho, až na kapky špinavé, páchnoucí vody, která kapala z nespočetného množství trubek, tvořících pavučinu systematicky vytvořené kanalizace.
Vzala za kliku a stiskla. K jejímu překvapení bylo otevřeno. Naklonila se a nahlédla do chodby, která byla snad ještě špinavější, než místnost, v níž se probudila. Váhavě udělala krok a následně další, až se téměř dala do běhu. Bylo jí jedno, kde byla. Chtěla odtud co nejdřív zmizet.

Velmi brzo se unavila a byla tak nucena se zastavit. Trvalo to už notnou chvíli, načež se chodbou ozvaly kroky, které však nepatřily jí. Dala se tedy znovu do kroku. A pak jí to napadlo. Rychle sáhla do kapsy, kde jak doufala najde svůj mobil. Radostně se pousmála, když ho nahmatala. Vytáhla ho a pokusila se ho zapnout. Byl rozbitý a odmítal naskočit. Na třetí pokus se konečně rozsvítil. Roztřesenými prsty vyťukala jediné číslo, které si v ten moment vybavila a aparát přiložila k uchu.
"Natálie, kde jsi?!" Do očí se jí nahrnuly slzy, které se jí ihned začaly koulet po tvářích. Byla tak ráda, že ho slyší.
"Christophere!" vydechla rozechvělým hlasem.
"Jsi v pořádku?" vyhrkl. Slyšel dupot a pak ticho.
"Pomoz mi!" vykřikla po chvilce, načež chlapec zaslechl tupou ránu, pláč a křik. Pak mobil utichl.
"Natálie? Natálie!" křikl Chris, zatímco kluci okolo něho jen tiše naslouchali a čekali.

***

"Chrisi?" promluvil na zmateného chlapce Woojin, zatímco mu pokládal ruku na rameno. "Co ti řekla?" Všichni netrpělivě čekali na odpověď. Každý z nich chtěl té dívce pomoct, ale pokud nezjistí, kde by mohla být, budou zase na nule. Chris si frustrovaně prohrábl blonďaté prameny rozcuchaných vlasů, načež si hlasitě povzdychl.
"Neřekla mi nic, čeho bychom se mohli chytit." Seungmin tiše zaklel, zatímco se ho Hyunjin snažil uklidnit. Všichni byli nervní, každý z nich chtěl Natálii najít. Teď jim ale nezbývalo, než vymyslet jiný plán. Jeongin se nejistě zavrtěl.
"Co... co za-zavolat policii?" zkusil plaše, čímž si vysloužil pohledy všech. Znovu se zachvěl. Neměl rád, když mu byla věnována taková pozornost. Felix přistoupil k němu a lehce ho pohladil po tváři, jako by byl malým dítětem.
"Teď nemůžeme zavolat policii. Jestli to uděláme, můžou Natálii ublížit, navíc... něco mi říká, že to místo, kde jí drží, musíme najít právě my." Chris pokýval hlavou.
"Felix má pravdu," řekl tichým hlasem, hlubším, než byla jeho obvyklá hloubka. Prohlédl si kluky zamračeným výrazem. "Jestli zavoláme policii, můžem jí tím jedině uškodit. A přísahám, že jestli se jí něco stane, tak ten, kdo jí unesl, toho bude šeredně litovat!" zavrčel a jeho výraz potemněl.

POV:
"Tak jdeme?" zeptal se Minho, ale Chris zavrtěl záporně hlavou.
"Ještě čekáme na Natálii. Ale už tu měla být." Minho následoval pohledem směr, kterým se díval. Jen pár metrů od nich byly otevřené dveře do její třídy. Nikdo z nich už ale nevycházel. Třída už nejspíš musela být prázdná. Proč tu teda Natálie ještě není? Chris byl očividně nervózní.
"Jdeme se tam podívat," rozhodl a Chris se na něho vděčně usmál. Všech osm chlapců vyrazilo chodbou. Čím byli blíže, tím více nabývali dojmu, že je Natálie pryč. Chris nakoukl do prázdné třídy. Z hrdla se mu vydralo chrčivé zachvění. Otočil se na kluky.
"Není tady." Hyunjin se zatvářil nedůvěřivě.
"Možná bychom neměli tak vyšilovat. Třeba šla jen na záchod." Ano, znělo to logicky, ale Chrise to uklidnit nedokázalo. Rázným krokem přešel chodbu a zastavil se u dívčích toalet, když najednou vyšla jedna ze studentek. Chris se na ní mile usmál, aby zakryl svou nervozitu.
"Ahoj, maličká. Hledám jednu kamarádku. Jmenuje se Natálie, není uvnitř?" zeptal se přívětivě, ale reakce dívky mu vzala dech. Přistoupila k němu a drobným prstíkem ho dloubla do hrudi.
"Ještě jednou mi řekni maličká a ukopnu ti ty tvoje křapky!" ukázala na jeho rozkrok, otočila se a odešla, zatímco blonďatý mladík na ní nevěřícně hleděl, pusu dokořán. Poté se otočil na ostatní, kteří se ze všech sil snažili, aby nevybuchli smíchy. Chris zvážněl a ruce zkřížil na prsou.
"Fakt směšný!" zahuhlal a otevřel dveře toalet. Už mu bylo jedno, jestli byl někdo uvnitř. "Natálie?" křikl a rozhlédl se. Nikdo se mu ale neozval. Pro jistotu tedy nakoukl do všech kabinek, než toalety opět opustil. S povzdychem se postavil ke klukům. "Musíme prohledat celou školu. Někde tady přece musí být!" Chlapci shodně přikyvovali.
"Kdyby chtěla odejít, musela by projít okolo nás a to se nestalo. Někde tu bude," řekl Woojin a už si to štrádoval chodbou, kde se na konci stáčela chodba doleva. Dál vedly schody. Jedny vzhůru, druhé do sklepení. Vedle nich byly veliké dveře vedoucí do šaten, náležících k tělocvičně.
Chris se rozhlédl, pak ukázal na Jisunga a Minha. "Rozdělíme se. Vy jděte nahoru. Já a Woojin půjdeme dolů." Chlapci bez protestů přikývli. "Seungmine, Hyunjine. Vy jděte do těch dveří a ty-..." ukázal na mladičkého Jeongina. "... se postav k hlavním dveřím. Kdokoliv opustí školu, chci, abys byl u toho!"
"A není to trochu unáhledné? Třeba se ještě objeví, může být u některého z profes-..." Seungmin ho přeruší, když ho vezme za ramena.
"Ne, Jeonginie. Tohle není unáhlené. Natálie se nikdy nikde nezdržela, ani nezmizela, aniž by nám předem neřekla, kde jí najdeme." Woojin pokýve hlavou.
"Seungmin má pravdu. Něco se mi na tom nezdá," řekl, čímž si od Chrise vysloužil zamračený pohled.
"No co?" pokrčil rameny starší. "Jen říkám, co si myslím."
"Znervózňuješ mě ještě víc, než jsem!"
"Pohněte. Není čas se vykecávat!" vstoupil mezi ně Felix a měl pravdu. Natálie mohla být kdekoliv a zrovna v tuhle chvíli možná potřebuje jejich pomoc.
KONEC POV

Natálie padla na zem a bolestně vykřikla. Na její tělo a hlavně hlavu, dopadala sprcha přesně mířených ran. Z prokousnutého rtu i natrženého obočí jí tekly pramínky karmínově rudé krve.
Silně skousla čelisti k sobě, rozhodnuta již nevydat hlásku. Útrpně přijímala ránu za ránou, ale za žádnou cenu jim nehodlala udělat radost křikem či pláčem, ač se jí chtělo řvát na celý svět. Po chvíli ji jedna z nich popadla a donutila, aby se té druhé dívala do očí.
"Tak kde máš tu svou partičku ochránců, hn?" ozval se výsměšný hlas vysoké blondýny.
"Já ti řeknu kde. Vykašlali se na tebe, protože konečně pochopili, že nejsi nic jiného, než pytel sraček," odpověděla jí černovlasá dívka, jež držela Natálii za ruce, aby se nemohla bránit. Tmavovláska však sebrala zbytek sil i odvahy a vytrhla se černovlasé holce ze sevření. Odstrčila blondýnu a dřív, než se stihly vzpamatovat, postavila se, popadla ze země svůj mobil a vyčerpaně se natiskla na špinavou zeď.

Obě útočnice na ní nechápavě zíraly. Byly překvapené její náhlou sílou. Neměly vůbec tušení, co se jí právě teď honilo hlavou, ale výraz v její tváři je neskutečně mátl. Natálii hrál na rtech úsměv. Prohlížela si obě dívky, jako by se právě nic nestalo, čímž je dokonale vyváděla z míry. A pak se začala hlasitě smát.
"Jste ubohé!" vykřikla a její pohled potemněl. Oči jí ztmavly jako samotná noc. Zkrvavená tvář a rozcuchané vlasy, které jí padaly do obličeje i na ramena, jí dodávaly jisté kouzlo mučednice. "Oni příjdou," křikla znova. "Najdou mě a překazí vám to, ať už plánujete cokoliv!" Byla rozhodnutá se jen tak nevzdat. "Nebojím se vás!" dodala tiše, až jí téměř nerozumněly a dala se do běhu, co jí síly stačily. Obě zmatené dívky se velmi rychle vzpamatovaly a rozutekly se za ní.
"Jen počkej, ty malá mrcho, za tohle zaplatíš!"

***

Osm chlapců stálo jako přikovaných. Celý hovor byl zvláštní. Neměli tušení, kde se Natálie nachází, ani jak se mohla dostat pryč, aniž by neprošla okolo nich. Ale to, co nechápali už vůbec, byla jedna a ta samá otázka... Proč do toho zatracenýho telefonu neřekla, kde je?
Chris zastrčil mobil do zadní kapsy svých kalhot a pohledem propaloval jakýsi prázdný bod v prostoru.
"Musíme jí najít co nejdřív, jinak-..."
"Jinak co?" skočil mu do Jisung. Chris se opět zamračil. "Myslím, že to radši nechci říkat!"
"Ale co chceš dělat? Může být kdekoliv a třeba už ani není ve škole!" zabrblá Jeongin, který ačkoliv chce dívce pomoct, nedokáže zakrýt fakt, že se bojí.
"Ne, Jeonginnie," pousměje se na něho starší. "Myslím, že ne! Něco mi říká, že je Natálie stále v budově." Woojin k němu prudce přistoupí, ale než stihne cokoliv říct, Chris se mu pohledem zaboří do očí. "A nejspíš už vím, kde je!"
"Tak už to vyklop, než mi narostou fousy!" zakňourá Jisung.
"Slyšel jsem kapat vodu," řekl. "Znělo to, jako by stála v koupelně."
"Jenže na toaletách přeci nebyla," zavrtěl hlavou Jeongin.
"Nebyla, ale voda je i na jiných místech."
"Ježíši, ta už to řekni, nebo tu leknu, jak mám napnutý všechny nervy!" rozhodí rukama Seungmin a ostatní přikývnou.
"Je tu jedna část školy, kde by mohla Natálie být. Vím to, protože jsem se tam chodil schovávat před profesory, když jsem něco provedl. Je to uzavřená, nepoužívaná část, která sloužila pro technickou údržbu školy."
"Kde to je?" zeptal se Woojin.
"Je to v podzemí." Hyunjin pozvedl nechápavě obočí.
"Myslíš sklep?" Chris ale zavrtěl hlavou.
"Ne. Tahle část je ještě níž."
"Tady je ještě něco, co je pod sklepem?" Chris přikývl.
"Ví to jen pár lidí, včetně mě. Našel jsem to náhodou. V podstatě mi to zachránilo kejhák."
"Tak je na čase, aby ses tam po letech vrátil, ne?" řekl Hyunjin, když k nim náhle přistoupil poslední člen party. Zraky všech se k němu upřely.
"Co tu děláš?" zeptal se překvapeně Minho. Changbin se usmál.
"Měl jsem divnej pocit, že se dneska něco stane a jak vás tak poslouchám, nepletl jsem se," postavil se před Chrise. "Navíc... jsem se doma už nudil. Tak nás veď!" mrkul na Chrise. Ten se nervózně nadechl a otočil se ke dveřím, kam předtím chtěl poslat Seungmina s Hyunjinem.
"Tak jdeme. Snad ještě není pozdě!"

***

Devět chlapců procházelo tmavou chodbou školních šaten, až došli ke sprchám. Našlapovali tiše jako kdyby je zde mohl někdo načapat, přestože věděli, že se tu v tuto chvíli už nikdo nenachází. Minuli sprchy i dveře do veliké tělocvičny a vešli do dveří, kde se nacházely prostory údržby. Sešli točité schodiště, které byli neskutečně dlouhé a kde mžouravé světlo nahradila šedavá tma. Několikero očí upřelo pohledy do dlouhé chodby, která následovala. Jisung se chytil za nos, následován Jeonginem a Minhem.
"Co je to, sakra, za puch?" hořekoval Seungmin a pokrčil nos znechucením.
"To je zatuchlina," řekl Hyunjin a Changbin přikývl.
"A plíseň," dodal a otočil se na Chrise. "Jdeme na to?" Chris tiše hleděl do tmy na samotném konci chodby, v hlavě mu vyskakovala stále jedna a ta samá myšlenka. '
Natálie je blízko.
"Jdeme!" řekl tichým, až chladným hlasem a aniž by věnoval kamarádům jediný pohled, vykročil.

***

Pohnula tělem. Následně zkřivila tvář, když jí hlavou projela ostrá bolest. Pokusila se otevřít oči, ale nakonec zjistila, že levé oko nemůže otevřít, jelikož bylo oteklé. Špičkou jazyka chtěla navlhčit své suché, popraskané rty, ale kovová pachuť zasychající krve ji zastavila. Štípalo to.
Dlaněmi se zapřela o vlhkou podlahu a pomalu se posadila. Prudce se nadechovala, srdce jí zběsile bušilo v hrudi.
Roztřesenou rukou si sáhla na levé oko, aby si alespoň částečně utvořila představu, v jakém stavu zranění je. A nevypadalo to vůbec dobře.

Chtělo se jí plakat. Místo toho se ale zvedla a i když se jí motala hlava, opět byla rozhodnuta se z tohohle špinavého místa dostat. Nit jejích myšlenek přerušilo tiché zachichotání. Prudce se otočila za zvukem a na vteřinku zapomněla dýchat.
Byly tu! Byly tu a čekaly, až se probudí. Teď tu stála proti nim a se strachem, jenž sužoval její duši se jim dívala do očí.
"Vyspinkaná?" houkla posměšně černovlasá dívka a zlostně pohodila hlavou, aby dostala prameny havraních vlasů z tváře. Blondýna vedle ní se začala smát.
"Měla by ses teď vidět, haha. Vypadáš hůř, než normálně. Přesně tak, jak si zasloužíš!" prskla a úsměv jí zmizel z tváře. Nahradil ho výraz plný pohrdání. Natálie, ač měla strach, hrdě vypnula hruď. Bolest, kterou jí způsoboval téměř každý pohyb, úspěšně skrývala.

"Nebojím se vás!" téměř zašeptala.
"Ale měla bys," odpoví blondýna. Natálie se zamračila a tentokrát to byla ona, kdo se začal smát.
"Jste ubohý!" křikla. "Myslíte, že tímhle něčeho dosáhnete? Nebude vám to k ničemu, ať už máte se mnou v plánu cokoliv. Naopak. Jednoho dne vás to dožene a všechno se vám vrátí jako bumerang!" Měla strach, ale na rtech jí pohrával lehký úsměv, kterým se sama sobě snažila dodat odvahu, ač jí síly opouštěly.
Už nevěřila, že se odtud dostane živá, natož v pořádku. Po tom všem, čím si od nich prošla, jí bylo jasné, že by se neštítily jí připravit i o život.
"Nebuď chytrá a radši se modli."
"Modli? A proč?" zeptala se. "To už se mě chcete zbavit, hn? A mě to přitom začalo tak bavit!" rýpla si a zdálo se, že to zabralo.

Obě dívky naproti ní začaly ztrácet trpělivost. Vadilo jim, že se jich Natálie nebála. Chtěly, aby se bála. Aby je prosila, aby žadonila. Chtěly jí dostat na kolena a pak... pak to chtěly nadobro skončit.
Nebohá Natálie měla navždy zůstat v opuštěných podzemních chodbách školy, zavřená a zapomenutá. Měla zůstat jen chabou připomínkou nejchudší spodiny, která podle nich neměla právo na život.
Obě dívky začaly zuřit. Štvalo je, že se jim vysmívá. Vrhly po sobě zamračené pohledy a pak se prudce vrhly proti ní.

***

"Sakra, už vůbec nic nevidím," zavrčel Felix a hrábl do kapsy, kde nahmatal mobil. Zapl na něm svítilnu a namířil světlo před sebe.
"Fuj!" zkřivil Jisung znechuceně tvář. "Co to sakra je? To je hnus!" zamumlal, zatímco si prohlížel zdi i podlahu, které byly díky vlhku pokryty jakousi podivnou hmotou, připomínající cosi mezi plísní a mechem. Changbin přikývl.
"Vypadá to, jako by to tu žilo vlastním životem. Nedivil bych se, kdyby se to teď postavilo a kouslo mě to do zadku!" Světlo z mobilu, jenž olizovalo zdi, strop i podlahu, vrhalo stíny a odlesky, které působily, jako by se vše hýbalo.
Chris hovor svých kamarádů zastavil jedním mávnutím ruky. Kluci zmlkli a zaposlouchali se do nepříjemného ticha, jenž chvilku co chvilku narušovaly rytmicky znějící kapky vody kdesi v prostoru. A pak ticho narušil tlumený výkřik.
"Natálie!" vzdechl Chris a rozutekl se chodbou jak nejrychleji mohl.

***

Dvě dívky zlověstně nadávaly nebohé Natálii. Zuřivě do ní bušily i kopaly. Chytaly jí za vlasy a tahaly jí po špinavé podlaze. Doslova na ní plivaly všemožné nadávky. Natálie křičela, aby jí pustily, ale v žádném případě nehodlala prosit. Hodlala dál bojovat.

***

Chris spěchal spletitým bludištěm podzemních chodeb, jednou zabočil doleva, podruhé doprava, následován ostatními chlapci. Zoufale v mysli doufal, aby se Natálie ozvala znovu. Neslyšel však nic, než dunivý dusot jejich nohou. Neměl sebemenší tušení, kde dívku hledat, ale jednu věc věděl velmi dobře.

Zastavil se a zadýchaně očima propaloval zeď před sebou, která dávala jasně najevo, že dál už cesta nevede. Naštvaně bouchl do zdi vedle sebe.
"Zatraceně!"
"Co to sakra je?" řekl Minho a Chris se na něho otočil.
"Zbývá ještě jeden způsob, jak jí najít." Oči mu žhnuly zvláštním leskem. V tom ale Felixův mobil zhasnul.
"Kruci, je vybitý!" zavrčel. Jeongin a Woojin neváhali. Vytáhli své mobily a po Felixově vzoru se chodbou nesly dva paprsky světla. Chris kývl hlavou na Hyunjina se Seungminem.
"Vyzvedněte mě!" Chlapci beze slov poslechli a čapli ho pod koleny, aby si ho následně mohli posadit na ramena. Chris se natáhl k trubkám, které lemovaly celý strop. K jedné z nich přiložil ucho.
"Co to dělá?" zeptal se zmateně Jeongin.
"Kov pohlcuje zvukové vlny a vede je dál. Takže je možné, že by mohl Natálii zaslechnout." odvětil Felix. Dlouhou chvíli se nedělo a kluci už začali být značně nervózní. Chris přikládal ucho z jedné trubky na druhou. A pak se to stalo.

"Slyším jí!"
"Jak jí chceš ale najít?" zeptal se Seungmin. Chris protočil očima.
"Ta trubka přeci někam vede, ne? A kde končí trubka, tam najdeme Natálii." A s těmito slovy vytrhl Woojinovi z rukou mobil a svítíce na danou rouru, dal se znovu do běhu.
Vrátili se téměř až na samý začátek, ale pak se zastavili. Pohledem protínali trubku, která končila nad starými dřevěnými dveřmi, které byly pobity plechovými pláty. Chris vzal roztřeseně za kliku a stiskl. Za dveřmi je čekala další chodba. Nyní už ale měli jistotu, že jdou správným směrem. Z chodby se totiž ozývaly hlasy několika dívek. V jednom z nich poznali Natálii. Nyní to už bylo jen na nich. A oni neváhali.

***

"Tak kdepak máš ty svoje zachránce?" zeptala se černovlasá holka.
"Netvrdila jsi, že si pro tebe přijdou, hn?" přidala se blondýna. "Nestojíš jim ani za to, aby ti pomohli!" Obě dívky ustaly v bití a zadýchaně udělaly pár kroků zpět, aby měly lepší výhled na vyčerpanou Natálii, jak se v bolestích choulí do klubíčka.
"Ukončíme to, co ty na to? Tvůj idiotskej život už není potřeba, takže-..." řekla blondýna a z kapsy vytáhla velikou kudlu, kterou ráno tajně vzala svému otci, jenž je vojákem z povolání.
"Je na čase říct pápá!" zahihňala se a pomalu přistupovala k Natálii. V tom se prudce rozletěly dveře. Ty srazily černovlásku k zemi. Blondýna polekaně uskočila, ostrou kudlu ale nehodlala skrýt, ani schovat.
"Co tu chcete?" vyštěkla po nich, ale to už se k ní vrhl Changbin a naučeným chvatem jí vyrazil kudlu z ruky. Dívka vykřikla a vrhla se po něm.
"Ty hajzle!"

Dívka s havraními vlasy se rozeběhla ke dveřím za účelem zmizet, ale Woojinovy silné paže ji zastavily.
"Kampak, maličká?" zeptal se, ale místo odpovědi se mu dostalo jen vrčivému prskání. Natálie, stále se choulící na zemi, se začala z posledních sil smát.
"Neříkala jsem to? Já jim věřila. A oni přišli!"
"Sklapni, ty mrcho!"
"Co kdybychom se uklidnili, hm?" zeptal se chladným hlasem Chris a přistoupil k Natálii, aby jí pomohl se postavit. Changbin pustil dívku, jíž dosud držel, aby se nevzpouzela a sehnul se k zemi, aby sebral tu vojenskou zbraň. Toho však dívka využila a prudce do něho vrazila. Changbin zavrávoral a nakonec upadl. Dívčina sebrala kudlu a vrhla se proti Natálii.
Jejímu útoku se však postavil Chris, který byl rozhodnutý jí chránit i vlastním tělem. Místnost protkl Natáliin výkřik, když ostrá čepel zbraně pronikla do těla.

V místnosti bylo náhle až mrtvolné ticho. To přerušila Natálie, když sebrala veškeré síly, které jí zůstaly a vrhla se proti blondýně. Ta bez hnutí stála a zírala překvapeně na rozzuřenou dívku. Následně jí na tvář dopadla tvrdá pěst. Natálie byla rozhodnutá jí vrátit každičkou útrapu, kterou jí způsobily. To už jí ale popadl Minho a odtáhl ji od ní.
"Natálie, už dost. Přestaň!" křikl na ní. Okamžik se vzpírala, chtěla si vybít zlost. Nakonec se ale prudce odtrhla a vyběhla za Chrisem. Sklonila se nad jeho tělem a objala ho kolem hrudi.
"Christophere," vzlykla a jeho oči se k ní upřely.
"Natálie, neplakej!" řekl a třesoucí se rukou jí pohladil po tváři.

"Všechno bude ok, ano?" Natálii se do očí vtiskly slzy. Měla o něj neskutečný strach. Chris si lehce poklepal na rty a Natálii to ihned došlo. Neváhala a sklonila se, aby přitiskla rty k těm jeho. Byl to krátký polibek, ale byly do něho dány všechny city, které k sobě cítili a které byly až dosud skryty.
"Budeš v pořádku. K-kluci tě o-odtud do-dostan-nou." Dech se mu zkracoval, zadrhoval se mu v hrdle. Věděl, že za chvíli umře. Nechtěl ale, aby ho viděla umírat. Kývl tedy na kluky a oni pochopili.

Seungmin a Felix ihned přiskočili k Natálii a táhli ji od Chrise, zatímco se snažila jim vytrhnout. Chtěla zůstat s ním. Woojin a Changbin mezitím odváděli vzpouzející se dvojici agresivních dívek. Ostatní chlapci se sklonili nad umírajícím kamarádem. Ignorovali dívčiny výkřiky, i když chápali její pocity. Věděli však, že to pro ni bude takhle lepší.
"Chrisi?" promluvil Hyunjin. "Asi nemáme šanci, že?" Věděl to a věděli to i ostatní. Před nimi právě teď umíral jejich kamarád a oni s tím nedokázali udělat nic, ačkoliv se i přesto snažili zastavit krvácení. Chris se pokusil usmát, ale byl to jen jakýsi škleb. Pak zavrtěl hlavou.
"Vemte mě o-odtud, prosím. Ne-nechci u-mřít na tom... na t-tomhle mís-tě!" Hyunjin přikývl a vzal ho do náruče. Následován ostatními brzy vyšli ze školní budovy. Avšak dřív, než prošli vchodovými dveřmi, skanulo Hyunjinovi po tváři několik slz. Kamarád, jehož tělo mu ztěžklo v náručí, byl mrtvý.

***

Uběhlo několik týdnů. Mladá dívka v černém stála bez hnutí s bílou růží v rukách a pozorovala náhrobní kámen, na němž se z fotografie usmívala tvář mladíka, kterého ztratila dřív, než si stihli říct, co k sobě cítí.
"Řekl jsi, že tu pro mě budeš napořád. Ale pak jsem o tebe přišla." Hlas se jí chvěl, jak se snažila neplakat. Pozvedla ruku a konečky prstů přejela přes velikou jizvu, která se jí táhla přes levé oko, a která jí už navždy bude připomínat onen den.
"Chybíš mi, Chrisi. Kéž bych ti mohla říct, že tě miluju."
"Natálie?" přistoupil k ní Woojin a lehce jí vzal kolem ramen. Vzhlédla k němu a smutně se usmála. "Měli bychom jít," řekl. Přikývla a naposledy vzhlédla do tváře z fotografie, pak položila na hrob růži a setřela z obličeje slzy. Woojin se smutně usmál na Chrisovu fotku, jako by doufal, že ho mrtvý kamarád může vidět.
Aniž by dívku pustil, prošli společně branou hřbitova, kde už na ně čekali ostatní. Když je viděla, neubránila se úsměvu. Věděla, že ji nikdy neopustí a budou s ní, aby jí chránili. Pro něho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 30. září 2018 v 16:53 | Reagovat

Tak ti teda děkuju...bulim tady jako tele. Takový konec jsem fakt nečekala, ale musim uznat, že to je správně ukončené. Ne vždy to končí happy endem...

2 Karin Karin | 6. října 2018 v 18:24 | Reagovat

Bulim tohle i nedělej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie