2.kapitola

3. října 2018 v 17:05 | Hatachi |  zvláštní přání

Ahojte. Jsem tady s dalším dílem téhle povídky. Omlouvám se, že ty moje předkecy nestojí za nic, ale nikdy nevím, co sem psát.
Takže přeju jen příjemné čtení. A za jakoukoliv odezvu předem moc děkuju...



Sobota 6. května
Jonghun seděl u snídaně, hlavu v dlaních a díval se, jak bratr loupe grapefruit. Nesnášel grapefruity. Vlastně, ne nesnášel. Když to byly takové ty růžové a Jongup na ně nasypal pořádnou dávku hnědého cukru, tak se docela daly jíst. Ale občas na hnědý cukr zapomněl a potom grapefruity opravdu nesnášel. Vždycky mu po nich brněly zuby.
Byl by si radši dal misku kukuřičných lupínků a banán jako ve dnech, kdy chodil do školy, ale Jongup vždycky o víkendech trval na opravdové snídani, i když mu nebylo jasné proč. Taky dělal topinky. Doufal, že je nespálil, protože bráška dělal nejlepší topinky na světě, když je nespálil. Usmál se, protože si vzpomněl na labradora pana Cho, jak utíká z jejich dvorku s pizzou v zubech. Ta pizza trčela Satangovi z čumáku jako prkýnko.
Jonghun poposedl a zadíval se na obrazce, které sluneční paprsky vytvářely na zdi nad bratrovou hlavou. Keunsuk říkal, že jeho bratr má vlasy jako mrkev, ale nebyla to pravda. To nebyla taková barva, jako má mrkev. Měl vlasy přesně takové, jako jsou měděné mince. Keunsukova starší sestra říkala, že jeho bratr má naprosto nádherné vlasy a měla při tom takový ten připitomělý výraz.
Jongup donesl grapefruity ke stolu a ve slunečních paprscích mu vystoupily pihy na nose. Jonghun měl bratrovy pihy rád. Vlastně mu moc slušely. Vypadal jako … jako toast se skořicí.
Podal mu talíř, sedl si a otevřel National Geographic, který si sebou přinesl. Položil si ho vedle talíře. Jonghun věděl, že když chce, aby mu bratr schválil něco, čím si nebyl tak docela jistý, byla na to nejlepší doba, když si četl National Geographic. Cítil se jako podvodník, když sklonil hlavu a začal dlabat lžičkou do ovoce.
"Po snídani bych se šel projet na kole a pak si možná s klukama zahrajem pozemák, jo?"
Jeho bratr ani nezvedl hlavu. "Dobře. Ale někdy dneska si musíš taky uklidit pokoj."
Nemohl mu říct, kam opravdu jde. Věděl, že by ho to hrozně mrzelo. Kývl, ale hrdlo se mu svíralo. Nerad podváděl a už vůbec ne milovaného brášku.

Těsně před železničním přejezdem cesta míjela malé bahniště, lemované suchým rákosím a červenými vrbami. Jonghun slezl z kola a prolezl rákosím do močálu. Hledal tam žabí vejce. Loni se Keunsuk pokusil kouřit takový ten hnědý doutník z rákosu a spálil si při tom všechny řasy. Jonghun si myslel, že se udusí smíchy, když si Keunsuk ten doutník nacpal do pusy. Paní Jang si nedokázala vysvětlit, proč jejímu synovi byla bunda cítit kouřem. Tenkrát se nasmáli.
Žádná žabí vejce nenašel, zato tam byly kočičky. Hned se rozhodl, že jich na zpáteční cestě pár natrhá pro brášku. Kočičky měl hrozně rád a on věděl, že si je dá do té velké čínské vázy, co patřívala jejich babičce. Jonghun si začal pohvizdovat. Sáhl do kapsy, ujistil se, že tam ještě pořád má ten dopis. Pak nasedl na kolo a vyrazil k přejezdu.
Cesta končila křižovatkou ve tvaru té. Na sever cesta vedla k farmě Kim Hansuka. Na jih, přes trať, byla hlavní silnice. A přímo před ním byl hřbitov. Jonghun dostrkal kolo po travnaté příjezdové cestě před velkou kovovou železnou bránu a opřel ho o jeden kamenný sloupek. Z hlavy sundal kšiltovku, protáhl se bránou a šel po cestičce až ke dvěma šedým žulovým náhrobním kamenům.
Z kapsy vytáhl dopis a sedl si na opěrnou zídku. Násilím polkl ten divný knedlík, co se mu udělal v krku a rukou pohladil chladný kámen. "Ahoj maminko a tatínku," zašeptal tiše. "To jsem já, Hunie. Donesl jsem vám zase dopis."
Jonghun netušil, že by mu mohl někdo chybět tak, jak mu chyběli oba rodiče, když umřeli. Oba rodiče miloval nadevše, ale tatínek byl, kromě Keunsuka, i jeho nejlepší kamarád. Tatínek se nikdy nerozčiloval, když si zapomněl vyčistit zuby nebo když jedl s lokty na stole, a dokonce ani, když přinesl domů plné kapsy žab. Tatínek s ním chodil na fotbal a na hokejový trénink. A vždycky se smál i jeho vtipům. Někdy se smál i věcem, o kterých si Jonghun vůbec nemyslel, že jsou vtipné.
Ale pak to bylo hrozné, když se Jonghun v noci budil s tou velkou, bolavou prázdnou dírou někde kolem srdce. Nechtěl plakat, protože Jongup už tak byl strašně smutný, ale jednu noc, když se tak moc chtěl pomazlit s maminkou, když prostě nemohl plakat, vešel Jongup do jeho pokoje. Dlouho ho objímal a řekl mu, že maminka s tatínkem jsou spolu v nebi a že tu s ním budou pořád, protože žijí v jeho srdíčku. Taky říkal, že si je jistý, že ho oba uslyší, když si s nimi opravdu bude potřebovat promluvit. Že stačí, když tomu bude věřit.
Jonghun si tím nebyl tak jistý, ale cítil se pak líp, když si vzpomněl, že maminka s tatínkem jsou spolu v nebi. A trochu míň to bolelo, když myslel na to, že ho rodiče možná … možná … přeci jen slyší. A tehdy jim začal psát. Teď už jim psal skoro rok.
Jonghun se opřel o náhrobní kámen a podíval se přes zídku a přes pole na druhou stranu silnice. Když pořádně přimhouřil oči, uviděl špičku věže kostela. Jednou by se rád vyšplhal až na špičku té věže.
Čepici si pověsil na koleno a poklepal na desku. "Tak jak se máte? My se máme celkem dobře. Jongup dostal v práci přidáno a mě to ve škole docela jde." Povzdechl si a podrbal se na tváři. "Ale mám problém, mami. Já myslím, že je bráška hodně sám, co s náma nejste. Píšu ti to v tom dopise. Tak jsem myslel, že možná potřebuje někoho, kdo by ho miloval. Ale bráška se na mě vždycky tak divně podívá, když něco řeknu. A tuhle říkal, že by si třeba mohl vzít starého Wonseoka. Starému Wonseokovi musí být už aspoň sto, mami. On se mnou o tom prostě nechce mluvit vážně." Jonghun znovu povzdechl, tentokrát smutněji. "A hrozně bych chtěl psa, tati. Ale bráška pořád říká, že ne, že na něj nemáme místo." Koukal se do prázdna a přemýšlel o svém problému. Hrozná škoda, že mu rodiče nemůžou dát nějaké znamení.
Ozvalo se zahvízdání a Jonghun se otočil, aby viděl nákladní vlak s rachotem vyjíždět ze zatáčky. Velký dieselový motor s hučením zdolával mírné stoupání. Jonghun počítal vagóny a opíral se přitom o vyhřátou zídku. Jak tak sledoval projíždějící vagóny, byl z toho tepla a monotónního hučení vlaku jako omámený.
Víčka mu ztěžkla. Když náklaďák konečně předrkotal, sevřel se mu najednou žaludek. Nevěřil svým očím. Na druhé straně přejezdu uprostřed silnice seděl nejkrásnější pes, jakého kdy Jonghun viděl. Byl to velký černobílý husky. Když vstal, ocas se mu nádherně kroutil. Zvíře zvedlo hlavu a podívalo se na malého chlapce, pak se obrátilo a vyrazilo k městu. Jonghun seděl jako zkamenělý a ten divný pocit sílil.
Songnam bylo malé město a on v něm znal každého psa. A mezi nimi nebyl ani jeden husky. A kromě toho na druhé straně kolejí nebylo nic než stará cesta a hlavní silnice. A mezi cestou a silnicí nebylo nic než pár žlutozelených maringotek, ve kterých bydleli stavitelé silnice.
A Jonghun věděl. Prostě věděl. Ten pes, co utíkal k městu, byl jako Goro. Bylo to znamení. Docela určitě to bylo znamení.
Jonghun promluvil polohlasem, víc mu úcta nedovolila. "Páni. Díky, tati!"


Kim Himchan opatrně vylezl z terénního auta, zašklebil se, jak si přitom hnul žebry a snažil se vůlí zahnat ty skvrnky, co mu tancovaly před očima. Začal si přát, aby tohle prokleté město nikdy okem nespatřil. Vlastně si začínal přát, poslat Bang Yongguka do háje, když poprvé navrhl, aby Himchan přijel na pár měsíců do Busanu.
Tenkrát to Himchanovi připadalo jako dobrý nápad. Hydroelektrárna, na které tři roky pracoval, byla hotová a na stavbu té obrovské přehrady u Hoedongu musel Himchan odjet až koncem června. Měl spoustu času a Yongguk byl v úzkých. Dostal kontrakt na šedesát kilometrů nové čtyřproudové dálnice na západ od Songnamu.
Dva dny poté, co začal se stavbou, zlomil si jeho předák nohu. Yongguk potřeboval někoho, kdo by ho dočasně nahradil. Někoho s příslušnými zkušenostmi. A ty Himchan rozhodně měl. S těžkými stroji pracoval od sedmnácti. Vlastně vystudoval tak, že si na celý rok vždycky vydělal o prázdninách právě prací na těžkých zemních strojích. Jo, on byl hvězda. Zvlášť teď, s tím zatraceným otřesem mozku a dvěma zlomenými žebry.
Himchan se cítil docela odepsaný. Sebral mobil a zabouchl dveře auta, znechucený sám sebou. Dobře mu tak, proč se pokoušel zpravit tu hydrauliku na D9 sám. Dobře mu tak, sakra! Ten zatracený francouzský klíč musel mít aspoň tři kila a ta rána na temeni hlavy to dokazovala.
Vyrazil k maringotce určené pro předáka, na boty se mu nabalovalo bláto a pulzující bolest hlavy se stupňovala. Kdyby byl nepotřeboval tu hlavu zašít, nebyl by se vůbec obtěžoval s tím jet do místní nemocnice.
Strávil tady zatím tři zatracené dny, a jak se situace vyvíjela, pochybuje, že přežije ještě ty dva zatracené měsíce. Kdyby věřil na znamení, byla by mu už ta cesta sem řekla, že se řítí do katastrofy. Bylo to jako noční můra. V Busanu mu ukradli autorádio, V Daegu dostal hned dvě pokuty za rychlou jízdu, V Mungyeongu vjel do krupobití, které zanechalo na autě stopy velké jako třešně. A potom dorazil za tmy do Songnamu a musel vletět do příkopu, aby se vyhnul jelenovi na silnici. A teď měl rozbitou hlavu, zlomená žebra a vražednou náladu.
V duchu nadával na celý svět a na boty se mu nabalovalo čím dál více bahna. Celý ten tábor byla jedna velká bažina. To místo bylo příjemné, těsně vedle Songnamu, ale to byl taky jediný jeho klad. Bláto, bláto, pořád to zatracené bláto.
Himchan se zastavil u maringotky, zhluboka se nadechl a snažil se ovládnout. No, zatím se nedařilo. Ale zítra je taky den. Zítra to bude lepší.
Znovu se nadechl a vydechl. Narovnal se, ale v žebrech ho tak píchlo, že se zašklebil bolestí. Zatracená žebra. Opatrně se nadechl a sáhl po klice u dveří. Najednou mu došlo, že tady není Horangi. Lítostivě se usmál. Ten pes byl chytrý, patrně se odstěhoval někam jinam do sucha. Jedna věc se musela Horangimu přiznat: držel se doma.
Himchan jej před třemi roky zachránil z moc ošklivé situace. Byl tenkrát ještě štěně a Himchan ho uviděl uvázaného ve smečce psů na jednom dvorku před takovou starou boudou. Všichni psi byli zuřivý, divocí, napůl šílení hlady, ale na Horangovi bylo něco, co Himchana dojalo. Rozzuřilo ho, že někdo může takhle zacházet se zvířaty, a tím spíše s malým štěnětem. Zaplatil tomu chlapovi pár set tisíc wonů, zabalil Horangiho do bundy a odnesl si ho do tábora. Od té doby se od něj pes prakticky nehnul. A jediný důvod, proč ho dneska Himchan nechal doma, bylo to, že nevěděl, jak dlouho mu to bude na pohotovosti trvat a nerad nechával psa dlouho zamčeného v autě.
Himchan pískl a čekal, že se Horangi vyřítí někde mezi maringotkami. Nic. Ani zaštěkání. Himchan trhnutím otevřel dveře maringotky. Jestli se tomu psu něco stalo, tak doopravdy někoho uškrtí.
Na kovovém schůdku Himchan oklepal nejhorší vrstvu bláta a vstoupil dovnitř. Yongguk se skláněl nad poškrábaným kovovým stolem, před sebou měl kupu rozházených papírů. Daehyun, jeho hlavní mechanik, seděl naproti němu, upíjel ze své limonády a nohy položené na stole.
Yomgguk se opřel, založil si ruce na prsou a přátelsky se zašklebil. "To je od tebe milé, že se ukážeš, Himchane. I když jdeš o pět hodin pozdě."
Himchan na něj vrhl vražedný pohled. Neměl chuť Yonggukovi vysvětlovat, kde strávil odpoledne. To poslední, co teď potřeboval, bylo kázání. "Kde je Horangi?"
Daehyun sundal nohy ze stolu a naklonil se k němu. "To nevím. Zahlídl jsem ho na přejezdu s nějakým dítětem. Viděl jsem, jak se s nima zastavil ten novej - Jaksejmenuje - Jang."
Himchan si dal ruce v bok a upřeně se podíval na strop. Kdyby to, co si myslel, vyslovil nahlas, bylo by to na zavření. Potřeboval teď tak jedině osmnáct brufenů a postel a místo toho tohle. Teď ještě aby šel hledat Horangiho.
Když strávil hodinu tím, že projížděl městem a hledal psa, a to nebylo nijak velké město, byl doslova zuřivý. Songnam měl tak nanejvýš osm ulic na osm ulic a pár nových domů na jižní straně trati. Ani v nejbujnější fantazii to nebyla vzkvétající metropole. A vůbec v ničí fantazii to nemohlo být než mrňavé městečko. Ale přes to všechno neviděl ze svého psa ani chlup. Jestli se Horangimu něco stalo, docela určitě někoho uškrtí.
Když narazil na skupinku kluků hrajících na silnici hokej, byla už skoro tma. Himchan viděl už ve chvíli, kdy se zmínil o Horangim, že přesně vědí, o jakém psu to mluví. V té době už skoro neviděl bolestí hlavy a jeho žebra přímo volala po vodorovné poloze. Neměl nejmenší chuť z nich tu informaci vytřepat, místo toho jim nabídl několik desítek tisíc wonů. Usoudil, že za to toho kluka, co mu ukradl psa, prozradí i nejlepší kamarád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 3. října 2018 v 18:01 | Reagovat

Aňuuuuu... To jsou prostě zlaticka

2 Karin Karin | 6. října 2018 v 18:09 | Reagovat

Tak že žádný pejsek nebude nebo jo?

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 7. října 2018 v 22:56 | Reagovat

Hej, kruci, tahle povídka se čte fakt zatraceně dobře. Úplně dokonale ti jde popis děje z pohledu dítěte, což skoro nikdo jako... nezvládá. A když pak přejdeš na pohled dospěle osoby, úplně se mění styl.Klobou dolů, fakt to zní dobře. A zamilovala jsem se do jména Horangi. Je úplně zvláštní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Admin: Jaera |Hosting: BLOG.CZ | Archiv | Layout by: Narbie